reklama

Věda a teologie; John Polkinghorne

Vydalo: CDK - Centrum pro studium demokracie a kultury

Písmo: A- | A+
Diskusia  (1)

Modely, metafory a symboly

Ani věda, ani teologie nemohou podat jasný, věcný výklad o skutečnostech, které nevidíme (kvarky, Bůh), ale o nichž každý potřebuje mluvit. Obě disciplíny se rovněž setkávají se situacemi, jež jsou příliš složité, aby o nich mohly mluvit bez selektivního zjednodušení. Věda a teologie proto musí ve svých reflexivních úvahách užívat analogické výrazové prostředky. ...

Modely

Ve vědě se modely konstruují tak, že se ze složité situace abstrahují ty rysy, jež se pokládají za nejdůležitější pro generování (vytváření) konkrétních jevů, jež jsou předmětem studia. Molekuly nejsou maličké biliárové koule, ale kinetická teorie plynů může s takovou představou úspěšně pracovat, protože jejím cílem je vysvětlit určité hromadné vlastnosti plynů (jako je teplota a tlak), a ty lze adekvátně modelovat tímto způsobem. Tatáž teorie není schopna vysvětlit jiné vlastnosti plynů, např. jejich chování za přítomnosti elektrických výbojů. Úspěch modelů je tedy vždycky skromný; závisejí na využití dílčích podobností a nečiní si nárok, že podávají zcela úplné znázornění entit, které se zkoumají.
Cílem modelů je omezené vysvětlení, ne úplný popis. Barbour říká, že "je máme brát vážně, ale ne doslova". Protože jejich účel je omezený, není nic zvláštního, když pro porozumění různým aspektům chování téhož užíváme různé, zdánlivě si odporující modely. Když jaderní fyzikové přemýšlejí o rozptylu protonů jádry, mohou užívat modelu jádra v podobě "zakalené křišťálové koule", a když přemýšlejí o jaderném štěpení, mohou zase užívat modelu v podobě "kapky kapaliny". Sloučení těchto dvou modelů není ani možné, ani nutné. Jen když věda předkládá nějakou teorii - jež chce podat pravděpodobný popis určité oblasti fyzické skutečnosti - musí trvat na jediném, konzistentním výkladu.
Také teologie užívá často modelů. Může mluvit o Bohu jako o přísném Soudci, nebo jako o milosrdném Otci. Volba bude záviset na druhu setkání s Bohem, pro něž se hledá pochopení.
I zde platí, že žádný model si nečiní nárok na ontologickou adekvátnost, a napětí mezi dvěma modely je třeba řešit uvážením odlišností zkušeností, k nímž se vztahují (lidská kajícnost/boží přijetí v případě Soudce/Otce).

Metafory

Metafora je literární prostředek, kdy se mluví o jedné entitě pomocí jiné. Často diskutovaným příkladem je "člověk je vlk". Zde nejde o detailní srovnání lidské přirozenosti a přirozenosti vlka na základě dílčí shody, vysvětlující určitý stav jevů. Jde o tvůrčí juxtapozici ideje člověka a ideje vlka, vyúsťující ve spojení, jež má nespoutanou schopnost osvětlit oba pojmy způsobem, který nelze plně artikulovat jinak než samotnou metaforou; a toto spojení nemůže být ve svém rozsahu omezeno na určitý soubor aplikací.

Peacocke dosti často mluví o tom, že věda ve svém výkladu fyzické skutečnosti užívá metafor. Polkinghorne to popírá a tvrdí, že věda nanejvýš užívá prostého srovnání toho, co je podobné, asi jako když užívá modelů.
Teologie jistě může využívat otevřenosti metafory jako pomůcky ve své snaze vyjádřit zkušenost nekonečna v jazyce vyjadřujícím věci konečné. Existuje však jiná forma analogického vyjadřování, která se zdá zvláště vhodná pro potřeby teologie.

Symboly

Symboly jdou dále než metafora, a to v dvojím smyslu. Předně nejsou svou povahou výlučně literární, protože nositeli symbolického významu mohou být i lidské výtvory. Zadruhé, symboly mají schopnost podílet se na skutečnosti, k níž se vztahují. Státní vlajka přišitá na bundě, aby identifikovala národnost toho, kdo bundu nosí, působí jako znak tohoto faktu. Ale státní vlajka vlající na stožáru veřejné státní budovy nebo nesená na přehlídce armádou dané země působí jako symbol národa a jeho dějin, protože evokuje veškerou složitost, dvojznačnost i hrdost, jež jsou spojeny s těmito živými skutečnostmi. Proto je spalování státní vlajky tak působivým činem a vyvolává u takto znevážené země hněv a bolest občanů.
Symboly jsou blízké věcem posvátným a jejich schopnost mít účast na životě je činí pro teologické vyjadřování nezbytnými.
Zvláště mocnou formou symbolu je mýtus, příběh vyjadřující pravdu, jež je příliš hluboká, než aby mohla být adekvátně vyjádřena nějakou doslovnější formou. (Nechápeme mýtus v moderním pokleslém smyslu, který ztotožňuje mýtus s nepravdou.) Trvalá síla starých příběhů - např. Adam a Eva v zahradě nebo Noe a potopa - i to, jak dosud poutají lidskou představivost a hýbou lidskými srdci, jasně ukazují úlohu, kterou mýtus nutně má v artikulaci teologického poznání.
(s.29-31) Poznat Boží přítomnost je obtížné zčásti proto, že žádný tvor nikdy ve své skušenosti nepoznal jeho nepřítomnost.
(s.24) Někteří vědci dokonce vyslovili názor, že věda a náboženství nejen nejsou v konfliktu, ale že židovsko-křesťansko-islámské pojetí světa jako stvoření umožnilo vědě, aby v 17. století rozkvetla v Evropě spíše než ve starém Řecku nebo ve středověké Číně, i když řecká a čínská civilizace dosáhly velkých úspěchů.
Nauka o stvoření implikuje:

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou
  • svět je uspořádaný, protože Bůh je rozumný;

  • ve volbě struktury stvoření Tvůrce nepodléhá žádným nutnostem, takže úkolem člověka je poznávat (pozorovat, zkoumat experimenty), co zvolila boží vůle;

  • protože stvoření samo není posvátné, není v jeho zkoumání žádná bezbožnost;

  • protože svět je božím stvořením, je důstojným předmětem studia.

Poznávání řádu experimentálním výzkumem je pro vědeckou činnost nepochybně základní a ne všechny náboženské kultury k tomuto úkolu vybízejí.
(s.14) Teologie vysvětluje lidskou náboženskou zkušenost. Je to mnohotvárný, ale skutečně univerzální fenomén, s nímž se setkáváme ve všech dobách a ve všech zemích, takže současný agnosticismus a ateismus západního světa se jeví historicky a geograficky jako naprostá anomálie. Poznatelnost

Vesmír je pro nás udivujícím způsobem přístupný, rozumově transparentní pro naše zkoumání. To vědcům umožňuje jejich objevy, ale že to takje, není vůbec triviální fakt. Mohli bychom očekávat, že evoluční výběr povede ke vzniku mysli hominidů schopné zvládat každodenní zážitky, ale že tato mysl bude také schopna porozumět subatomárnímu světu kvantové teorie a kosmickým implikacím obecné relativity, to přesahuje všechno, co bychom pokládali za důležité pro přežití. Považovat tyto lidské schopnosti jen za šťastnou náhodu, za vedlejší produkt nějaké základnější evoluční nutnosti, to by znamenalo tvrdit bezdůvodně něco, co je vysoce pochybné, a nevěnovat faktu poznatelnosti kosmu vážnou pozornost, kterou si zaslouží.
Tajemství se ještě prohlubuje, když uvážíme, že klič k pochopení hluboké struktury fyzikálního světa nám dává matematika.
Jeto osvědčeně plodná technika fundamentální fyziky dávat přednost teoriím, které lze vyjádřit ve formě elegantních rovnic.
Matematická krása není vlastnost známá všem, ale je to vlastnost, kterou matematická komunita dokáže rozeznat a shodnout se na ní. Jako u všech forem krásy je snadnější ji vidět než popsat, ale je spojena s vlastnostmi jako úspornost, elegance a s čímsi, čemu matematici říkají "hloubka", objev hlubokých důsledků skrytých v dané struktuře. Fyzikové oceňují matematickou krásu ne pouze pro estetické potěšení, které dává, ale pro její prokázanou plodnost jako vodítka pro úspěšnou volbu teorie. Diracovy objevy v kvantové teorii a Einsteinův objev obecné relativity vyplynuly z vytrvalého a úspěšného hledání elegantních rovnic.

Matematika se zabývá abstraktním výzkumem vykonávaným lidskou myslí. Většina jejích vzorců nemá žádný patrný původ v naší zkušenosti se světem, ale nejkrásnější z nich nalézáme realizované v hluboké struktuře světa. Význačný teoretický fyzik Eugene Wigner to kdysi nazval "nerozumnou efektivností matematiky". Jak se stalo, že naše mysli jsou tak dokonale v souladu s porozuměním vesmíru? Nezdá se, že stačí říci, že prostě máme štěstí.
Někteří myslitelé vyslovili názor, že lidé mají náhodou zálibu v matematice, a tak dávají svým výkladům fyziky formu, která tuto zálibu uspokojuje. Předchozí výklad o obtížnosti teoretických objevů a to, jak se vesmír vzpírá našim předpokladům (str. 18), podporují opačný realistický názor, že tyto krásné matematické vzorce jsou vyjímány ze struktury světa, ne do ní vkládány.Metafyzické otázky jako: "Proč je vesmír pro nás tak hluboce inteligibilní (poznatelný) a matematika klíčem k odhalování jeho tajemství?" nevedou ke kategorickým, logicky přesvědčivým odpovědím. Můžeme nanejvýš požadovat interpretaci, která je koherentní a přesvědčivá. Takovou odpověď na metaotázku inteligibility (poznatelnosti) dává právě teismus. Je-li svět stvořen inteligentním Bohem a jsme-li tvorové stvoření k božímu obrazu, pak je zcela pochopitelné, že ve vesmíru existuje řád, který je pro naše mysli ve své hloubce přístupný. Totéž můžeme vyjádřit jinak: Věda poznává svět, který je ve své rozumové kráse a rozumové transparentnosti prostoupen znaky mysli. Teista tomu může porozumět, protože věda takto částečně odhaluje "mysl Boha". Autoři populárních knih o kosmologii a podobných otázkách, kteří rádi užívají tohoto jazyka, patrně říkají hlubší věci, než si uvědomují.
(s.88-89) Jiným proslulým filosofickým (a teologickým) problémem, o němž se už velmi dlouhou diskutuje, je spor determinovanost člověka versus svobodná vůle. Máme nepochybně dojem, že volíme to, co chceme dělat, i když psychologický výzkum nevě domé motivace svědčí o tom, že náš manévrovací prostor je omezenější, než si obvykle myslíme. Ale máme skutečně to, co filosofové nazývají "svoboda indiferentnosti" (opravdová volba dělat bud' A, nebo B), nebo naše zdánlivá touha a naše jednání mají společný původ v hlubším, determinovaném mechanismu v našem mozku, takže jen máme dojem, že skutečně volíme?
Věda sama o sobě nám tu mnoho nepomůže. Moderní fyzika nepochybně opustila představu světa jako hodinového stroje, ale náhodnost, která je patrná v kvantových událostech, má ještě velmi daleko k svobodnému jednání osob. Problém svobodné vůle je problém metafyzický a musí být řešen v metafyzice. Mnozí teologové zřejmě budou brát za základ lidskou intuici svobodné a odpovědné mravní volby. V současné vědě neexistuje nic, co by se stavělo proti tomu.Podle názoru mnoha myslitelůje lidská svoboda úzce spojena s lidskou racionalitou. Kdybychom byli deterministické bytosti, co by nás opravňovalo tvrdit, že naše výpovědi jsou součástí racionálního diskursu? Nebyly by zvuky vycházející z našich úst nebo značky, které děláme na papíře, jenom úkony automatů?
Všichni zastánci deterministických teorií - sociálních a ekonomických (Marx) nebo sexuálních (Freud) či genetických (Dawkins a E. O. Wilson) - skrytě popírají sami sebe.
(s.70-71)

Vladimír Gábor

Vladimír Gábor

Bloger 
  • Počet článkov:  134
  •  | 
  • Páči sa:  1x

Slobodný človek nehľadá nepriateľov. Zoznam autorových rubrík:  NezaradenáKomentáreÚvahy idealistoveFotoblogInternetFilozofické variácieSúkromné momentkyDrobnostiMoje myšlienky slovami iných

Prémioví blogeri

Pavol Koprda

Pavol Koprda

10 článkov
Zmudri.sk

Zmudri.sk

3 články
Juraj Karpiš

Juraj Karpiš

1 článok
Matúš Sarvaš

Matúš Sarvaš

3 články
Lucia Šicková

Lucia Šicková

4 články
Milota Sidorová

Milota Sidorová

5 článkov
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu