Začal to můj přítel z YouTube, Peppe Cossta, který své verše naplněné sentimentálním obrázkem stavu své duše oblékl do vkusné hudební opony. Jako by se nás dotkla labuť´před svým odletem:
No a pak mi přišel Vlastík Rédl. Zazpíval vkusně mimo jiných písniček svým teplým hlasem, že přijde hne: Mám tedy čas meditovat. Hezky se při tom látají ponožky z gumáků. Činnost zdánlivě nezáživná, o to víc pratická, že zdání ukazuje, že něco přeci jen vytvářím.
Podvečer se nasouvá do večera a nálada je pro větrno a blížící se deštivo až romantická je hloupé slov, spíš opravdu řádně sentimentální.Přichází hudba vážněji zaměřená. Vstupuji do obrazů středověkých mistrů a takový Andrea Falconiere se svojí La Follia skladbou mi vykresluje dvorní úklony úslužných dam a dvorních kavalírů:
Upustit kapesníček,
rtík růžově zbarvený, nevinný z pohledu
kaleidoskopových sklíček, sevřený do veršů
toulavého trubadůra.
Zdalipak dívá se
do zpěvu, který rozezněl
v mé duši?
Zdali si všiml
jak sluší mi hudba, jak oblékám ji
co šat srdce svého ?
Nejspíš ne, odchází;
nevinný střípek upustil.Tóny
doznívají; nesou se dál
krajinou. Jak ptáci
co odlétají.
Trubadůr dozpíval
uklonil se, zanechal růži
jenom tak ji hodil; jenom tak
Má roztančená myšlenka
si sedla na oblak růžový
ve který změnil se ten květ.
Je večer.Budem si vyprávět...
Je to tak, jenom si písknout, zazpívat si a vznést se do oblak písničky. A svět je hned nějaký jiný, lepší jak ho ta písnička vymaluje.
http://www.youtube.com/watch?v=4I6K0qS4npc
