Tento blog o knize 'Otec na útěku' jsem původně napsal pro český iDnes.cz. Bohužel tam ho nešlo zveřejnit kvůli partě nechutných cenzorů, kteří škodí na iDnes.cz. Proto jsem využil možnosti publikování na sme.sk. Tento článek je o knize, která je o problémech v české společnosti a je určen pro českého čtenáře, který ho zde najde. Ale věřím, že tento článek bude zajímavý i pro slovenského čtenáře. Blog jsem zařadil do rubriky "Společnost" a nikoli do "Poezie a Próza". Proč ? Je to příběh člověka, který díky zlovůli nefunkční justice a zlovůli politiků musí žít v exilu v Arménii, Ačkoli se ničeho špatného nedopustil (ba právě naopak), je diskriminován a perzekuován tzv. "nezávislou" justicí ve dvou státech Evropy jen proto, že on je muž/otec. Česká politická reprezentace se odmítla zastat svého občana Mirka Jadlovského, který byl matkou protiprávně unesen do Španělska a čeští politici se odmítli zastat i jeho otce, na něhož následně Španělsko protiprávně vydalo zatykač.
Kniha 'Otec na útěku vypráví příběh její hlavní postavy od samého počátku dávno před oním vynuceným útěkem mimo EU, do Arménie, a poutavě vypráví co tomu předcházelo. Příběh je napsaný velmi čtivě. Kniha nepředkládá jen suchá fakta, ale seznamuje čtenáře s myšlením a uvažováním hlavní postavy, s její motivací pro její rozhodování.. Určité části knihy jsou napínavým příběhem, který čtenáře pohltí. Nicméně tato kniha není jen čtivě napsaný příběh, ale její velký přínos je, že ukazuje velké problémy v (ne)fungování naší společnosti - (ne)fungování tzv. nezávislé justice, poukazuje na diskriminaci a perzekuování mužů/otců. Ukazuje na obrovský deficit charakteru a smyslu pro čest a spravedlnost u pracovnic OSPOD, ÚMPOD, soudců a soudkyň. Čtenář neznalý dané problematiky, může být při čtení knihy, chováním těchto lidí šokován. Například, když psycholožka ‚Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí‘ (ÚMPOD) Eva Pávková zastávala názor, že když matka chce žít ve Španělsku, nemůžeme ji v tom bránit a otec by se měl se svým synem vídat 2x ročně. Čtenáře při čtení knihy napadá řada otázek. Jak je toto možné ? Jak to, že takoví lidé vůbec rozhodují o osudech dětí ? Jak a co změnit, aby toto v naší společnosti fungovalo lépe? To jsou otázky, které člověka napadají při čtení knihy. Proto můj blog o knize 'Otec na útěku' patří do rubriky Společnost. Knihu by měli číst pracovnice a psycholožky ÚMPOD, OSPOD, měli by ji číst ti soudci/soudkyně, kteří jsou schopni sebereflexe (snad takoví jsou). Především by ji měli číst politici, kteří ve fungování naší společnosti mohou něco změnit k lepšímu. Ale doporučuji ji všem. které daná problematika zajímá. Ale nejen jim.
Mne kniha "Otec na útěku" zaujala nejen pro její nesporné kvality a čtivost, ale také proto, že já sdílím s jejím autorem částečně podobný příběh a setkal jsem se se stejnou diskriminací a ponižováním mužů/otců ze strany tzv. nezávislé justice, setkal jsem se s podobně nekvalitními, jak po profesní, tak po lidské stránce, soudci, soudkyněmi a ospodějnicemi (pozn.: slovo ospodějnice je používáno otcovskou komunitou a je velmi trefně, velmi trefně odvozeno ze dvou slov: OSPOD a čarodějnice). Mé české děti byly protiprávně zadržovány jejich českou matkou ve vzdáleném Švédsku jen proto, že ona si v té zemi našla nový vztah. Švédský soud, který se případem pečlivě zabýval a postupoval podle platného mezinárodního práva (na rozdíl od českého soudu a na rozdíl od španělského soudu v kauze Mirka Jadlovského), určil jako obvyklé bydliště mých děti Paskov v České republice a v zájmu dětí nařídil návrat dětí k otci do jejich obvyklého bydliště. Vykonání naprosto správného rozsudku švédského soudu, zabránily české soudy bez zjišťování skutečností předběžným opatřením, zřejmě proto že jsem muž/otec. Následná další soudní řízení ukázala, že případ mých dětí soudy nezajímá, a soudy vydávaly nesmyslné, až trapně nesmyslné rozsudky, protože soudkyně přece dle ženské solidarity hájí zájem jiné ženy. Když pak vykukové z Ústavního soudu vydali rozhodnutí, že rozhodnutí soudů nižších instancí byla sice protiprávní, ale prý byly v zájmu dětí, ztratil jsem veškeré iluze o funkčnosti našeho soudního systému a také veškeré iluze o inteligenci a profesních i osobních kvalitách českých soudkyň. Dle našeho Ústavního soudu je v zájmů českých dětí dvou českých rodičů, aby byly bezohledně přestěhovány do cizí země jen proto, že tam jejich matka má nový vztah. Chtěl jsem o tom všem napsat knihu. Ale protože jsem byl systémem soudů a OSPODu tak znechucen, že při vzpomínkách na jednání soudů se mi dělalo fyzicky špatně, tak jsem to tak dlouho odkládal, až jsem na to rezignoval.
Nakonec knihu, kterou jsem já o svém případu nenapsal, napsal Tomáš Jadlovský o jeho případu. To mi udělalo radost a knihu jsem si se zájmem přečetl. Jak jsem již napsal, kniha předkládá zajímavý příběh a je čtivá i napínavá. Navíc je kniha hodnotná tím, že předkládá fakta a ukazuje diskriminační chování OSPOD, ÚMPOD a celé opatrovnické justice a má tedy společenský dopad. Třetí a důležité pozitivum této knihy je to, že nám dává příklad kladného hrdiny, příklad pravého otce - otce, který jasně cítí odpovědnost za své dítě, a který za svého syna bojuje a nevzdává se, protože mu na jeho dítěti záleží a toto je pro něj důležitější než vlastní pohodlí a snadné řešení. Chci také připomenout, že sdružení 'Unie otců' roku 2014 pasovalo Mgr. Tomáše Jadlovského, Ph.D. na Otce roku.
Diskriminaci a persekuci otců u opatrovnických soudů a OSPOD, marný boj za své děti, zažila řada otců. Někteří nadávali u piva, jiní o tom psali blogy nebo články na některých tzv. otcovských serverech. Tomáš Jadlovský o tom napsal hodnotnou knihu. A český čtenář ji má k dispozici.
