Na portálu novinky.cz mne zaujala zprávička ze dne 16.3., podle které si nějaká nešťastná rodina z Brna-Bystrce před dvěma týdny koupila psa pitbullteriéra, prý od chovatele a prý jen na zkoušku, ale novým majitelům se zkouška poněkud vymkla z ruky. Zvíře si novopečené majitele ocejchovalo po svém, popadla ho agresivní nálada a ono nevděčně napadalo všechny okolo, takže muselo být zavřeno do pokoje, kde vyčkalo příchodu městských strážníků. Ti zvíře zpacifikovali, odborně odchytili a dopravili do útulku.
Napadá mě zápletka z nějaké pohádky modifikovaná pro tento případ tak, že původní majitel si psa může vyzvednout a prodat ještě několikrát, přičemž se pes k němu může stále touto netradiční cestou vracet a vydělávat peníze za svůj opakovaný prodej. Možná, že by se dala cesta psa k původnímu majiteli zkrátit, útulek vynechat, jednoduše tím, že noví majitelé psa vypustí do ulic a zhluboka si vydechnou, že mají agresora z krku. Tento nepohádkový příběh je jednak úsměvný, protože se nikomu nic nestalo, jednak je hodný seriozního zamyšlení pro ty, co je zcela nečekaně napadlo pořídit si psa.
Jako okamžitý nápad je to totiž hloupost. Jako dobře uvážený nápad, by to mohlo být velmi šťastné rozhodnutí, protože pes může být partnerem na procházkách, při hře a při jiné vzájemné komunikaci, v krajním případě i partner k nezaplacení jako asistenční pes. Jenže pes musí vědět, že není člověk a že jeho člověčí partner a přítel má navrch. Tohle základní pravidlo se lehce vysvětlí psovi do pěti kilo. Stačí pevně uchopit za kůži za krkem a zatřepat s ním ve vzduchu a zvíře okamžitě jednou pro vždy pochopí, kdo je pán a kdo je pes. S pitbullem ale tak snadno zatřepat nelze, dokonce je zde vážné nebezpečí, že by zatřepání mohlo proběhnout v opačném garde.
Novopečení majitelé pitbulla z brněnského příběhu by se asi pořádně podivili, kdyby potkali podle mého odhadu dvanáctiletého kluka s německým ovčákem, jako se to stalo mně minulý týden. Pes se chtěl dvakrát škubnout, že si půjde, kam chce, ale ouha – kluk zasekl vodítko, přiklekl kolenem na zem a psovi přitlačil hlavu a hrudník k chodníku. Vstal kluk, pak překvapený pes a pak šli dál po chodníku, kam chtěl kluk. Tak to byl jistě novopečený majitel ovčáka, příště bude stačit jen ústní povel.
Zakopaný pes je tedy nikoli v psovi, ale v majiteli, který si psa pořídí. Před pořízením psa si musí každý zvážit, na jaké plemeno má nejen dost peněz a velký byt nebo zahradu, ale i své duševní schopnosti. Módní trendy v tomto ohledu by neměly hrát žádnou roli. Okřídlené a už opravdu fousaté rčení „jaký pán, takový pes“ totiž platí nejen ex post, ale mělo by platit vlastně už před pořízením čtyřnohého chlupáče. Pes musí vědět, že pánem je člověk, i když nemá velkou hubu plnou zubů, špatně slyší, nepozná, kdo je za dveřmi, zvětří akorát tak slivovici a když spí, nehlídá. První do dveří jde pán, kdy a kam se půjde, rozhoduje pán, jídlo přiděluje pán psovi odděleně a nikdy ne zároveň pánovi i psovi, pes žere sám, nebo až co pánovi zbude, to znamená po pánovi, ne první a ne s pánem. Pes pochopí, že pán o něj pečuje, stará se mu o kožich, drápky, tlapky, ouška, očička, krmí ho, čistí mu pelíšek a běhá s ním venku, ale pes svého pána za to všechno chrání, hlídá, poslouchá a je mu za péči vděčný. Definice „pes poslouchá“ neznamená, že pes poslouchá, kdy se mu to hodí, ale vždy, když chce pán. Když tenhle vztah nefunguje, pak je všechno špatně a daný pán a daný pes k sobě nepatří.
Ještě poznámku pro ty, co si myslí, že pitbull jim dodá sebevědomí a dá křídla. Na křídla je podle reklamy Redbull a pitbull vám sebevědomí ještě ubere, navíc vás nebo vaše blízké může vážně zranit, kdykoli se mu zlíbí. Pitbull má s ostatními psi společnou jednu důležitou vlastnost, která by neměla být opomíjena – jsou to šelmy. Proto od nich kdykoliv očekávejme, že se jako šelmy mohou zachovat a vlastně pro ně přirozeně projevit. Naše nebetyčné přesvědčení, že pes je chytrý téměř jako my, jen promluvit, plyne z toho, že pes se umí vcítit do naší nálady a přesně, rychle a elegantně vycítí, co zamýšlíme. Bohužel a k hlubokému politování je člověk takový nešika, že totéž vůči psovi, až na mizivé výjimky, neumí.
Když už jsem takhle zhodnotila pitbulla, pak v zájmu nestrannosti mám pro majitele malých psích plemen také jednu zásadní a nepovzbudivou zprávu. I jejich miláček, neumí-li poslouchat, může způsobit na příklad nečekaným vběhnutím pod kola auta katastrofu. Opravdu nám nezbývá nic jiného, než pořídit si psa podle toho, jací umíme být páníčkové, a tímto uváženým činem potvrdit nevyvratitelnou historií nespočetněkrát prověřenou pravdu „jaký pán, takový pes“.
