mezi své slovenské přátele psát svá maličká povzdechnutí, básnění, snění.....,
život je totiž jeden veliký čarotaj, což víte i vy, milí moji.
Tuhle jsem odolala počítači a jela s manželem do lesa.
Bylo nedělní ráno a vzduch byl..., jedna pohádka léta.
Sluníčko, které vystupovalo nad obzor kopce odívalo zlatou nití perličky rosy stejně jako první pavučinky babího léta.
Vzduch voněl vlhkostí noční vláhy, jehličím, hrabankou, tlením, ...
Sem a tam se ozvalo opatrné zašvitoření; aby nerušilo?
A tak jsem usedla na pařízek na pokraji borůvkového ostrova, vlastně čučoriedkového- takové vaše krásné, slovenské slovo měl rád i náš František Nepil či Václav Větvička, kterýžto ho nedávno vychutnával i v nedělním Dobrém jitru ČR Prahy 2...
Probírala jsem se kuličkami, které ještě poslušně odpadávaly do kalíšku. Povím vám, to to odčišťuje myšlenky!
S postupujícím se sluncem nad horizont stromů ale rosa propadala a vše začalo osychat.
Jako kotva držící ozón vlahosti byly jen vodní stroužky.
Borůvky se začaly schovávat do listoví, které upadalo....
Schvácený kůň vlekoucí kládu nějak neměl ani náladu na trávu.
No, slunce stálo na vrcholu obzoru. Vrátíme se.
Sluneční svit bude sice opět upadat mezi stromy;
my už jsme si zázračné ráno vpili do myšlenek.
A borůvek máme z toho kouzelného ostrůvku fialovou nejen pusu, a i ten džbáneček.
a tak na rozloučku recituji básničku dětských let:
čaruju, čaruju les,
aby tam nikdo nevlez, ani kočka, ani pes.
vleze-li tam bába, ať je z ní hned žába
vleze-li tam dědek, ať je z něho dudek,
vleze-li tam panna stane se z ní srna,
vleze-li tam mládenec bude z něho mravenec;
