Podzimní prodloužený víkend je jednou z posledních možností slézt nějakou tu ferratu před jejich zimním spánkem. Už dlouho mám v hledáčku město Eisenerz, v jehož blízkém okolí se nachází hned tři kvalitní a těžké ferraty a tak kdy jindy je zdolat, než teď. Počasí bude parádní, terén kvalitní, takže zbývá, než sehnat druhého do party, protože jít sám na ferraty klasifikace C/D, by bylo hazardem. A je trochu symbolické, že jím bude Láďa, s kterým jsme letošní lezeckou sezónu začínali. Čtvrtek je trochu hektický pro oba z nás a tak si dáváme sraz až v 19 hodin s tím, že pojedeme tak dlouho, co to jen půjde, a uvidíme, zda dorazíme až do Eiseneru, nebo přespíme po cestě a ráno dojedeme zbytek cesty. V Soběslavi jsem o patnáct minut dříve, a tak si ještě třídím věci v karavanu a při tom zjišťuji, že jsem si doma nechal celou lezeckou výbavu! No super! Nezbývá, než naložit Láďu a otočit se do Tábora pro zapomenuté věci, čímž nabíráme téměř hodinové zpoždění. Na druhou stranu je to lepší varianta, než se vracet až z Rakouska. Doufejme, že jsem si tímto vybral svůj díl smůly a zbytek víkendu už bude podle našich představ. Po cestě si s Láďou ještě upřesňujeme náš program a podle počasí to vypadá, že jako první zdoláme ferratu Kaiser - Franz - Joseph Klettersteig, která vede po úbočí hory Roßlach 1.649 m, nad jezerem Leopoldsteiner see, kam přijíždíme pár minut před půlnocí. Pro zaparkování se nám nabízí šotolinový plac přímo u břehu jezera, ale nechceme porušovat zákaz nocování a tak se vracíme o pár stovek metrů zpět na malé parkoviště a rozšiřujeme malou kolonii českých vozů. Láďa vstává podle svého zvyku „už v noci“, ale mě naštěstí nechává gentlemansky vyspat až do sedmé hodiny, za což se mu odvděčuji přípravou snídaně a milým úsměvem (alespoň myslím, že je milý). Mezi tím, co my si hezky v teploučku snídáme, v okolních autech se probouzí život a čeští nadšenci horské turistiky postupně vylézají ze svých doupat a bivaků, aby i oni přivítali den. Při pohledu na teploměr mi naskakuje husí kůže a zodpovědně říkám, že tohle už by pro mě nebylo. Rouška noci nám včera zcela zahalila okolí, a tak se až nyní můžeme porozhlédnout, kam nás naše cesty zavály, vlevo od nás je zámek vévody Arnulfa Bavorského Leopoldstein, pod námi jezero a přímo před nosem Roßlach 1.649 m. Vše pomalu zalévají sluneční paprsky a je na čase zvednout kotvy. Po slabé půlhodince jsme u nástupu na ferratu a nyní jsou před námi čtyři hodiny krásného skalního lezení. Kromě délky, budeme muset zdolat i pár těžkých úseků a tak je na nejvýš důležité zachovat chladnou hlavu a nespěchat. Na první třetině cesty se musíme vyrovnávat ještě s jednou překážkou a tou jsou dvě pomalejší skupiny, které musíme opatrně přelézt, abychom se ocitli na samé špici všech lezců, kteří dnes míří vzhůru. Mezi tím se pod námi rozehrává nádherná přírodní kulisa se smaragdovým jezerem s křišťálově čistou vodou a protějším kopcem Kaiserschild 2.084 m, na jehož patě je velký zimní areál.
Nezbývá, než na chvíli shodit batohy ze zad, usadit se na vyhřáté kameny a využít krátkého oddychu k malému posilnění, před závěrečným úsekem. Všechna ta krása má však jeden kaz a to dost významný. Horizontu nad Eisenerem vévodí obrovský povrchový důl s nekonečným počtem teras, který postupně ukrajuje z masivu hory Erzberg 1.464 m jeho bohatství, mimořádně kvalitní železnou rudu. Oddych je u konce a k vrcholu nám zbývá posledních pár desítek výškových metrů, které završí celkové, téměř kilometrové převýšení, jenž jsme dnes zdolali, ale ještě není konec. Chceme si dát malý nášup v podobě Rosslochhöhen Klettersteig, což je v podstatě obrovská jeskyně, zakončená komínovým průlezem. Na topo (schématická trasa s obtížností) se nám zdá, že i přes jeden úsek s obtížností E, by se dala tahle lahůdka zdolat, proto následujeme směrovky až k nenápadné jámě v zemi, kde začíná tato výživná ferrata. Slezení k jeskyni je bez problémů, ale následný úsek úzkým prostorem vzhůru je už na hranou naší ochoty riskovat. Být to v otevřeném prostoru, asi bychom do toho šli, ale tato speleologická podoba není nic pro nás.
Balíme nádobíčko a začínáme se sestupem k jezeru, což je ta nejméně oblíbená část dne, která se nám mohla stát osudnou, když nás asi v polovině cesty, minul padající kámen velikosti melounu jen o pár metrů. I tohle je součástí lezení po skalách. Po šesti hodinách jsme zpět u karavanu, unaveni, ale nad míru spokojeni. Den vyšel na výbornou. Z původního plánu zůstat u jezera a trochu se povalovat na slunci musíme slevit, protože naše parkoviště se zahalilo do chladného stínu a tak měníme plán a přejíždíme do Eisenerzu, na krásné místo nad městem, do kterého se slunce opírá až do podvečera. Sobotní ráno už není tak optimistické, jako to včerejší, je o poznání chladněji a mraky visí tak nízko, že zcela zakrývá vrchol hory Pffafenstein 1.871 m, který chceme dnes přes ferratu Eisenerzer Steig zdolat. Naštěstí by se mělo počasí okolo poledne umoudřit a než dorazíme ke skále, což by nám mělo trvat asi dvě hodiny, bude obloha opět jasná. Uvidíme. Cesta vzhůru trochu bolí, včerejší sestup dal pořádně zabrat mým kolenům, ale to neznamená, že polevíme na tempu, ba naopak. Postupně míjíme malé skupinky trousící se po pěšině, abychom se asi v 1.550 metrech dostali jako první k počátku ferraty, čímž si zajišťujeme klidné tempo na skále, bez nervů a čekání.
Kromě mlhy nás na počátku hodinu a půl trvajícího lezení, stíhá i silný vítr, což je na některých exponovaných místech hodně nepříjemné. Nicméně díky němu se zanedlouho trhá oblačnost a k vrcholovému kříži přicházíme za téměř jasné oblohy, čímž se nám otvírá pohled na jezero Leopoldsteiner see i hornické městečko Eisenerz s ohromným dolem. Jsme překvapeni jeho rozlohou, nekonečné terasy se proplétají jedna přes druhou a pohled z této výšky je fascinující. Dnes jsme si dobytí vrcholu nemohli naplánovat lépe.
Sestup nám ještě okořenila ferrata Südwandsteig, kterou uzavíráme dvou denní lezení v okolí Eisenerzu.
