Krik ako prosba

Je mnoho pokřiků, které na nás doléhají. Jeden, ten můj jsem musel použít tento týden. Ve středu jsem se vrátil odpoledne z hodin výuky náboženství a někde na zahradě jsem slyšel podivné výbuchy. Vzduchovka to nebyla, to mi bylo jasné hned. Kadence výbuchů neustávala, a proto jsem se odhodlal otevřít okno. U ohradní zdi jsi hráli s neznámou pyrotechnikou tři kluci. To by mi pořád ještě nevadilo, nebyl jsem v jejich letech jiný. Problém nastal až když kluci začali tuto zeď přelézat. Ne, že by mi vadilo, že jsou na farní zahradě, spíš řečeno, farní měsíční zahradě, no tato zeď je ve stadiu rozpadu. Nedovedu jsi představit, co by následovalo po pádu další z kamenných desek...
Na zemi leží už dvě. A proto jsem na kluky musel použít svého slabého hlasu a poslat je hrát jsi se zábavnou pyrotechnikou uprostřed října někam jinam.
Ale vraťme se ke křiku. Nesnažím se mlžit, anebo odbočovat. Tomuto křiku čelili apoštolové i zástup. Ježíš směřuje do hlavního města. Má svoje plány a tento slepec, který každý den „znepříjemňuje" cestu, takovýmto nemístním způsobem ruší pokojný průběh celého putování.
Dnešní každodennost nám nabízí připomenutí i když až příliš smutné připomenutí na lidi, kteří se nebáli povznášet svůj hlas navzdory hlasům, navzdory tendencím doby, která nám ovlivňuje, ovládá, anebo se nás jenom dotýká.
Nedávná smrt ruské novinářky Anny Politkovské je toho jasným svědectvím.
Pásek na očích, který se nám nabízí, je příliš lákavý, abychom zahodili za sebe vnímání tolika krásy, která nepotřebuje ke svému zrození a pohledu, dohled federací zřízenců a vlád.
Oplynuli krátké čtyři roky, krátký čas na to, aby se dokázalo zapomenout na tragédii z ruského divadla, aby se dokázalo uložit někam do archivu zapomnění, utrpení, bolest a smrt lidí, kteří museli zemřít kvůli tomu, že člověk nedokáže slyšet a hlavně nedokáže vidět, že přítomnost a existence druhého člověka nemá v nás vyvolat touhu a potřebu zneužít právě jeho ke svým slepým a hluchým cílům. Já vím, musím se rovněž zastavit, stejně jako se zastavilo politbyro ruského Kremlu. Oni sečetli a podtržili. Člověk v jejich pohledu neznamenal, a žel ještě neznamená příliš. /Štefan Hríb to ve svém editorialu z čísla 42 .týždňa, /skoro/ jako vždy, trefně a přímo napsal.
Člověk dneška nepotřebuje vstupovat do dění, které se odehrává kolem něho. Stačí mu laciná kost vlastních názorů a potřeb. Jistě, doba, ve které žijeme není lehká. Ani každá předcházející nebyla o moc odlišná.
Je zvláštní jsi uvědomit moc a sílu, kterou máme ve svých rukou. Ano, nedotýkáme se nebes. Nebesa sestoupila k nám. Ne kvůli svému užitku, své potřebě, ale kvůli člověku, který i tak nedokázal vnímat a rozlišovat. Pořád má zaslepené oči, pořád má zacpané uši, pořád nedokáže vnímat to, co je důležité.
Přichází mi uvědomit si nedávnou větu jistého politika, vyřčenou v kruhu posluchačů, ne jako další politickou propagandu, ale jako prožitek toho, čemu tak rádi, anebo spíš neradi říkáme bumerang. Předseda klubu, tehdejší, /pohybujeme se rámcově o deset let zpátky/, dal jasné indicie k přijetí volebního systému. Několika lidem bylo jasné, že toto není asi ta správná cesta a proto se rozhodli polemizovat.
Klub oné strany dal jasně najevo svůj postoj a svoje chování. Po proslově svého šéfa se odebral na cigaretku, možná čaj a zkrátka na volné diskutování a glosování o svých kolezích v klubech.
Po několika hodinovém proslovu nesouhlasících poslanců přišlo ke konečnému hlasování. Dopadlo tak jak mělo. Strana, která návrh iniciovala a bezmezně obhajovala, dosáhla jeho schválení. Oni i my dnes pořád nechápeme a několik měsíců žijeme ve vládním provizoriu.
A jak řekl onen politik, po několika letech po této skutečnosti, ten člověk, který stál na čele poslaneckého klubu, jakoby jsi odřezal větev nad svou hlavou... Empirie na vlastní kůži, pálí!
Po deseti letech to pochopil a dnes, ačkoli mu držím palce, protože KDU-ČSL,- tak jak to právem nazval pravým jménem můj kamarád - se chová jako prostitutka, jsme i díky krátkozrakosti bývalého šéfa klubu uvázli v politickém a volebním patu, ze kterého i když po včerejšku, kdy se dohodli na rozpočtu vnímám jako úplnou beznadějnou situaci.
I když musím ještě pokračovat, možná se to bude zdát až příliš tendenční a divný, - údajně právě Kalouskův pokus znamenal zastavení průlomu v rétorice, která směřovala ke konečnému jednání s ODS a ČSSD, která měla směřovat k nové, anebo znovu nově znovuzrozené opoziční spolupráci...
Ježíšova rétorika ohledně Bartimeje byla jednoznačná: „Zavolejte ho!" To o něčem jasném značí.
Ježíšův pohled, Ježíšova rétorika, Ježíšův akcent nebyl na straně davové psychózy, poplatnosti režimu a vnímání svého přínosu.
Zhodnocení osobnosti, ale tak jako vždy a vlastně proč: Ježíšova odpověď na křik člověka, který je v nesnázích, člověka, který strádá. Je jedno z jakého důvodu. Vlastního, vlastní blbosti, vlastního vkládání se do nesmyslného projektu, vlastní bezmoci, vlastní nevědomosti, vlastní důvěry, vlastní...
Ježíš ví!
A věděl i tehdy. Slyšel a vnímal. Neotáčel se zády, aby neslyšel.
Vždyť nakonec, Bartimej nechtěl tak moc. Chtěl pouze to, co máme všichni.
Toužil vidět.
Jak jasné a jednoduché...!