Jelikož událost nebylo možné utajit, místní i zahraniční média pak začala šířit různé verze událostí. Všechny se však shodovaly na počtu mrtvých, jichž bylo 41. Jedenáct dětí a jedenáct žen, zbytek tvořili muži.
Někteří z přeživších vyprávěli, že když byl člun „13. března" ve 3 hodiny dvacet minut ráno spatřen jinými remorkéry - jednalo se o „Polargo" číslo 5, 2 a 3, osoby na palubě prý dělily mohutné proudy vody, jež doslova rvaly děti matkám z náruče.
K vládní verzi událostí se tehdy připojil jeden bývalý kapitán obchodního námořnictva, když v jedné čtvrti hlavního města všem vyprávěl, že remorkér „13. března" se potopil kvůli tomu, že byl přetížen a že jeho konstrukce byla ve špatném stavu.
Bojovnice za lidská práva Irene Almira (dnes žijící v exilu) byla náhodou umístěna do stejné cely v hlavním stanu Politické policie jako jedna z žen, které tuto tragedii přežily. Vyjádřila se tehdy takto: „Bylo velmi smutné vidět ji celé hodiny plakat. Slzy jí tekly po tváři proudem a pohled měla celou dobu upřený do země."
38letá Yolanda García zkoušela uprchnout ze země v jednoduchém člunu hned několikrát. Při jednom takovém pokusu se prý čluny pohraniční policie snažily jejich loď potopit. „Když jsme spatřili jejich lodě, byli jsme několik mil od jižního pobřeží Pinar del Río. Začali kolem nás kroužit takovou rychlostí, že jsem byla přesvědčena, že nás potopí. Tehdy jsem myslela na Boha, na svého syna a na matku, které jsem nechala na Kubě.
V jedné chvíli jejich lodě dosáhly tak vysoké rychlosti, že se srazily mezi sebou, a to nás zachránilo, protože pak odpluly. Myslím, že pro posádku remorkéru to musela být příšerná noc," vyjádřila se Yolanda García.
Svědků tragédie remorkéru „13. března", kteří dosud žijí na Kubě, moc není, stejně jako těch, kteří by s nimi byli přímo ve styku. Všichni se však k této záležitosti stavějí stejně - nechtějí o ní raději mluvit.
Nezávislý novinář Roberto de Jesús Guerra Pérez se tuto sobotu zúčastnil schůzky odpůrců vlády konané u příležitosti výročí této události v jednom venkovském domě v Punta Brava. Politická policie ho spolu s jeho přítelem zajala a poté je oba při převozu autem na policejní stanici v Marianao zbila.
Vyprávěl, že jeden podplukovník Státní bezpečnosti nařídil, aby mu zabavili fotoaparát, diktafon a mobilní telefon.
Jiní Kubánci již léta žádají vládu, aby kompetentním soudům předala osoby, jež daly k potopení remorkéru povel i ty, které ho pak provedly.
V dopise ze dne 9. srpna 2005 napsaném jménem běžných občanů a nesoucím podpisy Josého Antonia Fornarise, Moisése Leonarda Rodrígueze a Wilfreda Vallína Almeidy je vznesena žádost vrchnímu státnímu prokurátorovi Juanovi Escalonovi, aby v tomto případě „zjednal nápravu porušené zákonnosti".
V jednom odstavci listu se píše: „Je absolutně nesmyslné, nemorální a nepochopitelné, že se osoby zodpovědné za tento incident procházejí po ulicích země, jež sama sebe prezentuje jako vzor spravedlnosti a svobody."
Podle platných zákonů mají kubánské úřady 60ti denní lhůtu na odpověď.
Od doručení tohoto dopisu uběhly téměř čtyři roky a osoby, které ho podepsaly, stále čekají na odpověď. Pozůstatky dětí, žen a mužů, kteří onoho rána před patnácti lety zemřeli, stále čekají na uložení do hrobu.
Havana, červenec 2009
