Štafeta

Následující vzpomínku mi poslal Karel Jemelka, kterého znám letos už třicet pět let. Dost dlouho. Vzpomíná na mládí.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (2)

Štafeta
Karel Jemelka

S velkým zájmem jsem si přečetl článek pana Hedvíčka o jiskřičkách a Pavlíku Morozovovi. Tento skvělý článek ve mně vyvolal vzpomínku na mé přijímání do jisker a události, které skončily mým přeraženým nosem a následným vyloučením z jisker.

V roce 1962 jsem chodil do druhé třídy základní školy u nás na vesnici. Někdy začátkem října soudružka učitelka Homolová prohlásila: „Všichni chodíte do náboženství, ale to nevadí. Budou z vás jiskřičky, předvoj pionýrů a strany. Každé úterý zůstanou druháci po vyučování v jiskřičkách.“ To, že každé úterý jsme po vyučování měli náboženství, ji nezajímalo. Pan farář prostě přijel a mi měli jiskřičky. Tak pan farář zase odjel a musel si náboženství přesunout na čtvrtek, kdy mu to nejmíň pasovalo. Povinná účast v jiskřičkách se skládala za všelijakých her, malování rudých hvězd a srpokladiv, učení se československé hymny, zpívání budovatelských písniček a dalších pro nás velmi záživných radostí. Někdy začátkem února 1963 nám soudružka jiskrovedoucí Homolová rozdala papírky s jiskřičkovským slibem. „Tak, tady máte slib, ten se naučíte zpaměti a již na příštích jiskrách to budu zkoušet. Blíží se pětadvacátý únor, den Vítězství pracujícího lidu, budete skládat slib a konečně budete jiskrami. Tento slavný den bude štafeta a všichni složíte u pomníku slib.“ Tak, a od toho dne se zkoušel slib a nacvičovalo jeho skládání u pomníku, přičemž pomníkem byla tabule ve třídě.

Skryť Vypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Nyní se těm, kteří neznají tehdejší komunistické rituály, pokusím vysvětlit, co tahle štafeta vlastně byla. Se sportovní štafetou, kdy se běžec rozběhne s kolíkem v ruce, doběhne dalšího, kterého tak dlouho šťouchá kolíkem do zadku, než mu kolík ten doběhnutý běžec sebere, se asi setkal každý. Ten bez kolíku ihned závod vzdá, okraden o kolík. Toto se opakuje asi čtyřikrát. Zajímavé na tomto je, že tomu doběhnutému se vždy podaří tomu šťouchajícímu kolík sebrat. Teď jsem popsal sportovní štafetu. Já však píši o štafetě komunistické a ta byla jiná. Štafetovým kolíkem byla baseballová pálka. Krásně vyhlazená a nalakovaná bejsbolka byla na svém širším konci prodloužená o zavrtanou zlatou nebo stříbrnou pěticípou hvězdu na stopce široké asi 10 centimetrů. Na tuto stopku byly ozdobnými šňůrkami přivazovány stuhy. Stuhy délky a šířky stuh na velkých pohřebních věncích. Tyto stuhy musely mít k této příležitosti přichystány jednotlivé složky tehdejší Národní fronty. Na stuhách byly nápisy vyjadřující loajalitu té které složky státostraně a pracujícímu lidu. Komunisti slibovali na stuze předčasné splnění pětiletky nejmíň o pět let a zároveň vyhrožovali Americe a Německu. Jézéďáci pod vedením komunistů likvidovali amerického brouka vyššími dávkami DDT. Holubáři slibovali, že jejich levicově zaměření ptáci nebudou srát po sochách Lenina a Gottwalda. Požárníci zase, že budou hasit požáry v čele s komunistickou stranou. Zahrádkáři samozásobitelnost květákem a rajčaty, bez Strany se to taky neobešlo. Myslivci slibovali tak nějak pořád myslet na Stranu, lidovci věrnost komunistům a socialisti taky. Svazáci slibovali svazovat, pionýři možná (už nevím ) po vzoru Pavky Morozova donášet, jiskřičky jiskřit taky Straně ku prospěchu. Červený kříž změnu znaku na červenou hvězdu tak, aby pasovala k červenému půlměsíci tehdy bratrských arabských států. Včelaři slibovali pochytání trubců příživníků podobajících se příživníkům z Wall Streetu. LSD Jednota spoléhala na pomoc SSSR s potravinami a k potravinovým lístkům se pod vedením KSČ nikdy nechtěla vrátit. (LSD neplést s drogou, Lidové spotřební družstvo, cosi jako dnešní Kaufland). Vždy poslední dávala svou stuhu předsedkyně Svazu žen. Poslední proto, že její ručně vyšívaná stuha v hanáckém stylu byla nejhezčí a na tom chundelci stuh jako poslední vynikla. Jejda, ty ženský to muselo stát práce. Co tam bylo vyšito už nevím. Snad, že rajskou budou ženské vařit červenější, nebo že budou vařit jen jídla spřátelených států jako boršč, šašlik a pirožky. Když byla tato ceremonie u konce a všechny stuhy na svém místě, začal místní rozhlas hrát budovatelské písničky a předseda komunistů s předsedou místního národního výboru stáli venku a čekali na kurýra. Kurýrem byl chlap v kožeňáku na jednosedadlovém motocyklu zvaném Zetina. Za sedadlem měl z trubek svařenou konstrukci s držáky na asi 7 štafet. Několik štafet již měl v držácích. Štafetu předseda zastrčil do držáku k ostatním a motorkář odjel. Prý na okres. Celé to bylo organizováno jako hvězdicová jízda se sběrem štafet od nejvzdálenější vesnice směrem do okresního města.

Skryť Vypnúť reklamu

Co je to štafeta bylo vysvětleno, takže k průběhu celé té slávy. Již od rána hrál místní rozhlas Kmocha a Vejvodu. Tajemník MNV vyzýval rozhlasem soudruhy občany k hojné účasti na oslavě Vítězného února u pomníku padlých. Budoucí jiskřičky, pionýři a svazáci pilně ve škole nacvičovali nástupy k pomníku a donekonečna odříkávali slib. Soudružka jiskrovedoucí nás v určený čas odvedla k pomníku padlých na návsi. Tam již čekalo asi osm místních komunistů s jejich předsedou, předseda MNV a předsedové všech složek Národní fronty. Ostatní občané nebyli dostatečně uvědomělí, aby se takové slávy účastnili. Soudružkou Homolovou jsme byli rozestaveni kolem pomníku. Obecní rozhlas zahrál hymnu, pak sovětskou hymnu a za Pochodu padlých revolucionářů položili vrchní komunista s předsedou MNV věnec k pomníku padlých. Ironií bylo, že pomník padlých byl pomníkem obětí první světové války. Osmnácti padlým selským synkům (z toho dvěma legionářům padlým na Sibiři v bojích s rudými) se dostávalo komunistické pocty. Ti chlapci se museli v hrobech obracet. No jo, jiný pomník v obci nebyl a kladení věnců k pomníku bylo asi shora vyžadováno.

Skryť Vypnúť reklamu

Pak jsme nastoupily my, jiskřičky. Odříkávali jsme slib a soudružka Homolová nám se šťastným výrazem ve tváři rukama u slibu dirigovala. Poté nastoupily tři starší svazačky. Jedna nám vázala kolem krku šátky, druhá píchala na kapsičku košile odznáčky a třetí nám předávala předem podepsané průkazky. Přijali jsme gratulace a byli jsme jiskrami. Po nás stejnou ceremonií prošli budoucí pionýři a budoucí svazáci. Rozhlas zahrál Píseň práce a my, jiskry měly fajront. Ne tak pionýři a svazáci. Ti museli obejít fůru hnoje staříčka Knapa a dělat špalír věnčitelům štafety. Staříček Knap byl poslední soukromý zemědělec v obci. Kromě pár kousků pole měl ve svém domě hospůdku. Přes den zemědělcoval a večer otvíral hospodu. Bohužel, hospůdku mu zrekvírovala Jednota, zároveň s ložnicí a obývákem, a otevřela tam smíšené zboží. Staříček Knapů žil se stařenkou mnoho let pouze v kuchyni. Do JZD ho ale nedostali. Knapovo stavení sousedilo s místním národním výborem. Staříček, vždy, když byla štafeta nebo jiné komunistické rojení, naložil koňský povoz kvalitně uleželým hnojem a ten si postavil před barák. „Trocha voňavky těm smradům neuškodí,“ říkával mezi svými.

Skryť Vypnúť reklamu

Věnčení štafety probíhalo takto: komunistický předseda držíce štafetovou bejsbolku postavil se před národní výbor. Vedle něj to jistil předseda národního výboru, svazáci a pionýři udělali špalír. Toporným, skoro pořadovým krokem přicházeli předsedové složek se stuhami. Hlasitě odříkali heslo ze stuhy, stuhu přivázali pod hvězdu, střihli vojenské čelem vzad a zas tím toporným krokem špalírem odcházeli.

O menší rozruch se postaral pantáta Janáček, předseda včelařů. O čagánku došel tento skoro osmdesátiletý kmet před štafetu. Odříkal heslo ze stuhy a stuhu strčil předsedovi MNV se slovy: „Šak si to tam, Francku, uvaž sám, já už mám ty pazóry gramlavé. Staré člověk, hotová opica.“ Střihnul čelem vzad, ale zapomněl na čagánek a podrazil si jím nohy. Rozplácl se chudák jak žába. Vmžiku byl na nohou, prorazil svazácký špalír a hulákaje, že „šak šaškárny se majó dělať na tvrdým a né na blatě, ať se aspoň lidi nezmrzačijó, uháněl k domovu a otáčeje čaganem hrozil štafetě. Pantáta Janáček byl dobračisko. Když komunisti začali strašit včelaře, že pokud se nedají do spolku a nebudou v Národní frontě, tak přijedou vojáci a včely jim spálí, obešel včelaře a sám je přesvědčoval: „Šak co nám možó, medu potřebujó jak koza drbání a my se aspoň lepši domluvíme, jak na nich,“ a myslel tím kartelovou dohodu. Tak se stalo. Zakládající schůze Svazu včelařů byla v hospodě u Knapů. Schválit komunisty nadiktované stanovy nebyl problém. Problém nastal s volbou předsedy. Zvolený předseda vždy funkci odmítl. Pantátovi došla trpělivost. „Šak najednó ste všeci posrani. Když se vymrví nejaká trma vrma, tož dycky zavírajó přecedu. Tož, já to vezmu. Šak co mi možó, su už staré chlap. Tož do teho papira napište, že ste ňa tym jednym hlasem zvolili. Šak oni to tak dycky pišó, komunisti. Šak ten muj hlópé Lojzek, co jezdí v Olomócu po nádraži ještěrkó, se už k tém hvězdářom taky dal,“ takto si pantáta Janáček uzurpoval moc nad Svazem včelařů.

Štafeta byla ověnčená a už nebylo nic k vidění. S kamarádem Zdeňkem Pechou jsme si usmysleli podívat se na koupaliště, jestli se ještě může bruslit. Na horním konci obce za hlavní silnicí je koupaliště. Na zimu v něm byla nechávána voda a z koupaliště bylo kluziště. Vedle národního výboru byl vjezd do jézéďáckého dvora. Prošli jsme do dvora. Po pravé straně dvora byly stáje, po levé mléčnice, kam se odevzdávalo mléko. Mléko i od těch kraviček, které měly to štěstí ještě zůstat doma. Za humny se už pro ně stavěl nový koncentrák. Za mlékárnou měli jézéďáci dílny. A to bylo kamenem úrazu. Kolem dílen nepořádek jak v JZD. Na zemi ležel kus trubky, coulka asi metr dlouhá, na jednom konci s kolínkem. Kus trubky celý od vápna, uřezaný zřejmě někde ve stáji. Nevím, komu z nás trubka padla do oka, ale napadlo nás mít svoji štafetu. Tak se stalo. Na konec trubky ke kolínku jsme uvázali kapesníky, naše nové jiskrovské šátky, pár mastných hadrů sebraných okolo dílny. Co nedrželo, jsme ještě sešpendlili našimi jiskerskými odznáčky. Vršek jsme ozdobili kusem mastné pucvoly. A měli jsme štafetu. Naši štafetu! Obecní rozhlas hrál ty budovatelské a začalo hustě sněžit. Vločky jako tenisové míčky, viditelnost možná 40 metrů. Hádajíce se o to, kdo ponese naši štafetu, jsme se Zdeňkem vyšli ze dvora za humna a pokračovali směrem ke koupališti. Sněžení houstlo. Došli jsme se štafetou k hlavní silnici. Uslyšeli jsme zvuk motocyklu, tak jsme se zastavili na kraji hlavní silnice. Ze sněhu se vynořil motocyklista na zetině, oplácaný vrstvou sněhu. Zastavil u nás, vytrhl mi z ruky naši štafetu, zastrčil ji do držáku za sedadlem a zmizel ve vánici. Sněhem dezorientovaný kurýr asi předpokládal, že kvůli zpoždění mu přinesli štafetu ke hlavní silnici, tak nám ji sebral a odvezl komunistům na okres. No, sebral, sebral. Těžkou hlavu jsme z toho neměli. Prozkoumali jsme led na koupališti a vraceli se dolů k MNV. Obecní rozhlas hrál ty budovatelské už asi popáté dokola. Oba předsedové stáli před národním výborem pod deštníky držíce stále štafetu. Jedna starší svazačka držela deštník nad štafetou. Náves liduprázdná. Přestalo sněžit. Deska s těmi budovatelskými už byla skoro ohraná, když od hlavní silnice přijížděly dolů dva černé sedany. Zajely před MNV až na trávník. Z prvního vyskočili dva chlapi v kožeňácích. Jeden z nich hodil tu naši štafetu předsedům pod nohy a sebral jim tu pravou. Oba naskočili zpátky do sedanu, ten se smykem otočil na trávníku a odjel. Z druhého sedanu vystoupili čtyři kožeňáci. Jeden sebral naši štafetu ze země, ostatní kožeňáci vzali oba předsedy mezi sebe a odvlekli je do MNV. Netušíce průšvihu, rozešli jsme se Zdeněk i já domů.

Asi za hodinu se ozval obecní rozhlas. „Všichni pionýři, svazáci a jiskry mimořádně v krojích nástup za půl hodiny u národního výboru. Chtě nechtě, oblekl jsem jiskrovskou košili a vydal se k národnímu výboru. Tam kontrola krojů. Kdo neměl šátek a odznak? No já a Zdeněk. Na národním výboru nás rozdělili zvlášť do místností. Každého si vzal do parády jeden kožeňák. Ten můj se mnou prásknul na židli. Chodil po místnosti, řval a do všeho kopal. Neustále chtěl vědět, jak to bylo s tou štafetou. Jediné, co jsem řekl, než jsem začal brečet, bylo: „No udělali jsme si se Zdeňkem svoji štafetu“. Netuším už, jak dlouho to řvaní trvalo. Skončilo tím, že jsem dostal rukou v rukavici pěknou pecku do nosu. S hvězdami v očích sesunul jsem se na zem. Znovu se mnou praštil na židli. Krev z nosu tekla proudem na jiskrovskou košili. Řvaní ustalo. Hodil po mne mokrý ručník. Rozetřel jsem si krev i tam, kde jsem li ještě neměl. Chytil mě za límec a s řvaním: „Kde je jeho fotr!“, mě vyhodil na chodbu. Na chodbě stáli táta s mámou a paní Pechová hlídáni jedním z kožeňáků. Zdeňek seděl venku na schodech a brečel. Měl natržené ucho.

Došel jsem domů. Teta, tátova sestra, spráskla ruce a začala mě ošetřovat. Svlékla zkrvavenou košili, umyla mi obličej a dřevěnou střenkou nože mi srovnala nos. V nose mi ruplo a krev začala téci ještě víc. Z vaty udělala tampony a ucpala mi nos a sepnula ho kolíkem na prádlo. „Tak a povídej, co se stalo? Tátu s mámou přišli sebrat.“ Polykaje krev jsem vyprávěl a teta se třásla a brečela. Naši se vrátili pozdě večer. Táta levé oko modré. Kožeňák si zatrénoval i na něm. Máma ubrečená. Táta mě pohladil po vlasech a bylo vidět, že se nezlobí. Máma mě vzala do náruče.

Ten posměch od spolužáků další den ve škole za opuchlý nos a monokly na obou očích, to ještě nic nebylo. Učitelka Homolová nás se Zdeňkem postavila před tabuli a exemplárně nás vyloučila z jisker.

Ross Hedvicek

Ross Hedvicek

Bloger 
  • Počet článkov:  174
  •  | 
  • Páči sa:  0x

Jsem cizinec, ktery to vsechno u vas s velkym zajmem sleduje a vetsinou cumi jako zaba z kysky. Chcete-li mi okomentovat muj clanek, napiste mi na nizeuvedenou adresu. Slibuji, ze odpovim kazdemu. Zoznam autorových rubrík:  Co rikate hentemtomu?Nezaradené

Prémioví blogeri

Skryť Zatvoriť reklamu