Když mi MU devět let důvěřovala, že pracuji, tak ode dneška mi zřejmě nevěří. Nevěří, že studenti, kteří vstupují na půdu univerzity "nepolíbení" a tři roky nato mluví i píšou japonsky a u státnic vykazují znalosti z japonských dějin a literatury, k tomuto "políbení japonologií" nedošli jenom svým osobním zaujetím, ale i prostřednictvím mých přednášek; nevěří, že vědecké výstupy, které se ode mne očekávají a které každoročně vykazuji, jsem napsal v reálném čase a nevznikly jenom tak z chvíle na chvíli a že k takové vědecké produkci je zapotřebí hodin a hodin studia (taky o víkendech a dovolených), výzkumů, i pouhopouhého uvažování i - neuvažování, protože vědec, podobně jako spisovatel, tvoří, i když nic nedělá. Mysl se totiž musí připravit, vyprázdnit, aby se znova mohla naplňovat.
Ne - od tohoto měsíce se ode mne chce, abych v kyberprostoru MU vykazoval každou jednu hodinu své činnosti. Na papíře by to bylo snad jednodušší, ale já teď musím ve složité digitální tabulce - den co den! - vyplňovat, kterou hodinu své pracovní doby jsem jak a čím trávil, a jestli to sedí s předpokládaným počtem pracovních hodin mého úvazku. A přitom - třeba víc jich vykázat nemůžu - to mi nikdo nezaplatí...
Vrcholně mě to uráží. Ti studenti přece museli chodit na mé přednášky, když u státnic úspěšně projdou. Na ty vědecké články jsem přece musel studovat, zkoumat a musel jsem je psát. A přednášky jsou v rozvrhu, a počet vědeckých článků každý vidí. Ne - někdo "nahoře" si řekl, že to nestačí. Že by bylo dobré to - "pro jistotu" (??) - vykázat. Kdo to ale bude sledovat a kontrolovat, a jak? Zase zbytečné hodiny dalších pracovních sil...
Pamatujete se ještě na socialistické rčení, že nejhorší je iniciativní blbec?
Tak: jsme v době, kdy všichni -kromě komunistů- se chystáme oslavovat, nebo alespoň si připomenout dny, kdy jsme mysleli, že zkoncujeme s nesvobodou, buzerací a iniciativními blbci. Mnozí, tak jako já, jsme riskovali vlastní vysokoškolské studium - nevěděli jsme totiž, že to vyjde - a tím i celou svoji životní kariéru. Na toto riziko se dnes už zapomíná. Ale fakt - šli jsme do toho, aniž bychom věděli, jak to dopadne. Já jsem byl poslušný synáček a bil se ve mně rozpor mezi poslušností výstrahám rodičů, abych se do ničeho nepletl (otec se pletl a "klepli mu po prstech"), a pocitem mravní povinnosti JÍT DO TOHO s ostatními, i když se proslýchalo, že tam nabíhají komunističtí dělníci s vlčáky.
Nakonec vlčáci ani tanky ani střelba nebyly - tant mieux, jak by řekl Francouz, a vyklubala se z toho jedna nádherná euforická "něžná" revoluce, jak sme jí začali říkat v Bratislavě - a pro českou část Česko-Slovenska "sametová".
Zklamání pak přišlo, když jsme se jaksi ne a ne posunout k ideálu britské parlamentní demokracie, na níž jsem jako student anglistiky vyrostl. Začal jsem si to sám pro sebe nazývat - "socialismus v nás". Čím dál od Něžné/Sametové revoluce, tím víc vycházelo najevo, že socialismus jaksi nebyl jenom otázkou vnucení ze strany Sovětského svazu, ale že to bylo tím, že byly nastoleny vhodné podmínky, aby se projevily jiní lidé, a jiné vlastnosti, než ty, které byly pochodní té naší Revoluce.
My - rodili jsme se v době, když se k nám nasouvaly tanky Varšavské smlouvy. A tak, když jsme dospěli, tak jsme tu tankovou diktaturu svrhli.
Já - stal jsem se akademikem. Členem obce svobodomyslných nadaných lidí, tvořících akademický svět, nebo "Academia", jak se říká v angličtině.
Jen tak na okraj - víte, z čeho se odvozuje toto slovo? Akadémiá je háj, který si v Athénách koupil Akadémos, jeden z mála archaických héroů, jenž nebyl v prvé řadě udatným bojovníkem, ale myslitelem. Ten háj v Athině dodnes existuje. Shodou okolností se nachází na Kolónu, attickém návrší, kde dokonal tragický Oidipús... Když se projdete Akadémovým hájem, najdete dokonce půdorys římského gymnasia, které má možná i starší tradici - možná je to právě ono akadémijské gymnasion, kde působil Platón a psal některý ze svých dialogů...
Tak to je Akadémiá. (Ne Akademie - to je samozřejmě něco jiného...) Akadémia, podle které se jmenujeme - lidé, tvořivě reflektující naši životní zkušenost. Jsme tady od toho, abychom dělali něco víc, než pracovali od-do a vedli si o tom kartičky.
Dnes dokonce už není třeba kartiček, stačí net. Kyberprostor si nás chce dokonale obklopit, obkloučit, zaneprázdnit náš čas zcela zbytečnou administrativní povinností, jaká tu nebyla ani za nejhlubšího socialismu.
Když jsem se narodil, moje mamička mě držela v srpnu v náručí u rádia a plakala, nevědíc, co s námi bude, když poslouchala, jak nás obsazují tanky. Otce pak vyhodili ze "strany", protože - stejně jako dnes já - nemohl mlčet.
Právě pro to - pro to ostudné mlčení, pro ten strach, pro ta láskyplná rodičovská varování - jsem v listopadu před 30 léty DO TOHO ŠEL.
Vyrostli další generace, generace svobody, a já jsem součástí akademického světa, na vrcholu svých tvořivých sil. Mám hodně za sebou, ve svém oboru nejsem neznámý ani ve světě, a věřím, že i moji studenti vědí, že jim předávám hodně. Mohl bych být spokojen.
Ale čert nespí. Vždy se vyvalí v nové a nové podobě a nedá nám odpočinout si. Teď je to přehnaná kyberizace. Ale je to i onen "socialismus v nás". Nebo ještě hlouběji do minulosti - byrokratismus v nás. Stačí si vzpomenout na Švejka - kolik je tam Němců, Rakušanů, a kolik Čechů? Pořád si to děláme - jen my sami...
Důležité ale je - nemlčet.
