Sedíš v kuchyni za stolom, čarigáš si do zošita... Vychvaľovať Cestu, je nosenie dreva do lesa. Nekriticky Célina obdivuješ. Ten pária... Pomotal ti hlavu. Kúpiš každú jeho knihu. Hltáš životopis. Chceš sa dozvedieť čo najviac. Všetko. Hľadáš. Si v pomykove, čo je fikcia, čo skutočnosť. Sleduješ Annu Kareninovú. Podobne postihnutú. Chceš vedieť to, čo ona. Bojíš sa jej napísať. Aj si lenivý... Čítaš nemeckú trilógiu... Hovoríš si, chváliť Cestu... Ale ten Sever !...
Bébert. Lili. La Vigue. Céline... Zornhof!... Ten bizarný vesmír...Na konci vojny... Všetci tí ľudia. Všetci dáko postihnutí. Von Leidenovci, Kretzerovci, Harras, Kracht. Nemci, Francúzi, Rusi, Poliaci, Cigáni... Zbehovia, zajatci, utečenci, odopierači, prostitútky. Vzťahy, nepísané pravidlá...nedôvera, podvod, špinavosť, vraždy, popravy... A do toho Célinova posadnutosť, ukrivdenosť, podozrievavosť, paranoja... Kolaborantov nikto nemá rád... Také kafkovské... Zámok a podzámčie...
Céline vizionár : ...z Berlína do Paříže... vám to přece nemusím říkat!...vymoženosti zítřka! po válce!... jednotná měna a letadlo! hodinka!...ani pas nebudete potřebovat!
Céline kvíliaci tragéd : ...tam předně kdekoli a kdykoli, přes veškerej mír, jalovej klid, války, převraty, vagíny, žaludky, penisy, jícny, převody, že už nevíte, kam s nima! jako smetí!... ale srdce?... srdce jsou nesmírně vzácný!... pět set milionú let penisy, zažívací trakty, že už je ani nespočítáte, ale srdce?... na prstech!...
Úžasná kniha, tento Sever!...
