Mí chalanové, mužná část rodiny, ti dohánějí co léto nestačilo. Přetvářejí koupelnu, prý k obrazu mému.
Nu, a já tu sedím pozoruji, že bílý kůň se vrátil k svatému Martinu z hor Krušných, bláto coby spoušť tu nechaje. Plést teplé ponožky je třeba, jak postaru u mamin našich.
Ó, jak jsme to líné hospodyňky, pro ponožky k Vietnamcům skočit, po roztrhnutí zahodit treba! Beztak domácí výrobu neuznají rodinní rozmazlenečkové moji. A tak se nenamáhám, a schází mi co s rukama.
Televizor? Nu, možno, někde něco vyštrachám. Na Zone Romantice budu koukat kdo koho podvádí a kdo koho miluje. Potom přejdu na Via Histori a tam mi opět objeví svět, který byl, když jsem tu nebyla.
Knížku dnes ne, prosím. Písmenka by mi připomenula, že je čas vhodný pro spánek. Ba ne. ještě by mně členové rodiny napadli, že zatím co oni robí?!
Podávat jim hřebíky?
Už slyším milovanou polovičku co že se mu pletu.
Co má ta ženská robit s časem? Ví někdo?
A tak závěrem postesknutí:
Když je smutno na duši,
lenošit se nesluší,
na obloze počítej měsíčku hvězdičky,
skládej pro něho písničky;
až ráno půjde za obzor spát
nechá si o nich určitě zdát.
A tož dobrou noc, milí moji.
