o masovosti
Jiří Toman byl člověk, který pořádal neuvěritelný věci, z nichž si pamatuju na velkofotbal. V roce 1948 si nechal vystavit povolení a zorganizoval gigantickej fotbal. Najmul dvě vesnice, takže hrálo 385 hráčů proti 365 hráčům s jednou merunou, a to hřiště bylo dlouhý asi dvanáct a široký asi pět kilometrů. Prostě on reagoval na tu propagovanou masovost a chtěl jim to předvést, jak to bude vypadat. Představení začalo, Toman utekl a kamaráde, sedm mrtvejch bylo. To byla skutečná válka. On zorganizoval válku a nikomu z těch kolektivistů nedošlo, že je to trik, kterým jim chtěl dokázat nesmyslnost masovosti. On vlastně chtěl předvést světu, co se stane, když se obecní blb zmocní hesla „masovost“.
nôž
Celá kuchyně je plná strojů a přístrojů, jde na mě z toho hrůza. Já si dovedu představit, že určitě agent nějakého koncernu se od mládí snaží, aby ve školních učebnicích už bylo napsáno, že nůž je nástroj ďábla, aby lidi byli nešikovní, aby neuměli zacházet s nožem, aby neuměli nic ukrojit, aby zapomněli jak se všechno tohle dělá, aby byli tak děsně nešikovný, aby on jim mohl prodat svoje blbý přístroje, který navynalézal na řezání salámu, krouhání mrkve, loupání sýrů, a přitom na to stačí jeden dobrej nůž.
muži-ženy
Já se domnívám, že ženský a mužský, že jsou stejný, že mezi nimi není žádnýho rozdílu, jenom snad v jedný maličkosti (...) mužskej jako druh je najraději samotnej nebo v stádu s jinejma mužskejma, ale přesto musí bejt s ženskou, s kterou je mu taky dobře, ale zase to není taková sranda jako s těma mužskejma.
o papalášovi
Bohuslav Chňoupek, to je můj člověk. Pamatuju se, jak jsem si v hotelu Kyjev v Bratislavě, kde jsem bydlel při natáčení jedinýho filmu po zákazu, Slováci mi dali šanci, bylo to v roce 1975, šel pro klíč do recepce a najednou vidím, že stojím vedle pana ministra, kterej si povídá s recepčním. V ten moment se objevil jeho šofér, kterej měl pumpky, bundu, na hlavě srolovanou rádiovku a zařval: „Tak hele, Bohouši, buď se na to vysereš a jedeme, nebo se na to vyseru já, dám si panáka a jedeme ráno!“ A já pochopil, že nomenklatura je něco úplně jinýho, než jsem si myslel. (...) Všechno jen kulisa, stafáž, cirkus...
21.8.1968
Já byl s Pavlem Juráčkem a Laco Décim v Redutě a zrovna jsme se hádali, kdo z nás má nepořádnější ženu, Laco Déci bohoval, že ta jeho „něvje prišiť ani gombík“, když v rádiu ohlásili, že Rusové přistávají na Ruzyni.
o Anticharte
Někde jsem potkal Mirka Macháčka, kterej se mi den předtím velice dušoval, že tam nepůjde, tak jenom tak pokejvám hlavou a on mě seřval: „Víš jakej nátlak na nás dělali! To si ani nedovedeš představit!“ „Jakejpak nátlak“, ptám se já. „No, rozesílali pozvánky!“.
„Ty úzkej specialisto!“
Rozumíš, tyhle stroje ani lidem nešetří čas, protože oni vlasně nevěděj, co s tím časem mají dělat, takže když něco ušetřej, tak si zase musí koupit další stroj, aby měli co dělat v tom dalším ušetřeným čase (...) až jich mají plnej byt, choděj kolem nich, mačkaj knoflíky, tvářej se vážně, že nevědí co maj dřív dělat a že jsou v hrozným stresu. Jsou to všechno odbornící na mačkání knoflíků. Proto je pro mně nejhorší nadávka „Ty úzkej specialisto!“ To je horší než ty vole, ty kreténe, ty idiote. Úzkej specialista, to je už člověk z jinýho světa, ze světa umělejch budoucích blbů, který se dnes vyrábějí masově na univerzitách...
herec
Herec se narodí dneska do světa, v kterým se ale každej člověk chová jako herec.
A tak by sa dalo pokračovať. Skrátka, na Pavla Landovského sa nebude dať tak ľahko zabudnúť. A to je dobre.
