BUDEME SE PTÁT ? J.Z.2010 |
Odejdeme a vy zemřete. Zemřete bez pomoci, bez léčby, v bolesti, nezbavíte se svojí nemoci. To vše proto, že my, lékaři přestanem sloužit svému poslání ! Těmito slovy se dá shrnout stávka, mediální kampaň a hrozby odborů. Poslední měsíc naše odbory nastavily novou laťku pro termín:
"UČEBNICOVÝ PŘÍKLAD LIDSKÉHO VYDÍRÁNÍ".
Kolektivní vydírání našich odborářů a čtyř tisíc lékařů, toho času ve výpovědi, naprosto zásadně poškodilo důvěryhodnost lékařské profese v České Republice. Především, velice citlivou otázku důvěry pacienta v lékaře.
Snad nejsem sám, kdo si začíná uvědomovat, že drastické naléhání našich lékařů, bude mít za následek, ztrátu důvěry pacientů na osm, spíš deset let dopředu.
Mám srovnání:
Pamatuji se, jak jsem kdysi, v roce 1999 poslal do háje Policistu při dopravní kontrole v Hradci Králové. Z dnešního pohledu jsem se dopustil nespravedlnosti. Policista si dělal jen svoji práci, ale já, vyrostlý v dobách komunismu, jsem to viděl jinak. Byl jsem také na některé věci citlivý.
Poslední léta vlády jedné strany, jsem se jako mladík zúčastňoval demonstrací, semtam chytil nějakou surovou ránu "federálem" a bral jsem to jako nutné zlo. Když mne ale, v roce 1988 odvezla tehdejší VB autobusem kamsi za Dobříš, kde demonstranty pouštěla(aby se prošli), zažil jsem poprvé a díky bohu naposledy, co to je, příslušníkovo vydírání. Soudruh si mne vzal dopředu. Zjistil že nejsem plnoletý a začal se ve mně šťourat. Jaké to bude, až mne vyhodí z internátu, ze školy a rodiče budou mít potíže v podniku. Seděl jsem tam bezmocný, paralyzovaný tím chladným nátlakem a nakonec jsem soudruhovi klidně odpověděl, že bych po narozeninách zkusil studia v Belgii. Stejně tam mám rodinu a když to tu nepůjde jinak... Spíš než nějaké hrdinství, to byla drzost mládence co věděl, že ONI půjdou, nicméně zabalená do slušné odpovědi. Bylo mi úzko, nic dalšího se nestalo, ale já si v sobě ten pocit nespravedlnosti nosil dlouhé roky. Když po mně, o devět let později, chtěl v Hradci policista, stejný vzorek na rezervě jako na ostatních kolech, probudil se ve mně starý pocit křivdy. Zeptal jsme se ho, jestli by si nechtěl jít raději bouchnout na Národní třídu. Později jsem si uvědomil, jak nesprávné to bylo a to nejen vzhledem k mladému věku toho policisty. A uvědomil jsem si konsekvence životních křivd. Jestliže nám někdo, dá najevo, že si může sáhnout do naší tělesné, nebo životní integrity jenom proto, že mu třeba v něčem nevyhovíme, takovou věc mu nezapomenem. Jestliže je tomu proto, aby průměrný plat lékaře stoupl z padesáti na sedmdesát tisíc čistého, je tomu tak ze sobeckých důvodů.
Předsedou Kubkem za miliony objednaná mediální agentura, jinak špičkového bývalého novináře Hrabovského, nás denně v médiích děsila příklady naší zranitelnosti. (Odboráři vyhlásili pohotovost - Lékaři odejdou - Lékaři odcházejí - Kdo nepodproruje lékaře, podporuje korupci - Zůstanete bez pomoci - Ministr Heger nemá plán - Právníci už zasílají výpovědi lékařů - Lékaři už hledají v zahraničí a podobně). Denně nás lékaři házeli do imaginárního bláta. Prožívali jsme často svíravé pocity. Pacient si, pod vlivem této, jemu vnucené, vpravdě Göbbelsovské propagandy, začal připadat zranitelnější, špinavější a bezmocnější. Jenže otočit veřejné mínění proti Petru Nečasovi a Leoši Hegerovi, se nakonec odborářům nepovedlo. A to i přes pravidelné opakování oné primitivní fráze - ONI, ONI, TO ONI ZA TO MŮŽOU ! A tak jediným efektem stávky bylo to, že celá odborová mašinérie spolu s lékaři, naplno ukázala, jak daleko je ochotna zajít.
Morální dopad této stávky bude do budoucna stejně devastující, jako byl zásah naších "stromů" na Národní třídě. Bohužel ke křivdě všech těch lékařů, kteří se nezůčastnili, nebo dokonce byli proti stávce. Teď zase pacienti a to na dlouhou dobu, budou i jen na náznak takovéhoto jednání "VELICE CITLIVÍ" .
Jenom si to ještě naplno neuvědomujeme.
Lékařské odbory s doktorem Kubkem v čele, zlikvidovaly důvěryhodnost našich lékařů, asi tak na jednu dekádu dopředu.
Položte si onu svírající otázku, kolika lékařům, bude v příštích letech ukřivděno.
Položte si otázku, kolikrát vy sami, v příštích deseti letech, možná i spravedlivě nespokojení s nějakou částí Vaší péče, deprimovaní z bolesti, bezmocní nebo frustrovaní, vmetete lékaři do očí netrpělivou a většinou nespravedlivou otázku.
TAK CO PANE DOKTORE ! BUDETE ZASE STÁVKOVAT ?
NEMÁM JÍT JINAM ?
Rád bych si myslel, že se přesně tohle, se nezačne dít...
