Poté co se nám narodily dvě dcery obdržel jsem od manželky zákaz pohybu po naší domácnosti bez šatů. Zpočátku jsem to samozřejmě flákal, protože nehrozilo, že by mne pozoroval někdo zvenku a batolata měla zcela jiné zájmy. Pohled na mé nepříliš atletické tělo je sice silná káva i pro milovníky dokumentů o velkých a chlupatých zvířatech, ale přece jen jsem tedy občas odněkud někam, nahý a tryskem proběhl, nebo se tajně proplížil.
Ne, že bych byl proboha nějaký postarší vyznavač naturismu, nebo nedejbože dokonce exhibouš, ale prostě, když je v létě v naší podkrovní ložnici podobná teplota jako v deltě Nilu, prostě spím nahatej.
Samozřejmě, že jsem ještě donedávna vlastnil kvalitní, pánský župan, ale přiznejme si to, zakoupil jsem ho již hodně dávno, asi před třiceti kily a ono to pak trochu ztrácí význam, nosit na sobě modrý károvaný župan o velikosti vojenského stanu pro polní nemocnici, když ho vepředu stejně nedopnete a chybí vám strategický a veledůležitý půlmetr látky.
A tak jsem vždycky v noci tajně přebíhal na toaletu tiše jako myška, anebo se plížil přitisknut břichem ke stěnám na chodbě. Tato metoda se však ukázala nejen nepraktická, ale i značně bolestivá. Na jedné takové noční plížící výpravě jsem totiž mužstvím shodil hodnotnou reprodukci od Adolfa Borna a probudil celou rodinu.
Na výčitky probuzené manželky jsem pak navíc neadekvátně a podrážděně reagoval výčitkou, že jsem jí říkal, že už jsou toho umění plné zdi a ať to nevěší tak nízko.
Jindy si pak zase ráno mladší dcera stěžovala, že viděla přes otevřené dveře svého pokoje , jak se tmavou chodbou směrem k toaletě plížil o půl třetí v noci "Očklivej nahalatej olángután!" a pak už nemohla hrůzou usnout.
Následoval samozřejmě přísný a defenitivní zákaz pohybu naháčů po našem domě bez vyjímek. Dojem kulturní a lehce umělecký založené sředostavovské domácnosti na úrovni si přece moje žena nenechá nikým nabourávat!
Jsou ovšem situace, kdy i dnes uvíznu někde bez šatů prostě obyčejným nedorozuměním a tak jsem třeba zrovna včera v pokročilé noci stál před zrcadlem úplně nahatej v koupelně a řešil kam s ním..........................nebo teda spíš kam ho schovat.
Já totiž vždycky v neděli hodím použité pyžamo do koše na prádlo a někdy si zapomenu dolů do koupelny přinést čisté. Pak se osprchuji vyčistím zuby, zastřihnu brežněvovské obočí, naleštím kopejtka, zasypu pudrem a na tvář nanesu noční Indulónu (měsíčkovou). Je ze mě zase kluk jak cumel, ale nastane velký problém, jak přeběhnout po schodech do prvního patra, abych náhodou nepotkal některou z dcer a nenarušil mravní výchovu mládeže, nebo nedejbože přísnou manželku!!!!
Takže usilovně přemýšlím, do čeho se zahalím, abych schoval svou mužskou chloubu a zakryl svou neestetickou, vulgární, orángutánovskou figuru.
Župan nemám, osuška je natolik krátká, že ji neobtočím kolem pasu. Tak to řeším jako bájný Adam a usilovně hledám nějakou obdobu fíkového listu. Většinou použiji nějaký barevný týdeník Reflex, Respekt, ABC, nebo Mladou Frontu a s tiskem jako krycím štítem před inkriminovanými partiemi vybíhám po schodech.
Včera jsem ale bohužel neměl žádný tisk v koupelně a tak jsem usilovně přemýšlel, co by se mohlo použít jako cudné, ale účinné maskování???
Krabice s práškem na prádlo? Kbelík od mopu? Maxibalení Sava ? Koš na prádlo?????
Všechno mi to připadalo nehygienické, nepraktické a zbytečně bych to zase zítra tahal dolů do koupelny.
A tak jsem metodou pokus a omyl s hrůzou před zrcadlem zjistil, že mi vlastně plně postačuje můj chytrý, dotykový, mobilní telefon. Vše důležité je schováno a navíc lze na displeji navolit nějaký nevinný veselý obrázek,. Třeba Pokémona Pikaču, Tinkyho z Teletubies, nebo taky třeba mluvčího prezidenta Jirku Ovčáčka, případně samotného hradního pána.
Takže pouhé nevinné nahaté přeběhnutí po našem tmavém domě s Milošem na správně umístěném rozsvíceném mobilu se může rázem stát i odvážným politickým happeningem s důležitým poselstvím!!!
P.S. Pro posměváčky bych rád uvedl, že mám samozřejmě strašně velký............................mobil s obrovským displejem.
