Zároveň nám odpovedal na otázky zamerané nielen na filmovú kultúru, ale aj k literárnej tvorbe a ďalším zaujímavostiam. Vedeli ste napríklad, že výraz „harakiri“ nie je správny výraz?
V profesionálnom živote sa venujete japončine, pracujete ako lektor a kurátor Asijských sbírek Národní galerie, tlmočíte, prekladáte, prednášate Asijské umění na Rudolfínskej akadémii, založil ste a vediete Hakuzan Dojo a robíte ešte mnoho ďalšieho. Ako to celé začalo? Čo Vás zaujalo na Japonsku, že ste sa mu začal venovať ako profesionál?
Má cesta k Japonsku započala s tréningem karate v roce 1986. Později se můj zájem o historii a kulturu Země vycházejícího slunce prohloubil a trvá dodnes. Asi nejpodrobněji na mých stránkách na https://www.jakubzeman.cz/profil/.
V rámci Hakuzan Dojo sa venujete tréningu umenia japonského meča v štýle Happó rjú, majstrovstvám (taikai) v technike seku (tamšigiri) a vo voľnom šerme (Gekiken). Môžete nám priblížiť jednotlivé aktivity, z čoho vychádza štýl Happó rjú a jednotlivé aktivity vášho Doja?
Smyslem Happó rjú je trénovat techniky japonského meče tak, aby byly funkšní. Mnoho škol japonského meče zůstává v současnosti v demické a komfortní zóně, ve které - komparativně s minulostí - absentuje prvek zkoušky, konfrontace. Pokud se například soustředíme jen na nácvik sólových sestav kata bez dalšího tréningu, nepřipraví nás to na další aspekty reálného boje.
Kata jsou samozřejmě nezbytné, ale kromě nich se věnujeme i tréningu tamešigiri, verifikující naší skutečnou schopnost seku japonským mečem, a na gekiken, volný boj měkčenými cvičnými meči, který nás nutí provádět techniky z kat v reálném čase a prostoru, a proti odporu nespolupracujícího protivníka.
Náš přístup zjevně oslovuje, máme více zájemců o tréning, než můžeme do dojo přijmout. Jsme nekomerční dojo. Některé prvky Happó rjú jsou ze stylu Morinaga ha Toyama rjú, kterému jsem se věnoval zamlada a ve kterém mám 4. Dan (mistrovský stupeň), poslední léta sbíráme inspiraci i u mého starého přítele mistra Matsuba Ichiro (Menkyo kaiden - nejvyšší mistrovský stupeň stylu Džikki Šinkage rjú).
Taktiež sa venujete disciplíne Tameshigiri. O čom je táto disciplína?
Tamešigiri je zkouška seku japonským mečem, při které se seká standardizovaný materiál, nejčastěji rohože z rýžové slámy tatami omotte, nebo bambus madake. Je to velmi obtížná, technická disciplína. Při jejím nepochopení a nesprávném provádění se můžeme snadno zranit nebo poškodit meč.
Zároveň ste priaznivec a propagátor čaju a čajovej kultúry. Ako prebieha čajový rituál alebo čajová kultúra?
Existuje mnoho směrů a škol přípravy čaje, v Japonsku, Číně i na Taiwanu. Cílem není jen připravit lahodný nápoj, ale i dosáhnout fyzickou aktivitou - formou přípravy čaje - spirituálních (nebo řekněme psychologických) výsledků - harmonie a pozitivního stavu mysli.
Čaji holduji již několik dekád a stále v něm mám - ostatně jako v bojových uměních nebo poezii haiku - co objevovat. A čaj je velice zadobře i s bojovými uměními a poezií haiku.
Známa je tiež Haiku ako trojriadková báseň so sedemnástimi slabikami. Akú má Haiku históriu? Je tento druh básní populárny v súčasnosti?
Haiku ve své současné formě vznikla ze starších forem až na konci 17. století a i v současnosti je nesmírně populární. A to netoliko v Japonsku. Mě první sbírka Haiku vyšla v roce 2000, takže se považuji ze jednoho z prvních pachatelů tohoto druhu poezie na našem území. Příklad jedné z mých haiku, pro představu:
Někdo zaklepal -
když však otevřu dveře
jen letní hvězdy.
Populárne je tiež Hanami. O čom je toto podujatie?
Hanami je tradiční jarní slavnost obdivování sakurových květů, při níž si většinou rodiny nebo přátelé udělají piknik pod rozkvetlými stromy. Protože mě vždy těšilo inspirovat se japonskou kulturní tradicí, první ,,hanami“ s čajem a poezií haiku jsme páchali se spolužáky z japanologie a kamarády již v roce 2000 na Petříbském parku.
V současnosti mám za sebou jako pořadatel tři ročníky festivalu japonské kultury Hanami, poslední ve významném barokním paláci Clam-Gallas.
V súčasnosti si môžeme kúpiť meče v Japonsku. Ako prebieha nákup takéhoto meča? Aké zvyky alebo pravidlá pri tom musí nakupujúci dodržiavať?
Je to byrokraticky náročný proces, protože se musí řešit registrační karta tórokušó na policejní stanici, je to do určité míry ekvivalent zbrojního pasu, je třeba pro vývozní povolení kontaktovat Bunkašó (ministerstvo kultury)... Pokud ale meč zakoupíme ve specializovaném obchodě (Katanaya), vše potřebné vyřídí prodejce.
Medzi či už vami alebo niekým iným využívané zbrane môžeme zaradiť shuriken. O akú zbraň ide? Ako vyzerá? A aké mala funkcie?
Šuriken je vrhací zbraň starého Japonska a šuriken džucu bylo jedno Bugei džúhappan (osmnácti samurajských bojových umění). Některé šurikeny připomínají jehlice nebo dýky, jiné zase vrhací vícečepelové hvězdice. Dalo se jako šurikenem vrhat i meči všech typů a délek.
Šuriken džucu je podle mě jedno z nejobtížnějších bojových umění, tedy pokud máme na mysli vysokou úroveň této disciplíny. Šuriken se dá použít i v boji zblízka, netoliko jako vrhací zbraň (šokken).
Z Japonska vieme o legendárnych samurajoch. V akom období žili? Aké mali povinnosti? Aké ďalšie zaujímavosti a fakty o nich vieme? Napríklad aké mali práva, spoločenské postavenie, ...
Samurajové žili jako vojenská šlechta mezi 10. až 19.stoletím a plnili vojenskou a policejní, později o administrativní roli. Bylo jich cca 7 procent japonské populace. Více asi na Wikipedii, to by bylo dlouhé povídání... :-)
So samurajmi súvisia pojmy harakiri a seppuku. O čo ide? Aké sú rozdiely medzi týmito pojmami?
Harakiri je nesprávný způsob čtení znaků seppuku, označující rituální sebevraždu rozpáráním si břicha. Jednalo se o typ čestné sebevraždy, vyhrazené čistě pro samurajskou vrstvu, Nesprávný výraz ,,harakiri“ v Evropě a Americe zlidověl již v 2. polovině 19. století.
S akými všetkými zbraňami zaobchádzala táto skupina ľudí? Prečo práve tieto zbrane?
Používaly se luky a šípy, po roce 1543 i muškety, dřevcové zbraně, jako kopí yari a halapartna naginata, meče různých délek od dvoumetrových ódači po dýku tantó. A spousta dalších minoritně používaných zbraní.
Samuraji sa objavili napríklad v známych filmových dielach „Kill Bill“ a „Posledný samuraj“. Sú tam vyobrazení správne alebo ide len o „filmovú nadsázku“? A z akých dôvodov si to myslíte?
Jedná se o svět umělecké licence a nadsázky, kde je účelem vytvořit a prodat příběh uchopitelný laickou většinovou společností. Historická realita a fikce jsou sva světy, občas bez průniku množin. Myslím si to proto, že se sturiu samurajské historie a reálií věnuji již mnoho let, a ty nesmysly pak samozřejmě nemohu jen tak přehlédnout.
Známi sú tiež nindžovia. Čím bola charakteristická táto skupina? Aké boli jej rozdiely oproti samurajom?
Jednalo se o různé skupiny od samurajů nejnižší příčky společenské úrovně (ašigaru, góši) i osoby nesamurajsjého původu. Obečně jimi samurajové často opovrhovali. S nindži jsou spojované především provincie Kóga a Iga.
Aké zbrane najčastejšie využívali?
Velké množství zbraní, které ale byly často totožné s těmi, které používali samurajové. Mnoho toho kolem nindžů je mýtus.
Späť k samurajom. Stal ste sa samurajom. Ako sa vám to podarilo?
Samuraj byl v podstatě šlechtic, takže nejjednodušší způsob, jak se jím stát, bylo se jako samuraj narodit. Nebo - ve vzácných případech - bylo možno získat samurajský status za obzvláštní zásluhy. V období Sengoku (15. - 17. století) se na dosti vysoké přířky samurajské vrstvy dostali i osoby nízkého původu (Kinošita Tókičiró, Saitó Dósan), v obdobé Edo (1603 - 1868) už to bylo téměř nemožné.
Čomu sa v súčasnosti venujete v rámci vystavovateľskej a kurátorskej činnosti a môžu to návštevníci vidieť?
Toho času probíhají mé výstavy v Prahe v paláci Clam-Gallas a Hodoníně, Masarykově muzeu. V obou případech se jedná o výstavy se samurajskou tématikou.
Ktorú zo zbraní, ktoré vlastníte, máte najradšej? Z akých dôvodov?
Tak to je obtížná otázka, mám více oblíbených zbraní, které mi dokonale vyhovují, ať již se jedná o meče, šurikeny nebo manriki gusari... Zbraň je jako hudební nástroj. A když najdeme takovou, která nám - třeba v přípdě meče na tamešigiri - dokonale vyhovuje, máme k ní stejně blízký vztah, jako houslista ke svým Stradivarkám... To se obtížně sděluje slovy.
Je niečo ďalšie, čo chcete odkázať čitateľom a nezaznelo to v rozhovore?
Je dobré jít za svým snem, ať již je jakýkoliv, a nenechat se odradit. A dělat maximalisticky to, s čím jsme zajedno. Výsledek se určitě dostaví a nalezneme to, co hledáme. A to neplatí jen v bojových umění, ale čemkoliv. Ale chce to usilovně na sobě pracovat. A nejdůležitější je mít dobré vztahy s dobrými lidmi, darebákům a vykukům se raději vyhnout.
