Tož jsme vyrazyly minulu sobotu levnym letadlem z Norska na jih Polska do Krakova. Na letišti nas vytalo hafo Antekuv, něomylny to znak, že jsme doletěly spravně. Napisy, kere lemovaly cestu lokalku do centra jako apteka, prasa lokalna, ginekologia-lekarz intymny, cukiernia, pićie, Biały Dom, haszysz, nebo Dworzec glowny, nas o tom jenom přesvěčily. Na banhof jsme dorazily akurat včas, usadily se na dřevjene lavky v hypermodernim osobaku s dveřama, kere fajně prděly a hajde na Ostravu. Překvapilo nas, jake je to Polsko chudobne v porovnani se Slezskem, či Slovenskem. Když jsme prochazeli přes Osvětim, dumaly jsme, kery dom tak može byti ten byvaly koncentrak, vypadali tak všecky…
Ostravski vzduch jsme dychaly asi ve 4 odpoledne. Z nadraži v Přivoze jsme se tramvajkou přesunuly na ubytovnu a sice ke kamaradum před svadbu na dum. Vyhladověly po tak dluhe cestě jsme dostaly normalně najist a pak si šly každy za svym kolektivem. Ja na bowling s byvalyma kolegama oproti byvalemu pracovisku. Na tak krive draze jsem už davno něhral. Eštěže ty kuželky padaly same od sebe, ale i tak to vyhrala taka jedna Opavčanka… Fajně jsme podřystaly, popily nějaku tu žbrndu odvažně nazyvanu pivo, pospomynaly na stare dobre časy a před pulnocu šly dom.
V nědělu jsme chytly nakupnu horečku. Po zkušenostech z Norska to byl celkem zvlaštni pocit nakupovat v tak svatečni den. Prvni padlo za oběť knihkupectvi na Kuřim rynku. Do baťohu přibudlo asi dvacet knižek, přítelkyně roztočila koleso štěsti a s usměvem od ucha k uchu jsme se divaly na tu pingpongovu loptičku s čislem 70, to bylo v procentech to, co jsme ušetřily v měsici knihy. Za ušetřene penizky jsme si zašly na pravy moravsky oběd. Objednal jsem si sam sebe a celkem jsem si chutnal. Danči medailonky se švestkovou omačkou a bramborovym knedlikem byla mňamka.
Jak jsme byly v Librexu, povida zrazu přítelkyně, podivej, Nohavica. Žeby nove cedečko? Ne, ja su ale mačo, dyť to se dalo stahnout jenom z netu. Tož živy nefalšovany Jarek v triku, škoda, že jsem neměl nic, co by mi moh’ podepsat…
Večer jsme pak naběhly do Karfuru. V potravinach jsme něchaly celu socjalni davku razoviteho občana města a kamaradi, u kerych jsme přes vikend meškaly, se jenom divaly jak cypy, jesli dělame velkoobchod v Norsku s alkoholem a jidlem… Pak jsme to všecko nacpali do dvou baglu, hodily na vahu a byly spokojeni, přesně 40 kilo, limit nizkonakladove letecke společnosti nepřekročen.
V ponděli rano jsme se ještě poflakovaly trošku po městě, přitelkyně zašla na byvale pracoviště do Marianskych Hor koupit leky za dalši socjalni davku a v poledne jsme už seděly ve vlaku eurosity do Varšavy. Tam jsme si zkusily zahrat hru „Jak stihnout všecky duležite pamatky hlavniho města za dvě hodiny“ a potem jak jsme se zasytily zapjekankou, fičaly jsme na port lotniczny. Letěly jsme z takeho srandovniho terminalu zbuchaneho narychlo z papundeklu s duležitymi uřednikmi, kery studovali naše pasporty s hafem razitek, jako kdyby to byl nějaky roman a měly blbějši řeči jak colnička v Tel Avivu po pohledu na marocke vizum. Na letišti jsme ještě pokecaly s takovym milym Ostravakem, kery meška v Londyně a čekal na svoje letadlo.
Do Oslo jsme doletěly s asi pul hodinovym zpožděnim a nevěřily vlastnim očim, přes vikend napadl novy snih! Slibuju, že už nigdy nebudu psat o jaru dřiv, než jsi nebudu jisty, že to už opravdu jaro je. Po přiletu jsme si chvilu poseděly v letadle, protože jsme zaparkovaly na vnitrostatnim terminalu a letištny personal byl kolem pulnoci jakysik unaveny, tož dluho nemohl najit prazdny autobus, kery by nas zavezl na ten mezinarodni.
Vylet jsme ukončily nočni jizdou vlakem a autobusem do našeho Zapadakova, gdě jsme ještě kajsik kolem druhe hodiny ranni kračaly pul hodiny dom.
Bylo nam tam krasně!
Vaš
