dochází ke zbytečné nejasnosti, z důvodu, že pokud to slyší člověk, který neumí dobře anglicky (a slovo PERSONA v angličtině patří už k vyšší úrovni jazyka), tak neporozumí, co mluvčí míní.
Jak je to vlastně v češtině? „Perzóna“ je slovo, které s poněkud hanlivým či opovržlivým odsudkem pojmenovává nějakého člověka. Je to ještě silnější než „osoba“, už z toho důvodu, že je to cizí slovo, které, předpokládám, původně imitovalo německé slovo Person a přenášelo tedy do tohoto slova nechuť, panující vůči němčině. Samotné „osoba“ je u nás výraz neoddělitelně spjatý s jazykem vyhlášek a nařízení, ve kterých programové vyhýbání se slovu „člověk“ mělo zřejmě odlidštit byrokratický mechanismus, v jakém jsou celé generace Čechů, Moravanů i Slováků vychovávány. A když je ještě „poněmčíme“ na „perzónu“, je zamýšlená kousavá ironie na světě.
Z toho důvodu je nešťastné, když se uměle do češtiny (a počítám, že nebude dlouho trvat, než se tak stane i ve slovenštině) zanáší anglické slovo PERSONA, které s výšeuvedenými významy nemá nic společné – což ale rodilí mluvčí češtiny nemají jak (a ani nemají proč) vědět!
V angličtině je jasný rozdíl mezi slovy PERSON /pǝ:sn/ a PERSONA /pǝ-sounǝ/. Je pravda, že obě pochází z latinského PERSŌNA, které se do angličtiny dostalo dvěma různými cestami, a tudíž ve dvou podobách a dvou významech. PERSON znamená prostě - „člověk“. Jelikož angličtina nemá původní domácí jednoznačné slovo pro „člověka“ (MAN znamená i „muž“ i „člověk“), vypomohla si jednak vypůjčkou person, a jednak latinským HUMAN nebo slovním spojením HUMAN BEING (což se u nás, poněkud zbytečně poeticky až pateticky, překládá jako „lidská bytost“).
Na druhé straně anglické slovo PERSONA do značné míry uvádí původní latinský význam tohoto výrazu. Podívejme se tedy nejdřív do latiny, a dokonce ještě dál do kulturní historie tohoto výrazu:
Latinské PERSŌNA pochází prý z etruštiny, kde znamenalo „divadelní masku“, a v souvislosti s ní i „divadelní postavu“. Etruskové si toto slovo vytvořili na základě řeckého PROSŌPON=maska, když se v široké míře inspirovali bohatou kulturou Hellénů. U Římanů slovo PERSŌNA nabylo z divadelního významu „divadelní masky“ či „postavy“ význam sociální – jakou „postavu“ daný člověk sehrává ve společnosti, jaké má postavení, hodnost, i jaká je to osobnost, a také jakou má povahu. Z těchto významů se pak vyformoval význam „osoba“, ve kterém toto latinské slovo přijali mnohé jazyky středověké Evropy. V těchto jazycích slovo žilo pak svým vlastním životem a vyvíjelo se docela nezávisle od původního latinského významu. Tak máme v angličtině slovo PERSON ve významu „člověk“. A třeba v takové francouzštině znamená taky „nikdo“, pokud je napojeno za sloveso se záporným NE (např. je ne vois personne = nevidím nikoho) – to souvisí s tím, že předkové Francouzů byli keltští Gallové, kteří si latinu značně zkomolili na svůj obraz...
Ve významu blízkém latinskému originálu se používá slova PERSONA v angličtině: vyjadřuje „obraz, v jakém je daný člověk vnímán ve společnosti, v níž působí“, jakou je „společenskou postavou“, jakou „osobností“. Jak vidíme – je docela snadné vystihnout tento význam prostřednictvím českých slov, aniž bychom byli nuceni se utíkat k násilnému anglicismu PERZÓNA, který vyvolává spíš negativní nebo zpochybňující konotace a je dalek toho, co by anglicisující mluvčí ve skutečnosti rád řekl...
