Vydávám se po popraskané asfaltce na průzkum vesnice. Dřevěné chaloupky s malovanými okenicemise doslova krčí přilepené k silnici. Malá políčka rozložená za nimivolně přechází v louky. Tráva je sytě zelená, nebe šedivé. Od ránastřídavě prší. Před jedním z domků debatuje skupinka vesničanů – dvamuži a jedna žena. Vypadají starší než ve skutečnosti jsou, život zde není lehký. "Příroda pláče promrtvé," říkají. Včera se v nedalekém Irkutsku stalo leteckéneštěstí a lidé nemluví o ničem jiném. Zasloužilý Airbus Sibiřskýchaerolinek sice dosedl na dráhu, ale nepodařilo se jej ubrzdit. Vrádiu odhadovali počet mrtvých až na 150.
Díry v postranních ulicích se zaplnily dešťovou vodou, tady již asfaltnení. V kalužích se odráží sloupy elektrického vedení. Vzdálenosti mezidomy se zvětšují. Na obzoru se rýsuje temný okraj lesa. Dýchá na mne obrovský neohraničený prostor.Místní kolchoz se rozpadl, jiná práce není a tak se lidé musíspolehnout sami na sebe. Ti staří žijí v podstatě jen z toho, co sivypěstují. Důchody jsou malé.
Za sovětských dob byl kostel využíván jako skladiště všeho možného.Stál v něm generátor na výrobu elektřiny, v chladném sklepení bylyustájeny krávy, okupovali jej dokonce i vojáci. Všude je neskutečnýnepořádek, omítka oprýskaná, okna vymlácená, zdi počmárané nápisy. Povysokém dřevěném lešení stoupám ke zvonici. Sergej mi představuje otceIgora. Podávám mu ruku. Zpod hustého obočí na mne koukají dvě velké udivené oči. Zarazil se, ale nakonecpodanou ruku přijal. Je potřeba vyčistit jedno z pater zvonice.
Cihly, dřevo, plasty, kusy látky, suť a prach nabíráme lopatami dokbelíků, uzoučkou chodbičkou a pak až dolů po úzké příkré lávce z prken je další znás snáší dolů. Pavle se podařilo přesvědčit ostatní, aby utvořiliřetěz a odněkud se objevily i další nádoby. Práce se tím neskutečnězrychlila. Navíc nám místní zvoník nainstaloval do chodbičky iprovizorní osvětlení. Do výšin vedou úzké dřevěné žebříky, tam kdesinad námi se houpou kostelní zvony.
Obědváme chléb a mléko. Nic jiného není. Zaprášené ruce simůžeme umýt v nízké budově místní učitelské ubytovny. Umyvárna má zdiasi tak do jednoho metru natřené zelenou olejovou barvou. K dispozicije rezaté korýtko a crčící kohoutek. Studentky z Irkutsku se zděšeně rozhlíží - v něčem takovém by bydlet nemohly,jejich koleje ve městě jsou prý mnohem lepší.
Asi jedinými zděnými domy v Uriku jsou místní úřad, obchod a školaukrývající národopisné muzeum. Než nás ale jeho ředitelka LarisaBorisovna odvede na prohlídku muzejních sbírek, ukazuje nám Vladzarostlý děkabristický památník. Budova školy připomíná spíš zašlýkulturák. V tmavé chodbě nesvítí světlo. Paní učitelka se rozpačitěomlouvá, ale výklad musí být kompletní a tak mžouráme do temnýchvitrín. Muzeum je výsledkem práce nadšených vesnických učitelů.Prohlížíme si obrovské množství samovarů, vlkobijec, válenky a dalšípředměty dříve běžně používané. V druhé části následují fotkyzasloužilých důchodců, oficiálních návštěv ve spřátelených zemích anechybí ani hrdinní vojáci.
Pokračujeme v načaté práci. Sem tam se na nás přijde podívat někdo zmístních. Nechápavě pokyvují hlavami: "Vy tu děláte dobrovolně a zadarmo? Proč?" Budoucípedagožka Olga zuřivě esemeskuje. Nakonec se dává do breku: "Máma,mámočka ....." Její páreň právě psal, že na ni nemá čas. Dole seshlukla vesnická děcka v patách s ušmudlanými světlými psy. Celá tasmečka pobíhá okolo dřevěných kůlů a zvědavě po nás pokukuje. Ještě, žeuž jsme hotovi. Holky se vyšplhaly na zvonici a pokouší se rozeznít kostelní zvony. Místo zvonění se ale ozývá jendisharmonické cinkání. Čekáme až se vrátí Vlad. Po obědě si vzaldodávku a někam odjel.
