Když si studenti ze stávek udělali dlouhodobý páteční program místo výuky, říkala jsem si v duchu: Dobře, ale doufám, že vy všichni stávkující dle svého ekonáboženství i žijete - do školy tedy chodíte pěšky, nenecháte se vozit rodiči v prázdných autech, využíváte carpool, doma všude zhasínáte, aby se zbytečně nesvítilo, vypínáte elektrické spotřebiče, aby zbytečně neběžely, šetříte vodou i papírem, recyklujete, zajímá vás, kde se vyrábějí všechny ty iphony a jiné phony, kterých máte plné kapsy a jaký je z toho odpad. Zkrátka, že nekážete vodu a nepijete víno. I když pít víno asi část žáků a studentů ještě nemůže, protože nejsou plnoletí, ale rozumíme si.
Pocit, že se situace malé Gretě a jejímu okolí začíná poněkud vymykat z rukou a že se stala obětí něčeho většího, co už trochu smrdí, jsem získala, když se ona mladá slečna rozhodla absolvovat cestu přes oceán na jachtě, aby za sebou nezanechala uhlíkovou stopu. Poselství tohoto činu bylo totiž nejasné – máme tedy zlikvidovat všechno dřevo světa (jakoby nestačilo, že teď šílíme s papírovými taškami) a postavit si jachty a zachránit svět tím, že nebudeme létat? Každý trochu schopnější ekonom nebo prognostik hned spočítal, jakou ekologickou, ale i ekonomickou katastrofu by zavedení plošného cestování na jachtách způsobilo.
To byla chvíle, kdy mi Gréty začalo být líto. Vzpomněla jsem si na Forresta Gumpa, který se prostě jeden den s dobrým úmyslem jen tak sám rozběhl a běžel a běžel. Na něj se ovšem začali nabalovat další a další běžci, kteří se snažili dodat jeho cestě nějaký hlubší smysl. Vkládali mu slova do úst, zaklínali se větami, které nikdy neřekl. Žádali po něm, aby se postavil za to a nebo proti něčemu. Obtiskovali jeho obličej na trička a vydělali na tom balík a tak dále. Forrest Gump se pak jednoho dne zastavil a žádné rozhřešení pro svět neměl - řekl jen, že je unavený a že je čas jít domů.
Greta včera trochu předvedla to samé. Ječela na účastníky summitu, který se přece konal právě proto, aby se pokusil nějaká řešení možná najít, že jí politici ukradli dětství.
Ne, Greto, dětství ti neukradli politici, ani nějaké centrální zlo. Ukradli ti ho lidé, kteří stojí kolem tebe. Tví rodiče a organizace, které se na tebe nabalily, aniž bys měla nějaký program. Lidé, kteří tě cpou dopředu jako otloukánka a nechají tě pronášet podobně prázdné řeči v afektu.
Promiň Gréto, ale pokud chceš opravdu něco řešit, bude to chtít víc, než jen jekot. Bude to chtít nějaké promyšlené nápady a skutečnou vizi. Je pěkné na problémy „UPOZORNIT“, ale teď, když se to tedy povedlo, je potřeba se také začít podílet na jejich nelehkém řešení.
A řešením nebudou jachty, ani násilně implantovaná elektroauta. Řešením nebude levicový zákaz všeho, protože ten způsobí leda kolaps. Bude to chtít mravenčí každodenní práci a nápady. Můžeme začít u toho zhasínání v pokoji každého puberťáka.
Pokud, milá Greto, vizi nenabízíš, obávám se, že je čas vrátit se domů, do školy, do toho ukradeného dětství.
Tereza Boehmová