Správa z tlače: Komisia v správe o 372 stranách píše napríklad o svedectvách, že obyvatelia KĽDR musia čeliť zotročovaniu, mučeniu, sexuálneho násiliu, politickému útlaku a ďalším zločinom. Správa si všíma tiež rozsiahle politické represie, vrátane popráv a internácie v táboroch nútených prác s odhadovanými 80 000 až 120 000 politickými väzňami, rovnako ako systém klasifikácie rodín podľa ich lojality k režimu. Kirby (člen komisie) na tlačovej konferencii uviedol, že zločiny, ktoré sa podľa svedectva odohrávajú v Severnej Kórei, sú „nápadne podobné" zločinom z doby nacizmu.
Správa prebehla médiami a príliš veľkú odozvu nevyvolala. Od dnešnej OSN už asi nikto neočakáva iné riešenie ako vydanie nejakej „objavnej" správy. Dôvodov prečo by sme mali solidarizovať s obeťami súčasných kórejských (a samozrejme aj iných) koncentrákov je mnoho. Jeden z nich je aj spomienka na naše „domáce" obete podobných lágrov.
Komunistickými koncentrákmi bývalého Československa (najmä v Jáchymove a na Příbramsku) prešlo od roku 1949 do ich zrušenia (1961) asi 70.000 občanov (zhruba každý dvestý Čech alebo Slovák). V týchto táboroch však nikto nebol ako občan, ale ako mukl (MUKL - muž určený k likvidácii). Už len názvy niektorých táborov boli veľavravné: Vojna, Rovnost, Bratrství, Svornost, Svatopluk...
Nútená otrocká práca, rádioaktivita, hladovanie, bitka, surové zaobchádzanie, zima.... To bol denný program muklov v uránovom gulagu komunistického Československa. Na osvieženie pamäti niekoľko citátov z knihy politického väzňa Františka Šedivého: Uránový gulag (Jáchymovské peklo)
Príhovor dozorcu k čerstvo dovezeným muklom: „Tak co fešáci, přiznávate se...? Hmm, podívejte se, hrdinové mlčí. Kolik jste vlastně dostali? Jen patnáct anebo dvacet let? Tak si je jaksepatří odsedíte. A z vašich žen naděláme kurvy..."
To byl Jáchymov.
První noc v lágru. Uprostěd štěnic, vší a všeho neřádstva. Dostali trestanecké mundůry pomalované vpředu a vzadu červenými trojuhelníkmi, čarami a kruhy. Ostříhali je dohola a každý dostal číslo. Přestali se jmenovat. Stali se čísly.
Základná poučka pre prácu v uránovom lágri: „Když nesplníš normu, nedostaneš nažrat."
Když se norma neplnila, pracovalo se 16, někdy i 24 hodin.
Nesplnění normy na sto procent znamenalo pro vězně, že dostáva jen poloviční dávku jídla. (...) což u tělesně zesláblých byla katastrofa.
Opakované nesplnění znamenalo korekci.
V korekci nebyl kavalec, topení ... podlaha betonová. Vězni dostávali 1.5 kg chleba na pět dní. Když hodně šetřili, tak jim vydržel tři dny. Dva zbývajíci dny byli o hladu a fárali jen o půl litru hořké černé kávy.
Koncentrační tábor Bratrství měl korekci, která byla vybetonovanou dírou v zemi o velikosti 1,5 x 1,5 m a vysokou 110 cm. V korekci nebylo světlo. V této díře se nedalo vůbec stát, jen klečet.
Tábor Svornost: korekce 2 x 4 m s betonovou podlahou. Netopilo se. Vězeň měl jen spodní prádlo. Na noc dostal deku. Spát mohl jen v dřepu, na podlaze byla voda.
Samozřejmě musel vězeň chodit normálně na směny.
Nejhorší dobou pro vězně byla zima. V dole byla radioaktivní voda. Vězni, kteří tam pracovali, byli promočení na kůži. Po vyfáraní ze šachty... je podrobili prohlídce. Mokré fáráky jim přimrzaly...
Pracovalo se na tři směny, bez jakéhokoli volna, tedy i v neděli. Volno mohlo být jen na velikonoční či vánoční svátky.
Devadesát procent manželek odsouzené muže opustilo. Estébáci a bachaři to věděli, z politických vězňů si dělali legraci a cynicky se ptali „Už ti utekla žena? Jěště ne? Neboj se, určite uteče. Co by si kazila život?"
Hlad byl tak nesnesitelný, že vězni kradli slupky z vařených brambor. Když byl (vězeň) dopaden, šel do bunkru.
Fáráky a gumové boty, pokud je vězni měli, si brali sebou do baráků. To znamená, že radioaktivní záření přinášeli s sebou na ubikaci. Možnost opláchnout po směně alespoň radioaktivní prach z těla nebyla žádná.
Přivazování vězňů na mříže dolů hlavou bylo docela běžnou metodou...
K bití politických vězňů se propůjčovali kriminální živly. Jako odměna za tuto službu dostávali větší dávky jídla.
A v podobnom tóne by sa dalo ešte dlho pokračovať. A pointa na záver:
Vše se dělo za plného vědomí ministerstva spravedlnosti, vnitra, vlády a Komunistické strany Československa.
Nerobím si žiadne ilúzie. Podmienky v súčasných severokórejských (a samozrejme aj iných) lágroch budú skôr horšie ako tie, ktoré som pripomenul vyššie. „Pokrok" sa nedá zastaviť...
A prečo to vlastne celé píšem? Pretože súhlasím s motto knihy F. Šedivého, ktoré znie:
Kde není pokání, nemůže být ani odpuštění.
A tam, kde není odpuštění, nemůže být ani usmíření.
A kde není usmíření, není ani zapomění.
