Je takhle středa dopoledne a já vezu do 17 km vzdáleného města svého otčíma na operaci rakoviny prostaty. Stále mi to nějak nedochází. Připadám si jako ve snu. Kam to jedu? O co jde? Vždyť tyhle příběhy jsem zatím znal jen z novin nebo televize. Přišlo mi to takové vzdálené, neosobní, netýkalo se to osoby mě nějak blízké. A teď najednou tohle.
Otčíma Mirka znám 25 let, déle než jsem znal svého vlastního otce. Ten mi umřel v mých 17 letech na úraz. S Mirkem jsme nikdy neměli úplně blízký vztah, ale respektujeme se a já byl prostě zvyklý, že tady je. Ale co teď? Co když ta operace nedopadne dobře? Co když umře? Co bude s matkou? Tyhle a podobné otázky se mi honily hlavou.
Tak, jsme u nemocnice. Vystupuji a jdu ho doprovodit, i když on mě nechce zdržovat a posílá mě pryč. Beru mu tašku a jdeme na oddělení na příjem pacientů. Najednou stojíme v té čekárně, na mě padá těžká depresivní nálada. Všude kolem lidi bez nálady, obličeje podivně šedivé, jakoby bez naděje, bez života. Dávám Mirkovi tašku s věcmi a chci se rozloučit. Proboha ale jak? Co mám říct? Všechny ty loučící formule mi tady připadají trapné. Nakonec jsem něco řekl, ani pořádně nevím co, a odcházím.
Jdu těmi nemocničními chodbami jako ve snách. Přemýšlím o smyslu života, o lidech okolo, o jejich naději, snech a říkám si, že to určitě dobře dopadne a Mirek bude zase vesele pobíhat u svých milovaných koček. Přicházím k autu a odjíždím. Je brzy ráno, já mám po odpolední a jsem nevyspalý. Ale najednou mi to připadá nedůležité. Že potřebuje syn nové boty? Nedůležité! Že potřebujeme - OPRAVDU NUTNĚ - novou stěnu a sedačku? NEDŮLEŽITÉ!! Nějak jsem si během jedné hodiny poopravil náhled na důležitost věcí.
Tak tohle bylo moje blízké setkání s ...... životem i smrtí.
