Najskôr uvediem krátky prehlaď niekoľkých najstarších nekresťanských autorov a ich diel, v ktorých sa zmieňujú o Ježišovi. Vybral som len autorov a diela staré tak do 150 rokov po Ježišovom ukrižovaní. Ak by sme pokračovali v storočiach ďalej našli by sme samozrejme ďalšie mimokresťanské pramene:
- Mara bar Sarapion, sýrsky stoik - list synovi, vraj krátko po roku 73
- Josephus Flavius (37/38 - okolo 100), azda najvýznamnejší židovský historik - Židovské starožitnosti, knihy 18,3 a 20,9
- Tacitus (okolo 55 - okolo 120), azda najvýznamnejší rímsky historik - Anály, kniha 15,44
- Suetonius (okolo 70 - okolo 140), rímsky historik, najvýznamnejší rímsky životopisec - Životopisy cisárov, Claudius 25
- Plinius ml. (okolo 60 - asi 113), senátor, vysoký štátny úradník - list cisárovi Trajánovi z roku 112/113
- Lúkiános zo Samosaty (okolo 120 - po 180), sýrsky spisovateľ - O Peregrínovej smrti 11 a 13
- Babylonský Talmud (1. - 4. storočie), súpis židovských diskusií týkajúcich sa židovského Zákona a etiky - obsahuje viacero negatívnych zmienok o Ježišovi, najhistorickejší je text bSANH43a.
- Ešte je tu istý Thallus (asi 1. storočie), historik, možno Samaritán. Jeho Dejiny sa okrem jediného kratučkého textu nezachovali. A hoci v tomto kratučkom zachovanom texte nie je Ježiš uvedený, z kontextu sa dá predpokladať, že Ježiša vo svojom diele spomenul.
A teraz podrobné citácie. Ak sa vám to nebude chcieť čítať všetko, stačí čítať iba šikmým písmom napísané citáty, alebo pri dlhých citátoch čítať iba tučným šikmým písmom zvýraznené časti. Časť citátov i komentárov k nim som prebral z českej knihy Mireie Ryškovej: „Doba Ježíše Nazaretského". Takže poďme na to.
Dopis syrského stoika Mary bar Sarapion
Podle Theissen-Merz vznikl dopis krátce po r. 73 n. l. Historické události, na které dopis zřejmě naráží, jsou sesazení a vyhnání krále Antiocha IV. z Kommagene Římany (Válka žid. 7, 219-243) a zničení Jeruzaléma a konec židovské samostatnosti v Židovské válce (66-73/74). Autorem byl syrský stoik, pohan, který má ke křesťanství vcelku pozitivní vztah; zřejmě byl pod vlivem určitých křesťanských zdrojů. Dopis píše svému synovi z vězení. Srovnává v něm Sokrata, Pythagora a krále Židů, protože všichni zemřeli násilnou smrtí, žijí však v lidské paměti a tradici, a ti, kdo je zabili, byli postiženi katastrofou:
„...co za užitek měli Atéňané z toho, že zabili Sokrata, což jim jako odplatu přineslo hladomor a mor? nebo Samosané z upálení Pythagora, neboť jejich země byla celá v jediném okamžiku pokryta pískem? nebo Židé z popravy svého moudrého krále, neboť jim vzápětí byla odňata říše?
Neboť Bůh spravedlivě pomstil ony tři moudré: Atéňané umřeli hladem, Samosané byli zaliti mořem, Židé jsouce pozabíjeni a ze své říše vyhnáni žijí všude v rozptýlení.
Sokrates není mrtev: díky Platonovi, ani Pythagoras: díky soše Héry, ani ten moudrý král: díky novým zákonům, které ustanovil."
Osoba „popraveného múdreho kráľa Židov, ktorý ustanovil nové zákony", sa nemôže vzťahovať na nikoho iného ako na Ježiša. Veď židovský predstavitelia obžalovali Ježiša pred rímskym miestodržiteľom Pontiom Pilátom, že sa vydáva za židovského kráľa (porovnaj s Mt 27:11 a 27:29, Mk 15:02 a 15:18, Lk 23:02-03, Jn 18:33, 19:03, 19:12 a 19:15) a Pilát ho na základe tejto obžaloby dal aj ukrižovať (viď Mt 27:37, Mk 15:26, Lk 23:38 a Jn 19:19). A podobne, tá časť Biblie, ktorá obsahuje Ježišovo učenie, sa nazýva Nový zákon.
Josephus Flavius(37/38 - okolo 100) Židovské starožitnosti 18, 3,3.:
Nasledujúci, v rukopisoch Židovských starožitností zachovaný text, dnes azda žiadny odborník nepokladá za pôvodný a preto ho uvediem ako prečiarknutý: „V té době žil Ježíš, moudrý člověk, pokud ho ovšem máme/smíme nazývat člověkem. Byl vykonavatelem podivuhodných skutků, učil lidi, pro které bylo potěšením přijímat pravdu; a získal jak mnoho Židů, tak i mnoho pohanů. Tento byl Christos. A když ho na základě udání našich předáků Pilát odsoudil k smrti ukřižováním, ti, kdo ho prve milovali, [s tím] nepřestali. Zjevil se jim totiž třetího dne znovu živý, jak o něm předem hlásali Boží proroci toto i přemnoho jiného podivuhodného. A ještě dodnes nezanikl ,rod´ křesťanů, kteří se tak nazývají podle něho."
Odborníci pokladajú tento text za nepôvodný z dôvodu, že je napísaný z pohľadu kresťana, čo Josephus ako žid určite nebol. Naviac kresťanský spisovateľ Origenés (3. stor.) text v takomto znení nepoznal, keďže vo svojom spise „Proti Celsovi" píše, že Josephus Flavius Ježiša za Krista nepovažoval. Text je preto z týchto dôvodov považovaný:
1. kompletne za starokresťanskú vsuvku
2. za kresťanské prepracovanie pôvodne iného textu o Ježišovi.
Táto druhá hypotéza je pravdepodobnejšia, keďže bolo nájdené nové znenie Josephovho textu (uverejnené bolo v roku 1971) v diele kresťanského arabského historika a hierapolského biskupa Agapia (10. stor.) v následujúcej podobe:
„V té době žil moudrý muž jménem Ježíš. Jeho způsob života byl dobrý a byl znám jako ctnostný. A mnoho lidí z Židů i jiných národů se stalo jeho učedníky. Pilát ho odsoudil k ukřižování a ke smrti. Říkali, že se jim zjevil třetí den po ukřižování a že byl živ; podle toho byl pokládán za Christa, o němž proroci předpovídali zázraky."
Josephus Flavius(37/38 - okolo 100) Židovské starožitnosti 20, 9,1 - udalosť z roku 62:
„Protože Ananos měl takovou povahu, usoudil, že je vhodná chvíle, když Festus byl mrtvý a Albinus byl ještě na cestě, a svolal zasedání soudců, přivedl před ně Jakuba, bratra Ježíše, zvaného Christos a některé jiné. Obvinil je z porušování zákonů a předal je k ukamenováni."
Ananos bol veľkňaz - najvyšší predstaviteľ židovského náboženstva. Festus a Albinus boli rímsky miestodržitelia. Podľa rímskych zákonov mohol trest smrti vyniesť iba rímsky miestodržiteľ (ako sa to stalo aj v Ježišovom prípade). Ananos však využil krátky čas, kedy v Judsku nebol miestodržiteľ a protiprávne odsúdil na smrť Ježišovho brata Jakuba a nejaké iné osoby.
Ježišoví životopisci - evanjelisti Marek a Matúš, ako aj apoštol Pavol, vo svojich spisoch taktiež spomínajú Jakuba, Ježišovho brata.
Suetonius (okolo 70 - okolo 130) - Životopisy dvanástich cisárov, Claudius 25,3:
Cisár Claudius „Vyhnal z Ríma Židov, ktorí na podnet istého Chresta vyvolávali v Ríme ustavičné nepokoje."
Toto vyhnanie Židov z Ríma cisárom Claudiom potvrzujú i Skutky apoštolov 18:2. Väčšina odborníkov sa domnieva, že táto zmienka hovorí o rozporoch medzi Židmi a prvými židovskými kresťanmi ktorí ohlasovali Kristovo učenie. Suetonius zo správ ktoré mal k dispozícii to zle pochopil a napísal, že nepokoje vyvolával samotný Kristus (grécky Christos), pričom ešte aj skomolil jeho meno na Chrestos. Iný odborníci však namietajú, že sa nejedná o Krista/Christa, ale o niekoho úplne iného, pretože meno Chrestos v gréčtine znamená užitočný a v tom čase to bolo bežné meno otrokov. Proti tomu však ďalší uvádzajú, že slovo kresťania pochádza z gréckeho chrestiani (od mena Chrestos), čo bola pravopisná i fonetická varianta k christiani (od mena Christos), ktorá je doložená i v iných textoch (použil ju aj ďalej uvedený historik Tacitus). Meno vraj mohlo byť zmenené pod vplyvom iotacizmu (tendencia tej doby vyslovovať grécke é ako iota) tým, že sa mu spätne pripísala nesprávna výslovnosť.
Okrem tejto zmienky, Suetonius v inom cisárskom životopise (Nero, 16,3) píše o kresťanoch, že počas Nerovej vlády: „trestom smrti boli stíhaní kresťania, vyznávači novej, podvratnej povery."
Tacitus (okolo 55 - okolo 120) - Anály, 15, 44,:
V roku 64 vypukol veľký požiar Ríma. V Ríme sa šírili správy, že požiar dal založiť samotný cisár Nero, aby vraj nanovo mohol vystavať nové mesto a nazvať ho svojim menom. „Proto Nero, aby potlačil řeči, nastrčil viníky a nejvybranějšími tresty potrestal ty, koho lid nazýval křesťany a nenáviděl kvůli neřestem. Původce jejich jména Christa dal za vlády Tiberiovy popravit Pontius Pilatus; zhoubná pověra, tehdy potlačená, znovu propukla nejen v Judsku, rodišti toho zla, ale také v hlavním městě, kam se ze všech stran stékají všechny ohavnosti a hanebnosti a nacházejí tam ctitele. Nejdříve byli tedy pochytáni ti, kteří se přiznávali; potom na základě jejich udání bylo k nim připojeno ohromné množství ani ne tak pro zločin žhářství jako pro nenávist k lidskému rodu. I při umírání je ještě zahrnuli posměchem; pokryti kůžemi šelem museli hynout sápáni psy nebo byli přibiti na kříž, aby za soumraku hořeli na způsob nočních luceren. Nero poskytl tomuto divadlu své zahrady a také pořádal hry v cirku, při kterých se v obleku vozataje mísil mezi lid nebo stál na voze. A tak, ačkoliv šlo o viníky, zasluhující nejhorší tresty, rodil se soucit s nimi, protože byli utráceni jakoby ne k veřejnému prospěchu, ale pro ukrutnost jednotlivce."
Podobně jako ve zmínce Suetoniově i zde se používá v nejstarším rukopise Análů tvar chrestiani (od Chrestos), což byla pravopisná i fonetická varianta k christiani (Christos), jež je doložena i v jiných textech.
Josephus Flavius, Suetonius a Tacitus sú najvýznamnejší historici, ktorý opisujú udalosti 1. storočia a pravdepodobne aj jediný ktorých diela sa pre toto obdobie zachovali a všetci traja Ježiša spomínajú!
Plinius Mladší (61/62-113, možná až kolem 120) - dopis císaři Trajánovi
Plinius Mladší byl vysoký římský úředník, senátor, který náležel k okruhu spolupracovníků císaře Trajána, s jejichž pomocí se Traján snažil obnovit v římské říši pořádek (po smrti císaře Domitiana). Plinius Mladší byl Trajánem vyslán do provincie Bithýnie-Pontos v Malé Asii (dnes v severním Turecku), kde narazil na křesťany, resp. udání proti nim vznášená. Poněvadž nevěděl, jak s nimi má nakládat, obrátil se s dotazem na císaře. Pliniův dopis i císařova odpověď jsou zachovány ve svazku Pliniovy úřední korespondence z let 98-113. Plinius napsal svůj dopis mezi 18. zářím 112 a 1. lednem 113.
„1. Stalo se už mým zvykem, pane, obracet se na tebe se všemi těžkostmi. Neboť kdo mě může lépe vést v mé pochybnosti nebo poučit v mé neznalosti?
Nikdy jsem nebyl přítomen při vyšetřování křesťanů; proto nevím, jak dalece se mají trestat a co se má vyšetřovat. 2. Stejně tak si nejsem jist, zda se má dělat nějaký rozdíl ve stáří, anebo zda je jedno, je-li někdo ještě mladistvý nebo dospělý; zda se má dát milost tomu, kdo odvolal, nebo zda se nemá mít žádný prospěch z toho, že kdysi byl křesťanem a přestal jím být; zda se trestá sama příslušnost ke křesťanství, i když není spojena se žádnými zločiny, anebo zločiny souvisící s touto příslušností.
S těmi, kdo byli obžalováni jako křesťané, jsem zatím postupoval takto: 3. Zeptal jsem se jich, jsou-li křesťany. Když to doznali, zeptal jsem se po druhé a po třetí pohroziv jim trestem smrti; když setrvávali na svém, dal jsem je popravit. Nepochyboval jsem totiž, ať doznávali cokoliv, že rozhodně je třeba potrestat zarputilost a tvrdošíjný vzdor. 4. Vyskytli se i jiní lidé, stejně pobloudilí, kteří však byli římskými občany, a proto jsem je dal zapsat do seznamu těch, kdo měli být posláni do Říma. Brzy se pak v průběhu vyšetřování, jak tomu obvykle bývá, začaly procesy rozrůstat a vyskytly se četné zvláštní případy.
5. Přišlo anonymní udání obsahující jména mnoha lidí. Uznal jsem za vhodné propustit ty, kdo popírali, že jsou nebo kdy byli křesťany, jestliže vzývali bohy podle formule, kterou jsem jim předříkával, obětovali kadidlo a víno před tvým portrétem (ten jsem kvůli tomu dal přinést zároveň se sochami bohů) a kromě toho proklínali Christa, protože se říká, že žádného skutečného křesťana nelze k ničemu z toho přinutit.
6. Jiní, jejichž jména mi sdělil další informátor, říkali, že jsou křesťany, a zase to popřeli; byli prý kdysi, ale pak jimi přestali být, někteří před třemi lety, někteří ještě před delší dobou, někdo i před dvaceti lety. Ti všichni rovněž uctívali tvůj portrét i sochy bohů a proklínali Christa.
7. Tvrdili však, že celá jejich vina nebo pomýlení byla pouze v tom, že se scházeli v určitý den před úsvitem, zpívali střídavě píseň k poctě Christa jako Boha a zavazovali se přísahou ne k nějakému zločinu, ale že se nedopustí krádeží, loupeží ani cizoložství, že dodrží dané slovo a že nezapřou majetek jim svěřený, až budou požádáni o jeho vrácení. Potom se prý rozcházeli a opět se shromažďovali k požívání pokrmu, zcela obyčejného a nevinného; právě to že přestali dělat po mém výnosu, kterým jsem podle tvých směrnic zakázal politické spolky. 8. Tím spíše jsem pokládal za nutné přezkoumat pravdivost údajů mučením dvou otrokyň, které nazývali jáhenkami. Neshledal jsem nic jiného než nerozumnou a přemrštěnou pověru.
9. Proto jsem zastavil další vyšetřování a obracím se s dotazem na tebe. Usoudil jsem totiž, že si ta věc zaslouží, abych se dotázal pro velký počet ohrožených, protože mnoho lidí všeho věku, všech stavů a obojího pohlaví je a bude ještě pohnáno před soud. Nákaza této pověry se rozšířila nejen do měst, ale také do menších obcí a na venkov; avšak myslím, že je možno ji zarazit a vyléčit. 10. Alespoň je dosti známo, že se začínají plnit chrámy, které téměř zely prázdnotou, že se opět konají posvátné obřady, na dlouhou dobu přerušené, a že se všude prodávají obětní zvířata, jež dosud jen tu a tam někdo kupoval. Z toho jasně vyplývá, jak velké množství lidí může být napraveno, dostane-li se jim příležitosti k lítosti."
Lúkiános zo Samostaty (120-180?) - O Peregrínovej smrti, 11-13
Lúkiános píše o živote a smrti Peregrína Prótea, cynického filozofa, ktorý sa na istý čas stal kresťanom, skôr než sa obrátil k cynizmu. Jeho život medzi kresťanmi opisuje nasledovne:
„Právě tenkrát si [Peregrínos Próteus] osvojil tu prapodivnou moudrost křesťanů, když se v Palestině dostal do styku s jejich kněžími a vykladači Písma. A co z toho pošlo? Zakrátko z nich učinil pouhé děti jako prorok, hlava náboženské obce a náčelník shromáždění, to všecko sám v jedné osobě. A z knih jedny vykládal a objasňoval a mnoho dalších také sám spisoval. I dívali se na něj jako na boha, sloužil jim za zákonodárce a na nápisech jej označovali jako představeného - neboť dosud uctívají toho velkého člověka, který byl v Palestině přibit na kříž za to, že uvedl v život ten nový kult.
Tehdy byl také Próteus za tuto činnost zatčen a uvržen do žaláře. A to mu přineslo nemalou vážnost pro jeho další život, pro jeho šejdířská vyprávění o nadpřirozených věcech a pro honbu za slávou, po níž tolik bažil. Když tedy byl uvězněn, považovali křesťané tu věc za velké neštěstí, nasadili všechny páky a pokoušeli se jej dostat z vězení. Potom mu, když to nebylo možné, prokazovali veškerou ostatní péči, a to ne jen tak nějak, ale s horlivostí. A tak hned za úsvitu bylo vidět, jak u vězení čekají stařenky, nějaké vdovy a sirotci; a jejich hodnostáři dokonce podpláceli žalářníky, aby mohli spát ve vězení spolu s ním. Potom mu přinášeli rozmanité pokrmy, přednášeli svá posvátná slova a rozmilý Peregrínos - tak si ještě dával říkat - byl jimi nazýván "nový Sokrates". Ale i z některých měst v provincii Asii sem přicházeli od křesťanů na náklad pospolitosti vysílaní lidé, aby tomu člověku pomáhali, s ním hovořili a ho utěšovali.
Projevují totiž nadmíru úžasnou rychlost, kdykoliv se přihodí něco, co se dotýká jejich celku. Krátce řečeno: nešetří ničím. Však se také tehdy od nich Peregrínovi pod záminkou jeho žalářování sešlo mnoho peněz a on si z toho udělal nemalý důchod. Ti bláhovci jsou totiž přesvědčeni o tom, že budou dočista nesmrtelní a že budou žít navěky; proto také pohrdají smrtí a mnozí z nich se sami vydávají úřadům. A potom, jejich první zákonodárce je přesvědčil, že si jsou navzájem bratry, jakmile se zapřou a pominou řecké bohy a budou se klanět tomu svému ukřižovanému mudrci a budou žít podle jeho přikázání. Proto opovrhují shodně veškerým majetkem a považují jej za společný, třebaže tento názor přijali, aniž se jim dostalo nějaké bezpečné záruky. Přijde-li tedy k nim nějaký šejdíř, který se vyzná a dovede využít poměrů, tropí si z těch prostoduchých lidí šašky a takřka ihned se stane bohatým."
Židovský Talmud
Talmud se zmiňuje o Ježíšovi vícekrát ale pouze v negativním smyslu. Nejhistorickejší z nich je text bSANH43a: Hodnocení historické hodnoty míst zmiňujících se o Ježíšovi (nejznámějším z nich je bSANH43a, které uvádí jeho smrt na kříži a popravu několika jeho učedníků.) je velmi rozporné. Většina z nich je nepochybně výsledkem pozdějšího negativního hodnocení křesťanství. Za text, který může spočívat na historicky poměrně spolehlivých tradicích, bývá považován právě zmíněný bSANH43a:
„V předvečer velikonoc pověsili Ježíše. 40 dní před tím vyhlašoval herold: Bude vyveden k ukamenování, neboť provozoval čarodějnictví a Izrael svedl k odpadu; kdo může říci něco na jeho obranu, ať přijde a řekne to. Protože však na jeho obranu nic předneseno nebylo, pověsili ho v předvečer velikonoc.
Rabínové učili: Ježíš měl pět učedníků: Mataje, Naqaje, Necera, Buniho a Toda. Když byl Mataj předveden, řekl jim: Má-li být Mataj popraven, je přece řečeno: ,Kdy (hebr. mataj) se smím ukázat před Boží tváří!?´ (Ž 42,3) Oni mu odpověděli: Dobře, Mataj má být popraven, neboť je řečeno: ,Kdy (hebr. mataj) už zemře? Kdy zanikne jeho jméno?´ (Ž 41,6)."
Thallus
Thallus bol historik pravdepodobne z 1. storočia, možno Samaritán. Jeho Dejiny sa nezachovali, ale zachovalo sa zlomkovité dielo, ktoré uvádza informáciu z Thallových Dejín. Toto zlomkovité dielo je najčastejšie stotožňované so strateným spisom Chronografiai kresťanského historika Julia Africana (okolo 160/170 - okolo 240). Informácia z Thallových Dejín sa nachádza na zlomku číslo 18, kde zjavne kresťanský autor okrem iného píše o temnote ktorá nastala pri Ježišovom ukrižovaní a hneď nato dodáva, že: „Túto temnotu nazýva Thallos v tretej knihe Dejín zatmením slnka; ..."
Z citovaného textu však nie je zrejmé či v súvislosti so spomínaním zatmením slnka Thallus spomenul alebo nespomenul osobu Ježiša. Prvá možnosť je, že Thallus iba všeobecne napísal napríklad, že v dobe správy Palestíny Pontiom Pilátom tam bolo zatmenie slnka. Druhá možnosť, ktorá sa z kontextu celého 18. zlomku zdá pravdepodobnejšia, je že Thallus zatmenie slnka spomenul priamo v súvislosti s Ježišom a jeho ukrižovaním, azda aby racionálne vysvetlil povahu temnoty, ktorú zmieňujú evanjeliá počas Ježišovho ukrižovania.
