Vyšly mi zatím 3 knížky, kniha pohádek Zuzanka a Goldýš, fejetony Matka z cukru a oceli a pohádky Zajíček Zlobílek. Vystudovala jsem žurnalistiku, žila chvilku v USA, v Praze jsem pak pracovala například v rubrice názory MF DNES jako editorka a později jako administrátorka blogu iDNES.cz. Píšu články a fejetony do různých časopisů a zabývám se firemním PR. Zoznam autorových rubrík: Fotoblogy, Povídky, Politika a názory, Nezaradené, Súkromné
Po krátké pauze, kterou zapříčinily akce kolem křtu a propagace nové knížky pohádek Zuzanka a Goldýš, se konečně vracím k pokračování příběhu o napraveném strážném Anděli. Předchozích 7 dílů najdete v odkazu níže.
Anděla se zaměřila na tajnou pomoc na dálku. Věděla, že riskuje a měla neblahý pocit, že asi dostane brzo za uši. Ale nemohla si pomoct.
Chtěl při tom světlo, což neměla nijak extra ráda. Svlékal ji pomalu. Jeho prsty byly horké a nepříjemně vlhké. Doteky tentokrát nebyly příjemné, a když se rty dotkl jejích nahých prsou, otřásla se uvnitř.
„Tomu neuvěříte, kdo přišel…“ vyprskla smíchy asistentka, ale pak se raději uklidnila, „ale vy to vlastně stejně dobře víte,“ řekla polohlasně tak spíš sama pro sebe, když Andělu uváděla.
„Tak tady seš,“ zavrčela Sofie a podívala se přísně na ten malej myší obličej se vztyčenou bradičkou. Pojď se mnou laskavě vedle do pokoje, chci si promluvit.
Pokud se vám chce číst kromě politiky také něco oddechového, nabízím třetí pokračování příběhu o strážné ďáblici, povýšené na anděla.
A pak v dálce zahlédla obrys jeho postavy. Nemohla se splést. Kráčel k ní rázným krokem, ale se svěšenou hlavou. Tak nějak nevesele, ale odhodlaně. Vypadal dobře. Velice dobře. Skoro jako ve skutečnosti.
„Tak koho tu máme dál?“ sundal brýle a promnul si otlačený nos. Brýle přitom vůbec nepotřeboval, viděl ostře klidně i za 3 rohy, ale nějak si je během času přisvojil, protože přece jen dodávaly pocit dalšího stupně vážnosti.
„Mohla bys přestat už dělat uraženou - nebo co to jsi - a nakreslit mi ještě nějaký obrázky, vždyť víš, jak to mám rád.
„Víš, i anděl může párkrát zakopnout. I anděl je v podstatě nedokonalý stvoření, co občas ošklivě a trvale pokouše všechny kolem,“ napsala na mrak a poslala mu to dolů do pekla.
„A tohle děláte často?“ příjemný mužský hlas zazněl do tmy a ticha té zvláštní kavárny. „Co máte na mysli?“ zeptala se opatrně, ale snažila se, aby zněla mile a aby její slovenský přízvuk nebyl slyšet.
Letos mám valentýnskou milostnou povídku hotovou nějak o dost dřív. Asi, že je mi tak zle z české politiky, tak si utíkám jinam. :-)
A co kdyby… co kdyby vytrhla stránky z té knížky a spálila celou poslední kapitolu. A z hollywoodského hororu se náhle stal příběh se šťastným koncem. Ale jak na to?
Schody. Točité skleněné schody. Dívala se na ně, znala každý jejich záhyb, každou prasklinu a musela se usmát. Na malý moment ho oživila.
„A jestli ti můžu poradit,“ řekla Petra a dotkla se prsty jejího ramene, „mysli na tohle: To, co ti udělal, nikdy nebude v pořádku. Ale ty… ty jednou budeš.“
