Lidé, kteří sedí s vámi 2,5 hod v čekárně před MRI (to je zkratka pro magnetickou rezonanci) vám toho během té doby řeknou mnohem víc, než byste si kdy přáli vědět. A i když člověk slyší o rakovině a ostatních hrozných nemocech jako je roztroušená skleróza docela často, nějak je to pořád naštěstí vzdálené, teprve v přímém kontaktu se zcela jinou bublinou totálních hrdinů, kteří mají tyto nemoci jako denní chleba, mu to opravdu docvakne. Může se to stát komukoliv… A váš život nabere úplně jiných obrátek.
„A s čím tu jste,“ ptá se paní v rohu čekárny. Když jí to řeknete, optimisticky se usměje a šokuje vás sdělením:“ Jej, to bych vám přála spíš nádor. Ten se dá operovat. RS je konečná…“ (Přála nádor… rezonuje vám v hlavě a to jste ještě ani v té šílené trubce nebyli… Jasně, že víte, že RS je horší, než nádor, ale ani tak si ho fakt nepřejete. Chcete jít domu a to hned, bez nádoru a bez RS… ) Paní pokračuje:“Jojo, nádor je ok. Tady ve Vojenské jsou na to mistři. Umějí zázraky. Já jsem po operaci 8 let a jsem docela v pohodě. Sice jsem se skoro rok učila znovu, chodit, psát a mluvit a nemám nosní přepážku, protože mi to operovali nosem, ale zatím dobrý.“ Obdivujete její dobrou náladu, pozitivitu a trochu vás to i děsí. Je to v té hrůze tak nějak nepřirozené. I když chápete, že je to její způsob přežití. Pozitivní přístup. Víra v uzdravení… Píšou to všude. Nevím, jestli bych to dokázala.
Jiná paní se ozve z druhé části místnosti:“To já tam ten nádor právě ještě mám. Docela velkej…Už dlouho, zatím se moc nezvětšil…Tak nevím, jestli do té operace jít nebo ne. Protože tohle moje se operuje při vědomí a musíte u té operace mluvit, mrkat a tak…“ „No já bych šla určitě…“ říká paní bez přepážky. Manžel, takový ten bodrý typ, co paní přivezl a zase pojedou někam daleko, daleko zpět, nám všem vyrazí dech, když po odchodu své ženy dovnitř praví:“No, já moc nechci, aby na to šla… protože kdo by se pak staral o domácnost a o mě, když bude minimálně půl roku pryč?“ Všechny ženy v čekárně si očima vymění jednoznačný nepěkný vzkaz. Pacientka bez nosní přepážky mu vysvětluje, že nechat si nádor v hlavě je pravděpodobně o dost riskantnější a paní by mohla zemřít ze dne na den a pak by se nepostarala už skutečně o nic. „To je asi fakt,“ kývá hlavou pán.
„A jaké to je? To vyšetření,“ zeptám se já… aby řeč nestála. Muži zavrčí, ženy se na sebe podívají, trochu se ošívají a vám dojde, že asi dost nic moc, když nikdo nechce nic říct. A sami víte z vyprávění přátel, že žádný lunapark vás skutečně nečeká. „Není to nic moc… řekne pak pán vedle a vy víte, že vás nechce strašit.“ „A to já,“ praví paní bez nádoru a přepážky…“tam prostě na tu hodinu usnu,“. Zbytku čekárny spadne čelist a vás pak později v té trubce napadne, že jí pravděpodobně s nádorem vzali i část sluchového ústrojí… Protože neexistuje asi moc lidí, kteří by usnuli přímo na nejhlasitějším repráku, ze kterého by se ozýval 10x znásobený zvuk vrtačky mixovaný se sirénou, ultrazvukem, alarmem a sbíječkou dohromady.“
V tu chvíli do místnosti vstoupí paní, která má viditelně seřízlou jednu část hlavy a trochu nepřítomně se všemu směje. Vaše nervy už se začínají poroučet a vy máte pocit, že z tohoto filmu už by bylo na čase vystoupit…. Zrovna vás ale volají dovnitř.
I když si předem přečtete, o co jde, že vás nacpou do trubky a pouštějí vám do hlavy nechutně hlasité zvuky, kdy zvuk vrtačky je proti tomu rajská hudba a ze kterých se skoro po..., pořád stejně nějak doufáte, že to přece nemůže být tak hrozný. Vždyť to podstupuje tolik lidí…. No…. Sice to nebolí a jde jenom o zvuk, ale rozhodně zařazuji k top 10 svým nejhnusnějším zážitkům úplně vůbec. Opravdu hluboce smekám před každým, kdo magnetickou rezonanci hlavy absolvuje – a to třeba 2x ročně, protože musí. Jsem absolutní srab ve srovnání s těmito lidmi. Koukám na ně s obrovskou pokorou, úctou a snahou o pochopení toho, co všechno vydrží.
Magnetická rezonance hlavy není skutečně žádné bezva vyšetření, taky se na něj poměrně dost dlouho čeká. Jste z toho otřeseni, i když to dopadne dobře, a odcházíte s tím, že nemáte žádnou zatracenou roztroušenou sklerózu. A v duchu voláte 100x Hurá a doufáte, že NEVER MORE.
Z dvou a půl hodin s výše popsanými hrdiny v čekárně na vás skočí opravdová pokora, totální posvátná hrůza. A taky pocit vlastního „srabství“ a nedostatečnosti. A i když to určitě někomu bude znít jako fráze: Každý den bez podobných starostí je prostě dar...
