------------------------
Jelikož svalová horečka pozvolna ustupuje, krev z levého ucha teče jen
při prudším pohybu, a sádrový krunýř okolo páteře již tolik netlačí,
rozhodl sem se v několika odstavcích zaznamenat zatím nejintenzivnější
sportovní zážitek svého života.
Celá akce začala poměrně nevinně. Barevným letáčkem zobrazujícím
šlachovitého mladíka s hranatými rysy, v přiléhavém barevném
cyklistickém dresu, ledabyle opřeného o luxusní horské kolo. Hezoun byl
doprovázen lživým textem slibujícím nevšední sportovní zážitek v
technicky náročném terénu.
Propagační materiál dále popisoval nezáživné podrobnosti jako
převýšení(několik km), profil tratě pro zdravé cyklisty (?), dále již
zajímavější rockové skupiny, pivo a gulášek v cíli. Nabízel dokonce i
dvě varianty závodu: krátkou (78 km) a normální (100km).
Dnes už nejsem schopen pochopit, že v jakémsi sportovním oparu(možná
naladěn pravidelným sledováním Branek bodů vteřin?) jsem vážně zvažoval
stokilometrovou variantu. Byl jsem snad i pod vlivem vzpomínek na
nedávných 45 km na silničním kole po hladkém asfaltu, z mírného kopce s
větrem v zádech? Kdo ví. Ale co, přeci se napoprvé nebudu přepínat,
řekl jsem si,a nakonec zaškrtl KRÁTKOU variantu. Při pozorném čtení
dále pochopíte, že právě v tu chvíli jsem se pravděpodobně podruhé
narodil.
Fáze nultá - příprava
Po důkladné analýze svého cyklistického vybavení jsem zhodnotil,že jsem
nebarevně sladěný a veskrze málo sportovně vypadající.
Toto se
nejevilo jako větší problém, a o pár dní (a tisíců kč) později jsem při
pohledu do zrcadla v první vteřině myslel, že stojím v těsném zákrytu
za Lance Armstrongem Po této operaci nastala důležitá fáze holedbání,
během které všichni kamarádi,známí, příbuzní, jejich známí a příbuzní
byli dopodrobna seznámeni s tím,jaký že jsem to chlapák, když se
účastním velkolepého závodu v drsném terénu. Pravda, při letmém pohledu
na internet jsem zjistil, že podobných chlapáků je v republice ještě
cca 3,5 tisíce, to mne ale ještě více utvrdilo v tom, že závod bude
hračkou i pro nesportovní veřejnost, a že tedy dopoledne si sjedu toho
Krále a odpoledne si hodím lehký tenísek.
Kolo jsem řádně umyl a pro větší efekt polepil barevnými samolepkami
typu "I love triatlon" a "no pain, no gain". Myslím také, že jsem byl
jediným účastníkem s vyžehlenými puky na cyklistických šortkách.
Prostě - v předvečer závodu jsem byl ready.
Fáze první - před startem
Příjezd na místo závodu proběhl bez problému, slunce svítilo a
vyleštěné kolo na střeše služebního vozu vysílalo do okolí
mnohoslibující pablesky.
Už parkování se ale ukázalo být menší výzvou (s ohledem na další průběh
dne však zanedbatelnou), jelikož parkovací plocha náměstí nejmenovaného
městečka, soudě dle bílých čar na dlažbě, byla dimenzována přesně na
8 vozů.
Okolo sedmé ráno se nás tam sjelo několik tisíc. Poté, co jsem po
půlhodině ježdění našel parkovací místo v rákosí asi 3 km od města snad
stojí za zmínku to, že již v té chvíli jsem zacítil první lehké známky
únavy.
Odmontování kola ze zahrádky, navlečení lesklého dresu, přičísnutí
vlasů navlhčeným hřebenem a lehká projížďka zpět na místo registrace
byla už pouhá rutina. Taktéž namontování plastového čísla na mé kolo
(promo model z Tesca za 5990,-) bylo docela snadnou záležitostí.
Poté jsem se snažil protlačit se na náměstí, kde se mezitím již
formoval hučící dav větrem ošlehaných horalů a mužatek všech věkových
kategorií.
Již na první pohled bylo zřejmé, že na místo v první, ale ani padesáté
startovní řadě nedosáhnu, a že tedy boj o stupně vítězů mě bude od
počátku neférově ztížen. Když jsem následně zaujal poměrně netaktickou
pozici hned vedle prodejny dámského prádla v zadní části náměstí, jen
se závistí jsem mohl sledovat šťastnější účastníky protřepávajíce
svalstvo o cca půl kilometru přede mnou. Uklidnilo mne ale, že
kolamnohých
nebyla zdaleka tak čistá a barevná, jako to moje. Zde malá
příhoda:
Při zaujímání startovní pozice jsem nechtěně zavadil šlapkou o lýtko
Diskobola stojícího vedle mne. Promiňte, špitl jsem. Odpověď hrdelním
hlasem mne měla varovat: "Neřeš vole, co je pod pět stehů se nepočítá."
Fáze druhá - start
Konečně zazněl výstřel. Očekáváte-li dramatický popis prvních metrů
závodu, budete zklamáni jako jsem byl já. Ještě dalších cca 5 minut
jsem totiž stál na místě, poté opatrně vedl kolo mezi masou tlačících
se a různě nasedajících závodníků. Po nasednutí a ujetí asi 5ti metrů
jsem po nárazu do jakési stařeny (co ta tady mezi námi špičkovými
atlety proboha dělá,napadlo mne) jsem poprvé spadl. ¨
Fáze třetí - závod
Ti z vás, co někdy viděli tisíce cyklistů deroucích se kupředu, by asi
byli vykuleni méně než já. Při jízdě na kole jsem totiž zvyklý vidět
jednak na zem, jednak dále než 5 cm před sebe. Toto bohužel možné
nebylo.Jen podle nárazu řidítek do dlaní navlečených do křiklavě
červených rukavic jsem pochopil, že jsem poměrně brzy opustil (tehdy
jsem ještě netušil že navždy)asfaltovou cestu, a vydali se vstříc
kořenům, šutrům a roklím.
Na asi pátém kilometru jsem podle barevného hada vinoucího se do prudké
stráně přede mnou odhadl, že se pohybuji někde na 300.-500. místě.
Toto zjištění bylo pro mne v tuto fázi závodu prudkým zklamáním, neboť
během svého holedbání známým jsem tvrdil, že přeci jdu na první stovku!
Navíc na mne každou chvíli někdo ze zadu štěkl "pravo!" a pak zase
"levo!"
a já se postupně propadal hlouběji do startovního pole. Začínal jsem se
také lehce potit, což mne rozladilo, neboť jsem chtěl vypadat
přitažlivě na cílové fotografii.Po 15 kilometrech jízdy do prudkého
kopce proti slunci (občas prostřídaného krátkým ale zato velmi příkrým
sjezdem po kořenech či kamenech vyschlého potoka) jsem pochopil, že
musím poprvé změnit taktiku.
Tato změna proběhla z "Umístit se" na "Dokončit". V tuto fázi závodu se
tento cíl zdál poměrně reálný, neboť ani já, ani nikdo jiný okolo ještě
nekrvácel, nezvracel ani nebrečel. Jenom snad někteří volili ostřejší
slova, když za pomocí zubů a nehtů již po sedmé měnili duši či řetěz.
Asi měli levná kola. Na třicátém kilometru se objevila první
občerstvovací stanice.
Konečně přišla má šance na lepší umístění!! Vychytrale jsem ostrou
jízdou minul desítky závodníků, co zastavovali, nabírali iontové
nápoje, banány, pomeranče, či energetické tyčinky. Já pouze dopil v
jízdě poslední zbytek zteplalé žluté limonády z cyklistické láhve, a
vrhl se vstříc nejdelšímu stoupání závodu mnohakilometrovému krpálu
vedoucímu kamsi do mraků. Teplota v tu chvíli dosahovala asi 30 stupňů
a na mne po chvíli začala doléhat první krize. Zhruba od této této
chvíle pro mne závod ztratil přesné kontury.To,co se odehrávalo dál, se
pokusím slepit ze vzpomínek přes své vnímání v jakési mlze, z
útržkovitých záblesků paměti, a z vyprávění ostatních. Po
několikakilometrovém stoupání v ostrém slunci jsem soudě podle kamzíků,
orlů a nízkých ohnutých stromků byli na samém vrcholu Šumavy. Slunce
rvalo a vzduch řídnul. Teď měly přijít ty táhlé sjezdy, které snad
slibovaly relaxaci a slastný odpočinek! Nestalo se tak. Nebudu vás
zdržovat popisem těchto částí závodu, možná si jen zkuste představit
jízdu prázdným korytem divoké řeky, ve sklonu vodopádu, do které bouře
nanesla kořeny, kusy stromů a lidských těl. Odvaha některých borců při
sjezdech byla šokující,za řevu a řinčení součástek se řítili do údolí,
zatímco já (a nebyl jsem sám) jsem vedl kolo dolů po srázu mezi stromy
a kapradím, a střídavě si otíral krvácející rány a slzy. Sjezdy byly
proloženy prudkými stoupáními po podobném povrchu, kde již o cyklistice
nemohlo být ani řeči.
Nevím,jak se ve sportovním slangu nazývá tlačení kola do srázu. Jsem si
ale jist, že mnohakilometrová chůze v cyklistických botách
(pronecyklisty:
střevíce s kusy ostrého železa přišroubovaného k podrážkám) nebude do
budoucna patřit k mým oblíbeným kratochvílím.
Přišel čas na další posun v taktice z "Dokončit" na "Přežít". Druhá
občerstvovací stanice mne již uvítala bez větších nároků na umístění.
Odhodil jsem pomlácené a zabahněné kolo a spadl bezvládně do kádě s
iontovým nápojem. Přišla však nečekaná komplikace! Díky naprostému
vyčerpání (Naprostému ? Ó,jak jsem se pletl, byli jsme teprve na
padesátém
kilometru) žaludek odmítal cokoliv přijmout! Při zvracení jsem ale
koutkem oka zahlédl, že v předklonu či kleku je i mnoho spolubojovníků,
to mne uklidnilo.
Někteří dokonce vypadali, že již nežijí, soudě podle polohy jejich těl
a křečovitých grimas obličejů. Asi 15 minut jsem poté ležel na zádech,
občas se napil, ublinkl, znovu napil, až jsem do sebe násilím vpravil
něco tekutiny. Na jídlo jsem si netroufl, tak jsem si alespoň nacpal do
propocené kapsy pár energetických gelů. Poslední fáze boje o život
mohla začít.
Podle propočtů v této chvíli zbývalo necelých 30 km závodu.Slovo závod
již
používám ve velmi volném kontextu, neboť skuteční
závodníci byli již v ten moment na stadionu, poslouchali zmíněné
rockové kapely, popíjeli pivečko, a pozvolna se po vyhlášení vítězů
všech kategorií rozjížděli do svých domovů. My ostatní bojujíce o
umístění ve třetí tisícovce jsme se však dále rvali o život.
Z 24 převodových stupňů mě fungovalo již jenom 8, což však nehrálo
roli, neboť při chůzi vedle kola přehazovačka Shimano Ultegra často ke
slovu nepřijde. Zadní brzda byla také již jenom pro okrasu, což mne
dále diskvalifikovalo i při sebemenších sjezdech. Přední brzdu jsem
totiž po čtyřech pádech levým loktem na šutry přestal požívat. Při
krátké odpočinkové pauze (kterou jsem čerpal každých asi 500m) mě letmý
pohled na hodinky varoval, že odpolední tenis již nestihnu, neboť jsem
na trase už nějakých šest hodin.
Očima jsem propaloval svůj cyklometr, který jako jedna z mála věcí na
mém kole z Tescoletáčku ještě fungovala, a přes slzy odpočítával
kilometry. Konečně!! 76 77 78 79?? Co to? Kde je stadion? Hudba?
Na 80. kilometru, uprostřed hlubokých šumavských hvozdů mě došlo, že
letáček byl pouhým propagačním trikem, a že organizátoři závodu
vzdálenost pouze odhadli, s odchylkou plus minus pár kiláků, no a co??
V tu chvíli mně přešla chuť žít. Narval jsem do sebe poslední odporný
sladký gel a byl připraven každým metrem zkolabovat. Na zhruba 83.
kilometru jsem konečně v dálce uviděl polní cestu. A po ní i silnici
vinoucí se mezi domy v dáli! Na 85. kilometru byl definitivní konec.
Vklopýtal jsem, ne nejel jsem, neboť cílová rovinka byla opět do kopce
na stadion, ne nepodobný Venclovskému po jeho památném pokořeníprůlivu.
Rozdíl byl pouze v té změti trubek co jsem vláčel za sebou. Nálepka "no
pain-no gain" visíc z rámu volně flirtovala ve větru a já věděl, že
počet účastníků v příštím ročníku bude pouze 3499.
Epilog
Správný chlap má zkusit alespoň jednou v životě opravdovou bolest.
Alespoň se to tak říká. Ženy mají porod. My máme Krále Šumavy.
Redakce CykloServer.cz, 5.9.2003 13:44
Do redakce nám poštovními bity (nebo byty?) přišel článek, jehož autora
se dosud nepodařilo vypátrat. Jeho přečtení bylo natolik silným
zážitkem,že jsme se rozhodli vás o něj neochudit. Zveřejňujeme jej
vědomě jako anonym a vyzýváme autora, nechť se přihlásí. Rádi jej
odměníme.
