V rámci psychoterapie je potrebné neustále vzdelávanie, supervízie. Je to v podstate nikdy nekončiaci proces. Nekončí to iba ukončeným VŠ diplomom, či psychoterapeutickým výcvikom neskôr.
Duša je taká záhadná a rozmanitá, že 5 rokov teoretického štúdia, či ďalším 5 rokov sebaskúsenosti jednoducho nemôže stačiť. Mám pocit, že čím viac spoznávam zákutia duší svojich klientov, tým som si vedomý toho, že ako som si na začiatku svojej terapeutickej cesty myslel koľko toho viem o duši tak rokmi praxe zisťujem, že to tak skrátka nie je.
Jeden z dobrých vzdelávacím aktivít pre mňa je postgraduálne vzdelávanie v geštalt terapií s Jay Levin. Je to skúsený geštalt terapeut, ktorý robí workshopy.
Nedávno sme mali pár dni s ním workshop v Herľanoch. Bolo to s ním ako vždy veľmi silné a cenné, opäť som sa dozvedel veci, o ktorých som síce vedel na rozumovej úrovni, no nebolo mi to poplatné. Na tom workshope som ich precítil a to už bol ten správny level, možný na určitú premenu.
Pokiaľ veci iba viem no ich neprecítim, sú mi na nič platné. Ak ich však zažijem, tak to je to pravé orechové.
Na worskshope som bol aj so svojím kolegom psychoterapeutom Tomášom Ďurčom. Vyzná sa dobre v C.G. Jungovi. Povedal mi Jungov citát: „ Iba zranený lekár dokáže liečiť.“
Myslím , že to vystihol presne. V somatickej medicíne, to neplatí. Lekár nemusí mať zlomenú nohu, aby vedel ošetriť zlomenú nohu pacienta.
V psychológií mám čoraz viac pocit, že zranenie terapeutov nemusí byť na škodu, ale že to môže byť skôr k úžitku.
Na záver mi bežala počas výcviku ešte jedna téma týkajúca sa postraumatického rastu. V podstate to dobre vystihol Bill Plotkin kde opísal nasledovné:
„Riskantním úkolem týkajícím se vašich zranění je jejich přiznání a otevření, aby tudy mohla proniknout duše. Dovolte si být zničení, zbití, na dně, dokud se neprobudíte do svého významnějšího potenciálu. Vyvarujte se příliš časného pochopení své bolesti, příliš rychlého nalezení úlevy, svalování viny za své utrpení na druhé nebo snahy o odplatu. Nepodvolujte se tomu a nehledejte útočiště v sebeobviňování, sebelítosti nebo hraní role oběti či mučedníka. Ani se nesnažte ulevit si sebezapřením, cynismem, opouštěním vlastních snů a hodnot nebo paranoidním přesvědčením o nikdy nekončícím sledu dalších zraňování. Dovolte zranění, aby na vás vykonalo svou práci, i kdybyste se měli propadnout až na samé dno propasti beznaděje. Zůstanete-li tam patřičně dlouho, budete zbaveni těch osobních vzorců a připoutaností, jež potřebují zemřít, abyste se mohli znovu narodit…“
