Zrcadlo duše...

Za oknem kvílí vítr, co žene sníh do tváří.
Za oknem okna teplem se rozzáří.
Miliony duší beze jmen,
milion osudů, co umírá den co den.

Padá soumrak a tma zakrádá se tiše.
Pár myšlenek tvých vylezlo ze své skrýše.
Snad hledají pokoj, snad touhy tvé,
snad cestu, jenž z temnoty tě vyvede.

Za oknem kvílí vítr a žene sníh do dáli,
v duši tvé temná vichřice dnes vládne.
Chřest zbytků naděje v srdci schoulených,
mrazivá vášeň, co všechno upálí.

V očích tvých temné stíny divě skotačí
a sny prý už dlouho nepoznáš.
Chladný třpyt oceli rudý závoj zahalí,
úlevu srdci měl přinést krvavý vodopád.

Všechno tak klamlivé najednou se zdá,
všechno tak zbytečné, chybí touha žít.
Jak v zrcadle na střípky rozbitý obraz,
... jak osud co krutou hru hrá, s námi - a pro nás.

Padá soumrak a tma se tiše zakrádá.
Ustávají najednou poryvy duše.
V úzkosti nitro tvé už po stý krát umírá,
neslišíš, nevidíš, odcházíš, .............. sám.

Pohled tvých očí. Plameny žhnou.
V srdci už bílé růže poupě klíčí.
Vůní svou zažene stínů soud,
na trnech bolest tvá svůj život ničí.
Vodopád lupenů hladí duši bolavou,
musíš teď dál, .............. cestou vybranou.