Na Ivetu Radičovú Slovensko ešte zjavne nedorástlo. Miesto posunu do 21.sporočia zapadlo po pás do 19. Teraz mi neide o to, prečo prehrala, ani koľko voličov chýbalo k víťazstvu, ani o to, či bude premierkou niekedy v budúcnosti, ani o to, že komunisti, nacinalisti, napriatelia Ameriky, Židov, potratov a žien nám zvolili vulgárneho komunistu, ale o tú žlč, čo chrlia ako odpoveď na úsmev a podanú ruku.
„... mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; ...Kdo je slušný, byl slušný vdycky; kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív.....Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví. Národ nepředěláš, ledaže bys mněl na to staletí; jenom davy můžeš dnes tak a zítra tak...Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky; kde by se v něm tak najednou vzala...“
Nič sa vlastne nezmenilo, fyzikálne zákony platia ďalej, cestovný poriadok sa tiež nezmenil, Čapek je rovnako aktuálny ako pred 70 rokmi, ani osoba prezidenta sa nezmenila. Máme prezidenta, ktorému budú zahraniční prezidenti slušne blahoželať k víťazstvu, lebo sa to patrí.
Nepatrí sa ale, že náš prezident prostredníctvom svojho trubača Trubača odkázal nám, ktorí síce “nežerieme” Hríba, ale radi čítame Týždeň, že nie je našim prezidentom.
Výsledok je, že sa za nášho prezidenta hambím ako kedysi za Husáka.
Keď zavriem oči, počujem: „...Kto nejde s nami - je proti nám, ale nás nesmie z cesty zviesť....zaznie Buď práci česť!“
