Ako prebieha príprava? Toto a mnohé ďalšie zaujímavosti sa môžeme dozvedieť od pána Koryntu v tomto rozhovore.
Ako alebo kde vznikla myšlienka založiť orchester zameraný na filmovú a seriálovú hudbu?
V hudbě jsem vyrůstal od malička a filmy a seriály byli moje velká věc. Hrozně mě to bavilo. Po nocích jsem tajně koukal na televizi, na seriály jako Mission Impossible, A Team a další tyhle perfektní klasiky. Tím, že jsem muzikant a tím, že mě celá ta muzika zajíma – nejenom klasika, filmovka, ale i metal, jazz a tak dále... Tak jsem přemýšlel, protože v klasice jsem byl nejvíc, ale hrál jsem i big bandech, v metalovej kapelách a tak.
V rámci konzervatoře jsem přemejšlel, kam kam jít dál, protože jsem byl nějakou dobu ve FOKu (orchestr hlavního města Prahy), byl jsem v Plzeňský filharmonii, s Českou filharmonií jsem spolupracoval. Tak jsem si říkal kam.
V Čechách jakoby nic, co by sme filmovce věnovalo, nebylo, protože FYZIO už zaniklo, takže jsem koukal do ciziny. Můj cíl nebo můj sen bylo dostat se do Ameriky do nahrávacícho orchestru, ale to byl celkem dost velkej krok, tak jsem hledal něco v Evropě, co by bylo blízko. To byl London symphony orchestra, což je orchestr, který točil například STAR WARS, Indiana Jones a další.
Přihlásil jsem se, byl zájem, pracoval jsem na to opravdu, ale, bohužel, jedna z podmínek ve finále byla, že musí být ten stát v únii. My jsme nebyli, takže mě tam ani nepřipustili, ale pak mě pozvali na dva koncerty, takže to jsem ocenil.
Tak jsem si říkal: „Když já nemůžu jít tam, tak si skusím vytvořit něco tady.“ Protože orchestr jako takový miluju. Říkal jsem si: „Vytvářet další klasický orchestr a tak – těch už je tady dost.“. Zvláště Praha má nejvíce orchestrů na světe na jednom místě.
Říkal jsem si, co vlastně mám nejradši a co není na stagi. Filmová hudba nebyla na stagi. Tak jsem založil právě ten Pražský filmový orchestr. Teď sme oslavili právě 20 let.
Orchester vznikol v roku 2004. S ktorými skladbami/dielami ste začínali? Čím vás zaujali?
Musím říct, že tahleta otázka se mi moc líbila, protože na tohleto se mě ještě nikdo nezeptal. Tehdá byl velký problém sehnat originální noty na jakoukoli filmovku. Ten problém je pořád. Seriálová hudba je v podstatě nesehnatelná. Herní hudba téměř nesehnatelná. Filmovka je už lepší, ale to se teprve mění postupně. Tehdá sehnat noty na filmovou hudbu bylo téměř nemožný.
Naštěstí díky dlouhé práci, shánění kontaktů a psaní do Hollywoodu, se nakonec postupně začali tvořit kontakty a možnosti, které mám třeba i do dnes. Samozřejme, mám ich už víc. Skladby, které sa mi podařili sehnat na začátek, byly třeba Jurský park, STAR WARS, Pán prstenů a Gladiátor. Takové, které jsou do dneška mainstreamem. Tím jsme začli. Ovšem, PFO nikdy nejelo čistě jen tím mainstreamem.
Postupne ste sa prepracovali k dielam typu Harry Potter, STAR WARS, GAME OF THRONES, Piráti z Karibiku, Indiana Jones a Pán prsteňov. Čím sú pre vás zaujímavé? A čím pre poslucháčov? Predsa len, existuje veľké množstvo diel, ktoré môžete hrať.
To je právě ono. PFO nikdy nebyl orchestr a nikdy nebude, který bude omýlat dokola ty mainstreamové záležitosti, ako je právě Harry Potter, STAR WARS, Game of Thrones, Piráti z Karibiku a tak dále, protože já mám tu filmovou hudbu rád jako takovou a beru to jako umění.
Právě třeba ve STAR WARS je taková hromada nádherné muziky. Jsem rád, že se mi třeba ze STAR WARS povedlo sehnat hromadu věcí, které na pódiu nikdo nehraje. Například už jsme několikrát uvedli Anakin´s betrayal, což je ten moment, kdy Anakin zradí a všechy všude pozabíjí. Je to ten Order 66. Tam je naprosto fantastická muzika.
Nebo jsme hráli 15 minut Jurskýho parku. Tehdá to nebylo in concert, takže opravdu jsme byli první, kde sme hráli i tu Islanu Blar svitu, kde je úplnej začátek filmu. Pak je tam setkání velociraptora v kleci a skok na to, kdy padá auto při setkání s tyranosaurem.
To samý i z Harryho Pottera – Leaving Hogwarts. Z Game of Thrones, to jsme u seriálu, tady se povedlo jenom nechat si naaranžovat hlavní znělku. Ale přesne tam vím, že je hromada jiných věcí. Piráti z Karibiku taky.
Třeba jsme uvedli Drag me to hell, hudbu z The Omen 3, hráli jsme hromadu herní hudby. Mě to právě baví. Samozřejme, divákům musíme určitě vždycky naservírovat tyhle skladby, který milujou nejvíc, který znají nejvíc, který si můžou vždy popěvovat.
Ovšem, já chci vždy tím divákům na koncertech, pokud to není třeba čistě agenturní koncert, jako sme měli. Ale třeba i v Košicích i v Trnavě jsme hráli věci, který třeba úplně nezaznívaj často na koncertech. Tak vždy chci i těm divákům představit nějakou skladbu právě z těch filmů, které znaj anebo naopak přímo hudbu z filmu seriálu nebo hry, kterou právě neznaj a díky tomu třeba poznaj a zjistej.
Třeba když jsme uvedli hudbu ze Signs (Znamení), tam je naprosto fantastická hudba od Jamese Newtona Howarda. Vůbec to není jednoduchý, ale to jsme třeba uvedli právě i v Bratislavském rozhlase, v Praze několikrát. PFO určitě bude a chce vždy hrát nejenom ty hlavní mainstreamy, ale i ty další věci.
Samostatne sa zameriavate napríklad na diela Johna Williamsa, Hansa Zimmera, Howarda Shora a Jamesa Hornera. Čím sú charakteristické? Napríklad dominantnými hudobnými nástrojmi, melódiou, motívmi, ...
Hlavní, co je potřeba si říci, je, že John Williams je skladatelsky absolutní top. To je pro mě v podstate Dvořák dnešní doby. Nikdo z těch ostatních autorů, co se týče propracovanosti jednotlivých not, prostě se s tím nezabývá jako právě John Williams. Hlavně, co si budem povídat, John Williams umí napsat dobrej motiv, dobrou melodii. John Williams je ve filmovce je jeden z nejtěžších, co člověk může hrát.
Naproti tomu Hans Zimmer dáva na té jednoduchosti, což není vůbec nic špatného. Na té jednoduchosti zas nemá třeba tolik akordů a komplexnosti tý hudby, ale zase si hraje s těma zvukama a v podstatě právě se snaží, aby to boli věci, které si člověk krásně může pustit v aute.
Howard Shore, tomu ja vždycky říkám hromada muziky za málo peněz, protože to je fantastický skladatel, kterej prostě umí. Ale ty jeho věci až na pár vyjímek sou prostě dobře hratelný. Krásně se to hraje. Má to úžasnej efekt. Co si budem povídat. Pán prstenů je absolutně majstrštyk, ale já třeba mám od Howarda Shora, co jsme taky uvedli, hrozně rád The fly, Mouchu. Tam je fantastická hudba, velice klasická, King Kong a další.
James Horner – to je hodnej pán, kterej si lehce pohraje s tématama a vždy nechává takové vzpomínky různých starých témat v nových filmech. Třeba Avatar – tam slyšíte Braveheart, tam slyšíte Titanic. On rád využívá svoje staré využité věci, ale funguje to a je to výborný skladatel.
Na koncertoch v prípade kombinácie viacerých filmov a seriálov hrávate mix skladieb. Podľa čoho ich vyberáte?
Dělání programu je pro mě velice zajímavá věc, ale vždy mi zabere hodně času, protože si hlavě postavím hromadu verzí, které můžou být. Na začátku PFO to bylo jednoduší v tom, že nebylo tolik not. Teď je opačný problém – co tam nedat, protože každá skladba, každý titul má svoje publikum nebo může potenciálně přivíst nový publikum.
Takže já se snažím vybírat jednak aby to přitáhlo co nejvíc lidí. Prostě ten základ, aby tam měli pokud možno nejlépe ty mainstreamy. To znamená Pán prstenů, STAR WARS, Piráti z Karibiku. Teď už je to kolikrát na skladatele, takže i Hans Zimmer. Né třeba úplně všechy, ale aspoň něco. Něco, co přiláka velké množství lidí.
Další věc. Snažím se vzít třeba něco starého z repertoáru, co jsme dlouho nehráli. Snažím se i něco herního z repertoáru a vždy i něco novýho. Něco nového, něco starého, něco mainstreamového a něco herního. Tak sa vždy snažím nějak vybrat. Ale vždy chci, aby to bylo zajímavé i pro hráče a i pro mě, aby mě to bavilo. Plus aby pro orchestr a diváky sme představili něco nového a aby sme seználi s novými titulama.
Ako prebieha príprava až po konečné znenie skladieb? Od získania nôt (či už získania originálov alebo licencovaných z iných zdrojov), štúdia materiálov až po nácvik ako taký.
Celé to začíná sehnáním not. Následně obeslání skladatelů, obeslání studií. Schánění, kde se dá. Každý titul, bohužel, se schání někde úplně jinde, jiným způsobem a člověk si musí vybudovat kontakty.
Co se týče licencování, tak na tom pohořela hromada věcí, zvláště herních, protože vy se domluvíte se studiem, vy se domluvíte se skladatelama. Všichni to chtěj hrát. Potom to padne na právníky. Právníci se vám neozývaj měsíc, dva měsíce, tŕi měsíce. Přitom velice často jde i o to, aby vám napsali: „Ano, můžete to hrát.“. To je všechno. Oni nemusejí nic dělat, ale na nich to vždycky nebo ve většine případů spadne, protože oni tom asi moc nevidí prioritu. Kolikrát sme čekali i rok a pak: „Jo, jo, já vám napíšu.“ a pak jsme čekali další rok. Takže tehle boj je podle mého názoru hloupej a zbytečnej. Je to hrozně překomplikovaný a určitě by se měla dostupnost zvláště herních not zlepšit.
Takže první je vždycky sehnat noty. Kolikrát člověk musí potom si to nechat naaranžovat, na což mám, myslím, že velice kvalitní tím aranžérů včetně mě, kterej to aranžuje. To je, řekněme, tá nejtěžší věc, kterou potřebujeme vždy udělat. Mít z čeho hrát.
Pak je to už ve finále čistě na nás. To znamená my jdeme na zkoušku. Tím, že máme orchestr už často složený složený různě z lidí z celý republiky, i ze Slovenska, i různě z Maďarska, tak je to složitější, ale zkoušíme, připravujeme. Pak přijedeme na koncert. Tam si dáme generálku a zahrajeme.
Rozhodně to není jednoduchá záležitost. Zvláště proto, protože já vždy chci. Pracuju s tím, co mám. Vždy chci, aby to nebylo: „Jo, tady jdeme, vám to nějak zahrat. Je nám to úplně jedno.“ Chceme to zahrát co nejlíp můžeme a pokud možno nastínit divákovi scénu z toho filmu anebo naopak ukázat, když ten film třeba neviděl, co se v té scéne asi mohlo dít. Mě jde o tu muziku.
Nakoľko náročné je získať notové partitúry? Od seriálov, filmov, večerníčkov až po hudbu z hier.
V některých případech se posunulo to, že některý tituly jsou sehnatelnejší, ale některý jsou v podstatě absolutně nesehnatelný. Je to podle mě strašně špatně, protože je to pořáka muzika. Je to krásná muzika. Ty věci by měli být k dispozici všem a ne jenom ze STAR WARS „Imperial March“, ale kompletně celý noty, aby kdokoliv mohl hrát, co potřebuje.
Tady celý ten problém je na tom, že pánové a dámy v sáčkách a kravatách , kteří počítají peníze, tak oni v tom nevidí žádnou zajímavost. Což si myslím, že je strašně krátkozraký, protože ano, nevydělá to pro Disney miliardy dolárů, ale vydělá to, myslím si, že docela hezkej přivýdělek. Hlavně to vymýtí to velké množství né dobrých aranží. Pořád je to reklama, je to hudba a je to umění.
Když si koupíte krásný obraz, tak si ho nestrčíte do šuplíku, aby tam byl a nikdo ho nevidel. Snažíte se ho dát do galerie, nafotit.
Tohleto se s muzikou nedělá. Oni často to nahrajou, pak se to dá do šuplíku a nedostanete se k tomu. Nikdo to nehraje. Kdyby se ty věci aspoň hráli, ale oni sa ani nehrají. Prostě je to v šuplíku. Studia nereagujou, skladatel chtěl, aby jste to hrál. Pak to spadne na právnících. Tak vy musíte hledat aranže.
Těch aranží je hromada. Né třeba na všechno. Velice často zistíte, že nejsou dostatečne dobrý. Vždy se snažím mít tu nejlepší verzi. Pokud možno originální. Takže je to problém. Filmy už jsou lepší, seriály - to je téměř nemožný a herní hudba... To je velký problém. Něco se najde, ale pokud si ve finálne člověk neudělá aranž sám, tak není. Je to strašně špatně.
Doufám, že se tohleto někdy změní, ale trošku pochybuju, protože pokud tyhle lidi, kteří o tom rozhodují, tak budou, řekl bych, hloupí. Je to škoda.
Vemte si tu krásnou muziku, která je třeba v hrách a seriálech anebo i v různých filmech, které nejsou mainstream. Ono to zapadne. Je to někde v šuplíku. Je to fakt škoda. Osobně mě to mrzí, protože zvláště já to chci hrát. Když je to pěkný, chci to zahrát. Když je to zajímavý, chci to zahrát. Pokud to někdo nehrál, tak to ještě tím víc chci zahrát.
Zároveň využívate rôzne rekvizity počas dirigovania, napríklad Gandalfovu palicu alebo rôzne prilby. Dalo by sa to považovať za jeden zo znakov vášho orchestru. Ako vznikol tento nápad? Ako naň reagujú poslucháči? Predsa len, vyzerá to zaujímavo, keď vediete orchester ako filmová alebo seriálová postava.
Vím, že v tuto chvíli nemám úplně zrovna postavu na třeba nejakýho Iron Mana, Kapitána Ameriku a další. Já to prostě beru jako takovou zajímavost. Mě to baví. Není to snaha o cosplay. To vůbec ne. Tyhlety rekvizity mě hrozne baví, protože přesně to obzvláštněj.
Mám taktovku, která vypadá jako Vetřelec. Nebo mám taktovku, která krásně svítí, že vypadá jako hůlka z Harryho Pottera. Mám obrovský originální meč z Warcraftu, Ash bringer. Mám meče nově i na Witchera, Iron man helmu, která i svítí.
Mám na sobě hromadu věcí, které rád využiju. Je to taková zajímavost. Je to něco, co lidi nečekají. Hlavně si myslím, že to je i něco, co nikdo moc nečeká od dirigenta a zvláště mé postavy, protože vždy, kdy se jde na symfonický orchester, tak většinou si sednete a čekáte klasicky: „Zahrajou, zatleskáte a jdete domů.“.
Já se, zvláště s PFO, snažím, aby tam nebylo to, že my jsme orchestr a tam jsou někde nejakí diváci. Vždy chci, aby sme si to spříjemnili a takzvaně rád se jdu historicky znemožnit pro tu zábavu a pro to uvolnění i toho publika.
Myslím si, že přesně, jak zaznělo v otázce, je strašně super, když já tam na Warcraft nastoupím s obrovským mečem a diriguju to. Anebo tam na Avengers nastoupím jako několik postav zároveň. Hulk, což je moje postava, že jo... Kapitán Amerika štít na zádech, Iron man helma na hlavě a Thorovo kladivo v ruce a s tím diriguju.
Myslím si, že to je krásný bonus. Už by se dalo říci, zvláště pro naše smyčce, že to je něco, co je taková značka našeho orchestru, protože většinou minimálně jednu skladbu máme něco připravený. Já některý věci kupuju přímo originálně, ale mám i svýho řeknime kostýméra nebo rekvizitistu, našeho pana koncertního, který prostě se rád s těma věcmi vyhraje. Měl jsem třeba i helmu Predátora a dirigoval jsem Predátora v Obecním domě v Praze. Mě tohle baví.
Raz sa stalo, že ste boli hrať v rádiu, mali ste viacero elektrických hudobných nástrojov a zistilo sa, že nastal problém s elektrinou. Museli ste zháňať predlžovačky, aby ste mohli hrať. Od tohto zážitku zvyknete ďakovať za elektrinu. Môžete nám bližšie priblížiť tento zážitok, prosím?
Když jsme poprvé jeli do bratislavského rozhlasu, tak jsme tam hráli hodně Zimmera, máte tam synťáky, máte kytary... Prišli jsme na pódium a na pódiu nefungovala elektřina. Vůbec nic tam nešlo. Řešil jsem to, co se děje, co budeme dělat. Jak jsme tu spolupráci teprve začínali, tak zazněla úplně krásná věta, kterou si pamatuju do dneška: „Vy jste si ale elektřinu neobjednali.“
Což pro nás bylo opravdu v tu chvíli překvapivé. Ono se to musí nějak zapnout v režii. Prostě elektřina na podiu nebyla, tak místní kolegové, kteří hrajou u mě v orchestru právě z rohlasu, natáhli a sehnali prodlužovačky. Někdo zajel domů a vzal tam nějaký, aby jsme ten koncert mohli udělat. Protože, co si budem povídat, Zimmer bez synťáku, kytary, baskytary a ťehletěch věcí nejde hrát.
Od tý doby už si, ano, objednáváme elektřinu. Hlavně ta spolupráce s rozhlasem je skvělá. Vždy tam hrozně rádi hrajeme. Diváci jsou skvělí. Ten personál je tam výborný. Já se tam vždy těším, ač teda je ta cesta absolutně šílená. Ač ta akustika je ne úplně nejjednoušší, tak rozhodně ten sál mě se hrozně líbí. Zvláště ty varhany jsou fantastický. Rozhodně tam rádi jezdáme.
Koncerty zvyknete hrávať v plnej verzii orchestru (sláčiky, dychová sekcia, ...) až po jednotlivé časti (sláčiky). Aké sú dôvody alebo motivácia týchto zmien?
Celý PFO jsem založil jako symfonický orchestr, což je těleso, které je velké, které vyžaduje velký prostor, hromadu věcí kolem a není to zrovna nejlevnější záležitost a nejmenší záležitost. Zvláště, když pak k tomu přidáte sbory. To je velice často problém a i ta věc, která donutí, že se akce nemůže konat anebo sál, ve kterém se nemůže hrát, protože se to tam prostě třeba nevejde.
My jsme založili tenkrát v průběhu kvartet, ve kterém jsem i já hrál na violu. Pak jsme hledali i něco, co by mohlo být menší, stále mohlo hrát filmovou hudbu a by bolo by to dostupnější jednak pro pořadatele a pro sály. Tak vznikl nápad udělat smyčce plus klavír plus bicí sekce s tím, že to bylo hodně postavený na tom, že jestli bude nějaká možnosť not a dostupnost, jak to bude náročný, co se tíče aranží.
Nakoniec tehle projekt se ukázal jako absolutně perfektní tah, protože zvláště teď, kdy jsme začali spolupracovat s agenturou, která i právě pořádala koncert v Trnavě (AZ TVN Productions SK). Oni začali využívat hlavně smyčce, takže jsme měli 20 koncetů během léta. Předtím byl nějaký koncert. Teď už byla hromada koncertů.
Ono se to velice bez problémově vejde i na menší pódia, hraje to filmovou hudbu, hraje to i seriálovou, herní hudbu. Hraje to, co symfonický orchester, ale je to v menší verzi, jednodušeji se to dostane, je to levnější a pořád je možné přinést tenhle repertoár i na ty pódia, kde lidi chtějí přijít třeba do měst, kde by lidi rádi přišli, ale není tam sál na symfonický orchestr. Proto se udělal tento projekt, že je to skladnější a levnější a pořád to dělá to, co potřebujeme.
Pak jsme z toho udělali sextet, což je to samý, akorát je to po jednom hráči. To znamená jeden prím, jeden sekund, jedna viola, jedno violončelo. Není tam kontrabas. Je tam klavír a jeden člověk na bicí. To je další, že se hromada not, které se hrají v smyčcích, jak tomu říkáme PFO symčce, můžou hrát v sextetetu. Ten sextet dáte do jiných prostor.
Čo všetko musíte ako dirigent vnímať počas koncertu? Poprípade, nakoľko náročná je práca dirigenta?
Asi jednou z nejčastějších otázek asi snad všech po celým světe je, proč tam ten dirigent vůbec je a co tam děla. Vždyť tam přece jenom máva a nikdo na něj nekouká. Takhle to, samozřejmě, není. Ano, je pravda, že hodně dirigentů nebo lidí, kteří se snaží dirigovat, jsou tam z trochu jiného důvodu.
Práce dirigenta je dát všechny ty hudební názory a všechny příspěvky hráčů dohromady, sjednotit to a nechat jim dostatek svobody, aby se mohli projevit, ale mít tu hlavní řeč v tom, že člověk jim dá nástup, že teď začínáme, nebo takle budeme spomalovat, takhle rychle budeme hrát. Potřebuji, aby trubky hráli tady víc. Potřebuji, aby trombóny hráli méně. Potřebuji slyšet nejaký ten mix. Mix, který slyším, tak neslyší nikdo tak, jako já. Ani zvukař. Ten ho má jiný. Nebo hráči samotní.
Já se snažím reagovat a pozorovat, jaký je sál, jaká je akustika. Uděláte si zkoušku, nazvučíte to, přijdou lidi. Je to úplně něco jiné. Člověk musí reagovat za jízdy. Máte třeba chuť reagovat i na akustiku toho sálu, protože například v kostele, kde se věci velice často rozléhají, musíte hrát trošičku pomalejší tempa oproti třeba suchým místnostem. Lidi ty noty znají, tak vy si chcete vyhrát s těma frázema a tak dále.
Člověk musí vnímat naprosto všechno. Člověk nemůže jako dirigent usnout během dirigování. Musí reagovat na hráče. Musí reagovat i na chyby hráčů, protože, samozřejme, jsme lidi. Chyba se stane. Někdo nastoupí třeba o takt dřív nebo o takt později. Musíte okamžite reagovat, hned přemýšlet nad strategií, jak to třeba srovnat.
Do mé kompetence patří i stavění programu. Hráči na dirigenta koukají ve vypjatých, důležitých momentech. Velice často na něj koukají periferně. Proto třeba i ta taktovka je bílá, aby to bolo jasně, krásně vidět.
Každá z rukou má svoji funkci, takže to není jen, že člověk dělá to samý, co pravou, dělá i levou.
Ta největší práce přichází jednak před koncertem. To znamená daní do programu, nacvičení programu, na zkoušce příprava, vysvětlení záměru, co s tou skladbou chci dělat a co s tou frází chci dělat. Potom to dát hezky dohromady, sjednotit a pokud možno, aby všichni hráli ve stejnou chvíli, kdy mají a to, co mají.
O vás je známe, že ste sa postupne naučil hrať na 34 hudobných nástrojov. Hudbu ste študoval na základnej umeleckej škole, kde ste sa naučil väčšinu hudobných nástrojov. Následným štúdiom na Pražskom konzervatóriu ste získal vzdelanie k ďalším hudobným nástrojom a k dirigovaniu. Kto všetko alebo čo všetko vás inšpirovalo venovať sa toľkým hudobným nástrojom?
Ještě přidám, že jsem kromě Pražské konzervatoře chodil také na Konzervatoř Jaroslava Ježka a docházel jsem třeba i na Hudební akademii múzických umění. Zvláště k mému milovanému panu profesorovi Škampovi na violu a na dirigování například k mému kolegovi Jakubovi Krůšovi nebo Stanislavu Vavřínkovi.
Taky třeba jednak spolupracovat a jednak na výuku i k panu Jiřími Chválovi, což je sbormistr Kühnovho dětského sboru, kde jsem začal v pěti letech. To je sbor, který mi dal strašně moc. Stejně tak Pražský studentský orchestr pod vedením bratra pana Škampy. Tak to mě dalo strašně moc. To bylo pro mě důležitý, co mě vytvarovalo a dalo mi nejvíc. Právě Kühnův dětský sbor a Pražský studentský orchestr.
Díky tomu jsem pak ještě prohluboval znalosti do určité míry právě na těch konzervatořích a na HAMU. To vzdělání bylo pro mě příjemné, ale jak říkám, nejvíc jsem se naučil v orchestru a v sboru.
Právě na každé konzervatoři mám vystudované jiné obory. Ve třech letech jsem začal na zobcovou flétnu a na housle. Postupně, protože jsem byl zvědavý plus asi to dirigování bylo něco, k čemu jsem se snažil postupem času dostat. Dirigování mě bavilo od malička.
S bratrem a se sestrou jsme v jedné základní umělecké škole našli krabici, která vypadala jako stupínek pro dirigenta. Přímo před školou jsme hráli. Jáj sem dirigoval. Bratr se sestrou hráli. Dělali jsme si takový srandičky. To nám bylo šest, sedm, osm let, devět, deset let. Byli jsme fakt malí.
Takže do dirigování mě bylo souzeno s tím, že bych řekl, že mám díky tomu, že jsem si postupně přidával nástroje, velice specifický a jedinečný pohled. To dirigování k tomu krásně patří. Jednak mě to zajímalo i to dirigování, jak to probíhá, ale tím, že ty nástroje znám, hrál jsem na ně a hraji, tak do těch nástrojů vidím jinak, než si myslím, že hromada dirigentů.
Důvod, proč jsem si ty nástroje postupně přibíral, bylo čistě jenom to, že mě zajímalo, jak to funguje, co na to jde zahrát a i ten zvuk. Já jsem v těch patnácti udělal ten rekord. Hodnotilo se to v Londýně. Hodnotili to lidé, kteří tomu rozumějí, takže to nebylo, že jsem na to zahrál Skákal pes a oni řekli: „Jo, vy jste trumpetista.“. To zas takhle nebylo. Musel jsem na to zahrát například větu z koncertu nebo jazzovou standardu. Navíc bicí počítali jenom za dva, protože těch bicích nástrojů je hodně, takže počítali melodické (vibrafón, marimba, xylofón, ...) a nemelodický (činely, triangl, ...).
Vystřídal jsem to tam. V podstatě to bylo takhle. Bylo to čistě z toho zájmu. Udělal jsem 33 nástrojů. Po tom rekordu jsem si říkal: „Hele, mě by ještě zajímal ten fagot, kterej mám strašně rád. Tak se na něj naučím.“. Tak jsem se na něj začal učit. Mám na něj absolutórium.
Fagot mě zajímal už z toho důvodu, že je tam tón, ktorý se jmenuje kontra B. Je to jeden z mých nejoblíbenejších tónů. Tím jsem vždy rozčiloval svého pana učitele, protože on řekl: „Rozehraj se.“. První, co jsem udělal, že jsem tam dal to krásný kontra B, ten krásný spodní tón. On vždy říkal: „Hraj taky něco jinýho než tohleto.“.
Na konzervatoři jsem měl vystudovanou violu, housle, trubku, dirigování a bicí. Říkal jsem si, že bych mohl na jiné nástroje, ale pak z toho sešlo. Viola spolu s bicími... Tam jsem šel nejdál. Né, že by jsem v těch ostatních nemohl, ale protože to bylo pro mě zajímavý a bavilo mě to. Takže hlavně zájem a poznání, jak ty nástroje fungují.
Zároveň pôsobíte ako učiteľ a pedagóg. Čím to je pre vás obohacujúce na jednej strane ako pre aktívneho hudobníka, ktorý hrá na koncertoch na rôzne hudobné nástroje a zároveň vedie orchester ako dirigent? Poprípade, čím sú vaše obrovské skúsenosti obohacujúce pre študentov?
První, co se ve škole jako učitel musíte naučit, a to je stejná věc, jako v orchestru, ale v tý škole je to zásadnejší, je trpělivost. Protože vy jako hráč s už nejakou zkušeností ty věci umíte. Teď to musíte dítěti vysvětlit a každýmu vysvětlit jinak, protože každý dítě chápe jinak. Každý jiný student chápe, má jiné zájmy. Hlavně děti se to teprve učí. To je první, co potřebujete.
To samý máte u dirigování. Ono to není jako, zvláště u filmovky a Williamse, že by jste rozdal noty a hned to všechno dokonale jelo, všichni byli perfektní. Samozřejme, ta trpělivost. Navzájem se to i obohacuje. Zvláště z toho učení na ten orchestr, protože to učení vás donutí přichádzet s různými jinými strategiemi a přemýšlet, jak tu vaši myšlenku představit tomu orchestru.
Teď to máte u žáků, že něco mu chcete vysvětlit a vysvětlíte mu to takhle. Druhý žák vám to nepochopí, takže musíte zase jinak. Člověk nemůže, stejně tak, jako v muzice, to dirigování dělat, že to bude takhle a takhle to bude dělat celý život.
Takže pro mě se tyhle dvě věci krásně doplňovali, že jsem začal různý strategie i z toho učení používat právě v tom dirigování a naopak zase z toho dirigování u žáků.
Hrozně mě baví práce se souborama. Teď jsem ve škole vytvořil další soubory. To je práce, která mě naplňuje a baví. Snažím si i těm studentům představit, co to je to dirigování, jak se diriguje. Myslím si, že si to krásně nahrává. Ty zkušenosti studentům rozhodně pomáhají. Zvláště, já jsem člověk, který se snaží posouvat dál a hledat nový způsoby využití. To znamená, že jsem hodně se snažím streamovat koncerty studentů, pak to analyzujeme, nahrávat jej výstupy, koukat se s nimi na to a třeba jim ukazovat psaní not a práci s notačnými programami, aby to neměli: „On se naučí na flétnu a tím to končí.“.
Taktiež ste získal Guinessov rekord za to, že ste hral počas jednej hodiny na 34 nástrojov. Ako prebiehal tento koncert?
Bylo jich 33. Ten fagot jsem si přidal potom, ale to už je jenom maličkost. Těch nástrojů jsem tam hral daleko víc, protože bíci počítali jenom za dva. Koncert probíhal tak, že to bylo v muzeu v Pelhřimově. Nebylo to tam, kde se většina rekordů dělá. Bylo to zajímavé i svým prostředím. Postavil jsem si několik stolů a na to jsem si dal všechny nástroje.
Měl jsem svého tatínka Radima, který mě doprovázel a hráli jsme jednu písničku za druhou. Byly skladby, kde jsem těch nástrojů vystřídal více. Ta hodina nebyla nějak extra stanovena. Bylo to plus mínus, ale tak to prostě vyšlo.
Byl to koncert, kde jsem hrál na ty nástroje. Vždy jsem to vzdal z toho stolu. Jak říkam, nešlo zahrát Skákal pes a říct: „Umím na trubku.“.
Od divákov dostávate veľký potlesk a standing ovation. Čo spolu s tým je pre vás najväčšou pochvalou alebo odmenou?
Ty standing ovation a velký potlesk jsou něco, co já nikdy neočekávám. Zvlášte standing ovation, což si myslím, že je ten správný styl. Samozřejmě, člověk hraje hudbu, která je velice oblíbená a je těm lidem blízká, ale vždy to chci mít pokud možno zaslouženě s tím, že to chci, aby to opravdu si to lidi a diváci užili. To je pro mě asi ta největší pochvala a odměna, když opravdu vidím na lidech, že si to užívají, smějí se, tleskají k písničce nebo louskají, když mají například v Addamsově rodině.
Když vidím, že jsem lidem udělal třeba na dvě hodiny příjemný večer a bavilo je to. Pro mě je důležitý i to, aby jsem sám cítil, že jsme zahráli dobře nebo že se tahle skladba povedla. Rozhodně vím, že, a to se děje normálně, to mají úplně všichni, něco se povede lépe, něco méně. Nějaká chybička se stane. Je to živý koncert.
Můžete to mít dokonale nacvičené a stejně se něco může stát. Človék bojuje s akustikou. Pokud člověk hraje venku, tak bojuje s věcmi, jako je teplota, vítr, světlo, takže rozhodně to není jednoduché.
Jsem vždy rád, když se nám něco povede. Jsem strašně rád, když se nám povede premiéra. Pro mě je i důležitý, aby byli spokojení nejenom diváci, ale i hráči, aby si to užili. Nechci, aby to nebylo takový, že: „No, tak to nějak zahrajeme. Hlavně, aby jsme už šli domů a měli takzvaně vyděláno.“.
Jsem rád, že se to daří, protože i když máme různý externí hráče, kteří s námi hrají už mnoho let, takže jim říkáme externí hráči jenom z toho důvodu, že nesídlí v Praze. Je super, že chtějí hrát, že je to baví a že si to užívají. Lidi z Brněneské filharmonie, Slovenské filharmonie, divadel, kteří s námi hrají téměř každý koncert minimálne vždy, když můžou. Baví je to.
Je niečo ďalšie, čo nezaznelo v rozhovore a chcete odkázať čitateľom?
Podékoval bych jim, že chodí na nás, na Pražský filmový orchestr, protože Pražský filmový orchestr tenkrát, když začal, tak inspiroval další orchestry a pořadatele tím, že ukázal: „Ano, filmovka je něco, co je zajímavýho.“. Pak to začali takzvaně kopírovat další, takže jsem moc rád, že lidi přijdou i na nás.
Myslím si, že my jsme hodně jedineční tou atmosférou, kterou se snažíme vyvolat, že si na nic nehrajeme a snažíme se být s diváky jakoby jedna entita. Ne, že je orchestr, nad tím je někde nějaký dirigent a někde dole je publikum. To vůbec ne. Mám strašně rád interakce s publikem a ty srandičky.
Takže mockrát děkujeme, že na nás pořád chodí i po těch dvaceti letech. Jsem rád, že tu filmovou hudbu, a ne jenom filmovou... Já tomu říkám filmová, ale ona je to seriálová, herní, muzikálová, že to mají rádi a že i lidi, kteří hudbu moc neznají a neposlouchají, tak filmovka je dostává na pódia a do sálu, kam by v živote nešli.
Kolik lidí třeba ve Slovenským rozhlasu našlo, kteří by tam v živote nešli, protože je tam třeba většinou klasická hudba. Na tu oni třeba nechodí. Takže to si myslím, že je absolutné skvělé.
Když tak ještě můžu zmínit - máme webový stránky PFO.cz. Máme i náš YouTube právě pod Pražský filmový orchestr nebo pod George Korynta. Máme Patreon, máme i merch. Budeme se rozhodně těšit na další koncert.
