Víte jak poznáte, že máte "dost"
Stokrát vejdete do kanceláře, zavřete za sebou dveře, uděláte si kávu, zapnete si počítač, podíváte se e-maily a pak vezmete do ruky spis. Ale jednoho dne se Vám roztřesou ruce nebo udělá nevolno při pohledu na šanony, na přišlou poštu, na své kolegy a to je chvíle, kdy si musíte vzít dovolenou, ale před tím si zajít k lékaři, aby vám předepsal něco pro uklidnění. Vyhořet - to není žádné umění. A stává se to dost často lidem, kteří pracují v prostředí, kde se pohybuje spousta jiných, kteří něco provedli nebo chtějí se něčeho domáhat, většinou spravedlnosti, ale i peněz, jsou to lidé, kteří přicházejí za vámi s napětím, zlobou a strachem a vy to pěkně vsáváte do sebe, přidáváte ten nános ještě ke svým problémům, až vás to zahltí. A máte "nakoupeno". Kdo to nezná, neuvěří, nepochopí a ještě si myslí, že takové profese jsou zbytečné a lidé dostávají peníze "za nic".
http://www.youtube.com/watch?v=udunk4RXDp0
Přítel do deště
Ono se to vykládá špatně i rodině, a tak se raději svěříte přátelům. Já jsem se rozhodla pomlčet o svých pocitech a stavech, ale jsou na světě lidé tak empatičtí, že to sami vycítí, že není s vámi něco v pořádku a kromě toho je ještě pro vás lepší, když mají s tím sami zkušenosti. Pozval mne kamarád na schůzku, do kavárny. Myslela jsem, že mi chce něco říci o sobě, ale kupodivu, bylo to o mně. A vyprávěl mi o své zkušenosti se stavy, které jsou na pokraji toho, čemu se odborně říká burning. Jen prozradím jeho povolání - policista. "Co jsem s tím dělal?" Dal mi řečnickou otázku a já pokrčila rameny. Nebylo mi do řeči. "Vytáhl jsem z půdy svou starou kytaru, vzal si dovolenou a odjel na chalupu. Doma si nevšimili, v jakém jsem stavu a říkali si, že jsem se asi zbláznil." Usmíval se při té vzpomínce na své terapeutické dobrodružství. A povídal dál, až nakonec mi řekl, že bych se měla zamyslet nad sebou a přijet za ním, že mne provede po lese a seznámí mne se svými kamarády. "A zahoď ten lexaurin," řekl mi na rozloučenou a mrkl na mne.
http://www.youtube.com/watch?v=8OJPeHm6kBw
Honza Nedvěd to taky neměl lehké
Nedvěda jsem nikdy dřív neposlouchala, protože, a to byl jednoduchý důvod, nepotřebovala jsem ho. Bývala jsem optimistka, docela šťastná, to, co mne potkalo bylo následkem všeobecné podrážděnosti všech lidí a neustálými změnami, které procházely běžně praxí. Nikdy jsem si neuvědomovala, že bych měla z něčeho nebo z někoho strach, ale i takové stavy jsem přezírala a léčila je koupelemi a relaxací. To nebylo od věci, ale moc to nezabralo. Ano, chybělo mi najednou vědomí lásky, přátelství, důvěry a víry. A tak jsem se, díky tomu, dostala mezi lidi, kteří už to zažili, a tak si naladili kytary a podle návodu - "do kapsy občanku..." se scházeli v milém prostředí lesů a zpívali písničky, které nyní, v tomto stavu, mi naháněly slzy do očí. Ne už z lítosti, ale proto, že se zase probouzel cit, láska, touha po něčem lidském a blízkém, která se ozývá k každém, ale někdy se zastaví a pak je člověku zle. A po několika takových terapiích, kdy jsem se přidala ke zpěvu s novými kamarády, jsem zase našla cestu k sobě i s vědomím, co autor těch písní sám musel prožít. Že by závist? Neodsuzuji ho za to jak kdy žil a žije, přeji mu, že je šťastný a má chuť ještě zpívat.
http://www.youtube.com/watch?v=phByY7EftFQ
Někteří mají jeho písně za kýč
Ano, někteří mu závidí, protože ví a cítí, že je originální a že bude vždycky jistou útěchou pro ty, kterým uletí láska, kterým se ztratí přátelství a něha i pocit krásy milování a úcty k lidskému citu. Po tom, co ho všichni odvrhli, našel útočitě mezi vámi, na Slovensku. Sledovala jsem jeho dráhu a byla jsem nadšená, že jste ho vzali mezi sebe. Vždyť mu šlo skoro o život. Nyní koncertuje i v Česku a má stále dost fanoušků, kteří mu rádi přijdou na koncert a zatleskají. Roky utíkají každému a já bych mu přála, i všem lidem dobré vůle, aby si společně užili něčeho tak krásného, jako jsou písně, při nichž srdce stoupá až tam nahoru, mezi oblaka a slunce, osvobozené od všech těch krutostí, které si lidé úplně zbytečně mezi sebou dělají.
