„Přišla zase Anděla Strážná č. 999,“ řekla asistentka potichu, protože nechtěla nejvyššího šéfa popudit, ale stejně se to nepovedlo. On sice odpověď na všechny otázky už znal, takže tahle konverzace byla spíše tak pro formu. „Zase tahle? Vždyť ta je tu každý týden! Ženská jedna bláznivá.“
„Andělo, co je to tentokrát?“ povzdechl si, když s nevinným úsměvem usedala na židli. „No, šéfe, pořád jedno a to samé, chtěla jsem vás znovu poprosit o zvážení mé žádosti o přidělení jiného klienta. Vážně na tohle nemám. Já s ním neumím pracovat. Vydržela jsem to docela dost let, myslím. A že to byla práce často fakt nepěkná a špinavá. Věnovala jsem se mu, ukazovala mu trpělivě cestu, jezdila s ním na místa, kam rozhodně nepatřím, byla jsem několikrát dokonce skoro odhalena, protože jeho schopnosti chápání jsou bohužel v některých oblastech neskutečně omezené. A jen ho vyvedu z jedné propasti a vezmu si pár týdnů zaslouženou dovolenou, ujde 4… slovy ČTYŘI metry a skočí bez rozmýšlení po hlavě šipku do hory kamení.“
Nejvyšší šéf se nadechl a trpělivě zopakoval: „Vy mě bavíte, slečno, vy si snad myslíte, že to máte za odměnu? Řeknu vám to tedy znovu. Otočte si číslo za vaším jménem, jen pro vaši informaci, to není náhoda. Tam, odkud jste přišla, jsou to tři šestky. U nás si klienty nevybíráme, ti jsou přiděleni na základě zvláštního neomylného klíče a to napořád. Tenhle případ zcela jistě patří vám. Myslím, že jste zapomněla, že jste u nás jen na podmínku.
Anděla se zamračila a dělala, že osobní výtku přeslechla: “Chcete mi říct, že tenhle beznadějný případ mám do konce jeho života? Že budu muset být u všech jeho dalších chyb a přehmatů, kterých se dopouští? U dalšího prozření, lží, hádek, rozvodů, svateb, dětí…“
Šéf pokýval hlavou: “Ano, v tom vaše práce přece spočívá. A možná byste ho neměla posuzovat tak přísně. Je to jen člověk. Dejte mu čas. Namele si znovu a příště si dá pozor.“
„A nebo nedá. Už ztrácím naději. Kolikrát znovu tohle musím sledovat. Viděl jste tu jeho poslední životní piruetu? Málem jsem si ukroutila hlavu ze strany na stranu, když jsem se vrátila. Udělal mi takovou radost a vzápětí… Od kdy je rozumné nezpracovat poslední kapitolu, dělat, že nikdy nebyla a vrhnout se do ještě hlubší lepkavější propasti, než byla ta minulá? A to jsem myslela, že dno už jsme prolezli dokonale, kdo mohl tušit, že je tam ještě jedno hlubší patro?! Co nějaké dospělé vnímání události, pauza, katarze? Nešel by mu trochu zvětšit pud sebezáchovy? Šéfe, vy přece můžete… udělejte něco.“
Zakroutil hlavou: „To byste to měla moc lehké. Jen si to užijte. Je to i lekce pro vás. Lidé dělají chyby, stejně jako vy, Andělo. A mimochodem, chtěl bych vám důrazně připomenout náš strážný kodex, bod 1 – Není rozumné se zamilovat do přidělených klientů. Mám pocit, že jste v tom bodě silně selhala.“
Tak to už přestává všechno, pomyslela si Anděla a vyskočila vztekle ze židle: „To není žádná pravda! Vždyť se mi nelíbí, dělá jednu pitomost za druhou a není to můj typ!?“
Starý muž ji přerušil: „Myslíte si, že mě můžete obelhat? Vážně? Zrovna mě?“ Pobavilo ho to.
Anděla musela uznat, že to asi vážně nejde. Jenže byla to informace, která ji samotnou překvapila. Že by? Že by byla zamilovaná? Ona, která myslela, že to ani neumí a byla spíš specialistkou na potěšení těla? Ale dobře… protože byla chytrá, chystala se tu pro ni překvapivou a novou informaci okamžitě využít a zbavit se svého břemena na dobro.
„S veškerým respektem, nejvyšší, mám otázku. Pokud ho tedy miluju a porušila jsem ten kodex, neměla bych dostat okamžitě na starosti někoho jiného?“ zamrkala dlouhými řasami. „Aby nevznikl nějaký ten… no, víte…konflikt zájmů? Vždyť nemůžu být nestranná a pomáhat mu nezištně, když jsem v tom citově angažovaná.“
Venku lehce zahřmělo. Anděla se přikrčila a tušila, že svou drzostí překročila meze.
Muž se po chvíli uklidnil a pak se shovívavě usmál: „Naopak, milá slečno, ta práce se vám s láskou bude dělat mnohem lépe. Když vám na něm záleží, nikdy mu doopravdy neublížíte. A nikdy ho ani nemůžete opustit. Teď už mě ale nezdržujte a vraťte se na zem. Příštích nejméně 12 měsíců vás nechci ani vidět!“
Anděla se pomalu sbírala, pak se ale otočila, protože se nemohla nezeptat: “Dovolte mi přece jen poslední dotaz. Můžeme s klienty, které milujeme, randit? Že bych mu ukázala trošku ráje?“
„Andělo!“ zavrčel stařík a poslal jí dolů na zem expresním výtahem, který běžně používal jen on sám.
Tak hlavně, že neřekl výslovně ne, pomyslela si Anděla a usmívala se od ucha k uchu, když si brala podpatky a líčila si rty novou rtěnkou. Zkontrolovala svůj téměř dokonalý obraz v zrcadle a vyrazila zachraňovat svému milovanému klientovi život. Měla pocit, že jí ta práce konečně začíná bavit.
