Za ta léta se stali přeborníky v nemluvení. Taky mistry v práskání dveřmi, předstírání a měli rozhodně první cenu v tvrdohlavosti a v pasivně agresivním ubližování. Často i neúmyslném. Mnoho medailí na dveřích se houpalo také v kategorii „zásadní nešťastná nedorozumění“ a samozřejmě také vítězili v disciplíně „efektivní odchody navždy“. Kdy navždy trvalo většinou přibližně 24 hodin, někdy v horších časech se dohrabalo k nekonečným pár měsícům vzájemného stýskání, i když se sklopenýma očima a k sobě pyšně zády.
Byl to podivuhodný vášnivý opakující se tanec plný lásky, zrad, omylů a nenávisti. Ale lásky bylo překvapivě nakonec vždycky nějak mnohem víc. Vlastně nejvíc. Dva hrdinové našeho příběhu připomínali spíše planety, jejichž oběžné dráhy se stýkají jen jednou za čas, za dva, tři roky, nejvíce tak v období kolem pozdního léta, podzimu a Vánoc. Aby se po nádherném kousku šťastné synchronní cesty v extázi lehce srazily, oťukly, způsobily si četná nevratná zranění a rozletěly se opět s velkým třeskem doprovázeným ostrými střepy a štiplavým pachem síry velice daleko sebe. S každou další bolavou, ale velice letmou a krátkou srážkou oba věřili, že se konečně vychýlili natolik, aby se při příštím průletu v blízkosti ani nezahlédli a pokaždé je to svedlo dohromady sice jinak, ale mnohem intenzivněji.
Bylo to neodvratně svůdné, protože pokaždé když se jejich oběžné dráhy zase začaly přibližovat, na obloze vznikaly nádherné unikátní obrazce. Nešlo odolat magnetismu ani fyzikálním zákonům.
Zajímavá byla jejich legrační a opakovaně čistá počáteční víra v to, že tentokrát už to fakt musí být jiné… že se to přece už nedá vrátit zpátky, sehrát znovu, zlepšit ani více pokazit a o to smutnější, ale i vzrušující bylo zjištění, že to bohužel možné je. Prožitky se násobily. Stejně tak i výška pádů.
Když o tom opakovaně přemýšlela a vrněla si zrovna ve smyčce slastného sbližování a snažila se těsně před další srážkou udělat protiopatření a nedělat chyby, položila sama sobě otázku: „Takhle zamotaně zkaženě překrásně bolavě pitomý to teda bude už navždycky?“ Zeptala by se i jeho, kdyby spolu mluvili. Jenže to nějak bohužel nedělali. Ani to vlastně moc nešlo. Nedorozumění a různých naschválů už bylo za ta léta tolik, že mlčení bylo asi jediná bezpečná - i když smutná - možnost, jak vedle sebe existovat. Připomínalo to text, co se jí nelíbil:„Neboj, lásko, já se k tobě zase brzy vrátim, protože tě tak rád mlátim.“ Přišlo jí ale, že o mlácení už tu vážně nikdo nestál, na tělech jim pro modřiny nezbylo už ani místo.
Přemýšlela, jestli tu kouzelnou kouli má vůbec vyndávat. Nechtělo se jí, ale nakonec jí přece jen vytáhla z polorozpadlé krabice ve skladu a otřela ji od prachu. Nedívala se do ní pěkně dlouho, protože nechtěla vědět, co bude. K čemu taky. Z beznadějné budoucnosti, kterou tam vždycky znovu spatřila, se jí už několik let dělalo špatně. Jako by on byl v zajetí ledové královny s kouskem ledu v oku a ona ztracená, sice statečná, ale dost ubrečená Gerda na dlouhé namáhavé pouti nikam.
„Jestli tam tentokrát uvidím to samé, tu kouli fakt rozbiju,“ slíbila si. Než přejela rukou po skle, ještě si v hlavě opakovala básničku, co jí napadla včera: „Moje hlava už je z toho celá hranatá, jak spát chodím pořád nestydatě nahatá, kdyby náhodou… a je mi zima.“ V kouli se tentokrát neobjevila stará vrásčitá stařena, která byla poslem špatných zpráv, ale kupodivu mladší milejší sudička. Usmála se a řekla: „Jsi asi hrozně zvědavá, jak to tentokrát dopadne, viď?“ To teda byla, především proto, že čekala tu starou babu, která jí předpoví další smrtonosné kolo.
„Tak se už uklidni, mám dobré zprávy. V tomhle roce máte poprvé opravdu naději na lepší konec.“ A pak jí šeptala a šeptala spoustu tajemných vět. Když dáma zmizela a koule se zakalila, místnost se naplnila růžovo-zlatavým světlem neskutečného magického západu slunce.
No jo… temná krabice, to se lehko řekne. Ale kde ji najít a jak je tam oba dostat, když si sotva řeknou slovo? Měla radost, že jejich budoucnost je mnohem optimističtější, než se jí doteď zdálo. Jenže jako vždycky to záleželo na mnoha proměnných. Dostala nápovědu. Rozuměla tomu tak, že jejich jedinou nadějí je potkat se v nějaké temné uzavřené místnosti, kde nebudou na sebe vidět a využijí jiných forem komunikace, v dimenzích, kde si rozuměli beze slov. Pokoj bez oken nebo s těžkými závěsy. Místo, kam nikdo jiný nevidí a kam oni potmě vstoupí a sednou si na zem, potichu. Nejdřív daleko od sebe. Pak budou společně mlčet, protože to jim jde vlastně nejlépe. Taková pozvolná terapie tichem. Vyladění vzájemných energií. Slova naživo stejně nikdy nebyla jejich silnou stránkou. Pokud by se pokusili mluvit moc brzy, zabředli by do řeky vzájemných výčitek, her, soupeření, obviňování a bude po všem. Sezení v temné místnosti by se mělo pak raději opakovat. Bude to pomalý proces. Dobrá zpráva byla, že jí sudička dovolila a dokonce doporučila, aby se k sobě přiblížili, drželi se za ruku, opřeli se o sebe zády, mohli se dotýkat, mohli se sbližovat tělesně, ale mluvit by měli, co nejmíň, než zjistí o sobě víc. Než se ukáže, jak na tom opravdu jsou. Než vytvoří nové vzpomínky. Než z věčných zápasníků „kdo s koho“ budou přátelé nebo milenci.
Představa milosrdné tmy, kde zmizí všechny nedostatky a komunikovat budou jen jejich duše a obrysy schránek, se jí líbila. Zbýval jen jediný a nejtěžší úkol. Jak je oba dostat v daný čas do té jedné stejné krabice, když spolu neuměli mluvit a ona věděla, že mu to říct už nedokáže? Jak si to jasně a přesně sdělit tak, aby nebylo pochyb a nedošlo k dalšímu nedorozumění. Na to bohužel zatím odpověď neznala. Naděj střídala beznaděj. Viděla to na další měsíce tápání a byla z toho unavená a smutná.
Když náhle… na mobilu pípla zpráva. „Hezké Vánoce, chybíš mi...“ napsal jí. Překvapeně se dívala na display. Nezdálo se jí to? Opravdu to tam je napsané? Po těle se jí rozlilo horko. Měla radost. Dokázal prolomit ticho a vlastní obavy, pýchu i její opevněné hradby strachu. Bylo to dobré. Najednou věděla, že jsou opravdu na cestě k záchraně. Otevřela seznam a našla nejbližší hotel. Zavolala tam a zamluvila temný pokoj v podzemí a… řekla mu o tom.
