Tedy - nevěděla vlastně, kam to posílá. Odlétlo to samo. Netušila přesně, jestli její listy jdou dolů roztomilému ďáblovi nebo kolegovi do nebe. Ani nevěděla, jestli jdou opravdu tam, kam mají, jestli jsou srozumitelné a dokonce občas měla pocit, že je možná v pekle ona, nebo jsou třeba oba v nebi, ale každý v jiné části a nebo - a to byla hodně pravděpodobná varianta - jestli jsou prostě jen úplně v háji.
Jen dopsala jeden dopis, pustila se do dalšího. „Víš, co je náš problém, lásko moje,“ zvedla na chvíli tužku ke rtům a zakousla se do dřevěného konce: „že je už strašně těžké uvěřit čemukoliv. Jsem zajatcem ochromujícího strachu, který jsi ve mně lety vybudoval. Uvnitř jsem jako staré bitevní pole, z části úplně plechová, pokrytá napůl zakopanými kostlivci a jejich hnáty, z části úplně mrtvá a z části na mě zase pomalu vyrůstá krásná a silná zelená tráva plná naděje, kterou si ale chráním a hýčkám, a proto mi nejde skoro ublížit, přesto si sebe před válkou pořád pamatuju a snažím se složit do co nejpodobnější původní podoby.“ Dopis se sám uzavřel a mrak odletěl.
Chvíli čekala. Pak přišla odpověď.“Nenávidím na tobě úplně všechno a ty nenávidíš úplně všechno na mě, tak proč tě tak strašně miluju? A proč ty pořád tak strašně miluješ mě? Měla bys toho nechat.“ Přečetla si to znovu a pak ještě jednou pro jistotu. Byla to zvláštní odpověď a jako obvykle ani nevěděla, jestli došla na správnou adresu. Co ale věděla, bylo, že nenávist andělé nemají povolenou. Aspoň ona ho nikdy pořádně nenávidět neuměla, i když se o to mnohokrát opravdu snažila, nakonec to pokaždé musela vzdát. Jasně, uměla ho trápit, ponížit, nakopnout. Ale nenávidět moc ne. A když, tak asi 3 nekonečně dlouhé minuty, ze kterých to 2 minuty a 53 vteřin těžce předstírala.
Než dočetla potřetí, doletěl ještě kus textu: „Ne, beru to zpět. Prosím, nikdy toho nesmíš nechat! Prosím, prosím. Zůstaň tu se mnou za sny! Vždyť tady je to bezva. Proč ti to nestačí? Třeba to jednou dokážeme, uvidíš. Miluju tě. Nekonečně, bolavě, napořád. A nikdy tě nenechám jít. Jsi moje. Řekla jsi, že jsi moje!“
Musela se na chvíli proletět, aby si to promyslela. Roztáhla křídla a vznesla se. Byl to pořád ten stejný scénář. Přesto se nepatrně měnil. A ne a ne se omrzet. Asi jsem anděl masochista? Pomyslela si. Pak to zavrhla. Blbost! Jen to chci prostě vyřešit. Jednou pro vždy.
Sedla si zpátky a napsala: „A není ti líto těch lidí, kteří kvůli nám mrznou? Aspoň na víkend bychom jim mohli udělat hezky teplo, co myslíš? Co kdybys sebral odvahu a přišel za mnou? Ať to konečně rozlouskneme, ať se ti podívám do tváře a uvidím, kdo opravdu jsi a co jsme si pro sebe? Co jsme si namlouvali, co se zdálo hezčí, co horší a co je jen iluze?“
Chvíli se nedělo nic. Pak ale přiletěl naducaný počmáraný mrak, který dával tušit, že odpověď byla psaná vášnivě. „Ty tvoje laciné triky… Nevlastníš mě, neříkej mi, co mám dělat. Podle mě jsi jen dobrá herečka a lžeš mi. Máš nás určitě spoustu. Věčně nevěrná! A budeš koukat, co ti ještě provedu, ty malá mrcho. Za to, cos mi už udělala. A až budu chtít s tebou být, udělám to sám, ve svém vlastním časovém horizontu. A jinak – přiznávám…pořád na tebe myslím, nemůžu bez tebe žít a chtěl bych se s tebou pomilovat. Klidně jen jednou. Takže nevím, no. Přijď za mnou ty, a uvidíme, v jaké budu náladě. Možná to vyjde. Zkus to. Riskla bys pro mě všechno?“
Než stihla odepsat, přiletělo ještě: „A mimochodem, slečno Sibylo… nebylas to ty, kdo napsal knížku se špatným koncem? Tak co se teď divíš! Proč ti nestačí to, co teď máme? Není to nádhera?“
Zamračila se. „Ne, není to nádhera. Je to agónie. Sice s krásnými chvilkami, ale to přece nestačí. A nikdo další tu není. Tohle vždycky byla a bude jen hra pro dva hráče. Jasně, občas prošli kolem náhodní diváci, ale nikdy nemohli do toho proniknout, hrát, ani používat stejné postupy. Protože ani nemají tu schopnost. Vždycky jsi to byl ty, navzdory všemu. Celé ty roky. Jen a jen ty. Chápu, že je těžké tomu uvěřit, protože je mimo tvé chápání, že by tě mohl mít někdo takhle rád i se všemi chybami. Ale je to tak. Jsem patrně ten nejvěrnější, nejpraštěnější, nejvytrvalejší anděl, cos kdy potkal. Pokud jsem tedy anděl, což jeden už ani kolikrát neví. Ale křídla ještě mám. Jestli bych pro tebe riskla úplně všechno? Už jsem to udělala mnohokrát. A tentokrát se fakt nehnu z místa, dokud si nebudu jistá, že je pro co riskovat.“
Odesláno. Začínala být unavená, přesto vzala do ruky jeho kratší odpověď. „Je těžké ti uvěřit, mám pocit, že pořád jen trčím v koutě tvého srdce. Kdy mě pustíš dál? Možná pak se odhodlám a přijdu za tebou.“
Nadskočila. To jako vážně? Popadla nejbližší mrak a napsala rychle:
„Ty jsi fakt blázen, ty přece nejsi v žádném koutě. Ty jsi moje srdce. A vždycky jsi byl. Obrovský velký, krvavý, nafouklý, zjizvený hořící srdce. Ale začínám se v tuhle chvíli strašně bát, že moje srdce je to jediný srdce, který jsme kdy dohromady měli. Kdy ti už dojde, že když ubližuješ sobě, ubližuješ mě a naopak? A navíc, tvoje snaha mě zasáhnout, mě zasahuje jinak, než si myslíš. Stydím se v tu chvíli za tebe – a to mě bolí stokrát víc, než ta samotná věc.“
Neodpovídal. Asi se urazil. Často se urazil a ona nevěděla proč, tak se někdy urazila taky. Pro pořádek.
Ale pak jí napsal: „Dokaž to. Proměň slova v gesta a činy. Dokaž, že jsem tvoje srdce!“
Je to pořád dokola.
„Proč? Abys mě mohl zase zadupat do země? Víš, pokud teď sedíš v pekle, tak jen zase čekáš na mou chybu. A rozdíl mezi námi je, že já jen čekám, až budu moct složit zbraně, který jsem vzala do ruky jen kvůli tobě, zahodit je napořád a skočit ti kolem krku a všechno špatný zapomenout. Ale u tebe mám strach, že máš jen a jen nabroušeno a těšíš se, jak si mě dáš k večeři jako další chod. Tak kde sedíš? Peklo, nebe? A kde teda sedím vlastně já?“
Bylo ticho. Úplné ticho. Čekala den, dva, tři. A možná tam sedí ještě teď. A nebo…
