Obráťmež se k naši milé nynejší nácii slovenské, kterážto nyní živá jest a podobná jest takovému do zemi vkořenenému stromu, kterýžto ač právě své ratolesti vysoce a široce rozpustil., avšak ho předce žádná výchrice potupy, posměchu a znevažování podvrátiti nemůže. On vždycky v zime i v léte prokvitá, jehožto květ ani Fatra, ani Tatra, ani kterékoli snehem přikryté vrchy zloupiti nemohou. Rozumímpak Slováků v naši milé vlasti uherské, jejichžto hnízdo jest v slavných distriktech Nitranském, Bystrickém a Košickém[1], ale při tom ani jeden kut zemi uherské není, v kterémžto by se Slováci osazeni nenalezali. Na slovenském národu našém to požehnání Hospodinovo patrne jest: Množtež se a naplňte zemi.
Kdo putoval mezi Slováky, kdo mezi nimi živ jest a jejich mravy zná, uznati musí, že oni jsou lidé uctiví, dobrotiví, milosrdní, k hostem přívětiví, vlidní, štědrí, bez pýchy, bez falše, bez farizejské spravedlnosti, bez lahodení v řečech a pochlebníků, pomluvačů jsou spřísahání nepřátele. Nalezá se síce i tu mezi čistou pšenici koukol, ale co jest jedno zrnečko koukole mezi několik tisícimi pšeničnými zrnečky?
Kdo někdy za dnů života svého aspoň jednuc po některých stolicech, ku příkladu Oravské, Liptovské, dílem Gemerské, Hontianské, Turčanské, Trenčanské a jiných špacíroval a role, louky, zahrady po skalnatých a vysokých horách a pahrbcích spatřil, kděžto sebe v velikém potu své tvári každodenný chléb dobývati museji naši milí Slováci. Kdo ví, že jedna částka přes celé léto tohto lidu doma pracuje, druhá pak po dobrých stranách vůkol louk, rolí a vinohradů svého povolání dílo tak pilně a spěšně vykonáv, že se dobrým právem říci může, že dolnějších strán obyvatelé, kterížto jsou z větší části Uhrové, jen toliko z toho interesu živi jsou, kterýžto jím Slováci vydobývají, áno komu nad to nadevšecko stav a los domáci Slováků známy jest, ten chtíc, neb nechtíc uznati musí, že tito lidé od přirození musejí býti nejpracovitější! A jsou zajisté! Nebo se pracovitých rodičů rodí a v takových krajech a okolích bydlejí, kteraž jim přirozeným spůsobem nedopouští v lenivosti svůj život tráviti, chtějíli na světe živí býti.
Nevolný Slovák i tam živ býti musí, kde ani vrabec vyživení nenaléza! A předce se dobře má! Má více penězí, větší náklonnost k liternému umění, statečnější oděv nežli Dolnozemčan, kterýž v zime i v léte v své zamastené bunde chodí, ačkoli za maličkou práci svou bohatou odmenu na své roli dosahuje. Chceli Slovák užitek na své roli míti, musí nejprvněji mnohokrátě z ní kamení vyvláčiti, potom země nanositi a hnojem popraviti, k čemu všému pro velikou vrchovitost svá bolestná vlastní ramena (nebo s vozem a dobytkem přistoupiti nemůže) užívati musí! A předce se nijak od své práci odloučiti nedá.
Kdo někdy byl učitelem mládeži slovenské, uznáti musí, že tento národ jest ostrovtipný a k cvičení se ve všelikém literním umění spůsobný, obzvláště pak podle své řeči slovenské ma tu vrtkavost jazyka, že když se nekteru cizí řeč naučí, náležite v ní mluviti umí. Ano, tento národ tak jest k osvícenosti času naklonený, že by se nemohlo prostředků k tomuto cíli vyhledávalo! A poněvadž každé cizí řeči jest milující, tedy by se i německou velmi lehce naučiti mohl.
Mohl by sem ještě více o sláve našého slovenského národu pověděti, ale schválně tu zavírám řeč a zeptávám se jednoho každého výborného Slováka, zdaliž tento národ nezaslouží, aby i ti nejučenejší a nejslávnejší filosofové, pánové, ano, i nejvyšší vrchnosi o jeho osvícenost pečovali?
[1] Hrdlička uvádza slovenské dištrikty (administratívne celky), ktoré vznikli pri rozdelení celého Uhorska Jozefom II. v roku 1785.
