Bizarností je zakrytá bezradnost. Nemožnost se orientovat v tom, jak život žít. Kterou ze záplavy nesmyslných možností si vybrat. Jestli ho raději žít, nebo snít. A jestli je v tom nějaký rozdíl.
K tomu se vše odehrává na pozadí městského koktejlu kultur, náznaků složité historie, generačních specifik a rozdílných dílčích zkušeností. Nejvíce prostoru se přitom věnuje věcem každodenní potřeby (a spotřeby). Nacházíme zde postavy, které si v nich přímo libují. Třeba postarší vdovu, paní Rosemarie Minzlinovou. - Třídí jídlo podle barev a dnů, přičemž si všechny s tím svázané zážitky pečlivě zapisuje: „Jsou i chvíle, kdy si uvědomuje nesmyslnost svého počínání. Přesto pokračuje v detailním zaznamenávání dál, neboť se domnívá, že teprve když dosáhne nějaká aktivita určitého stupně neužitečnosti, přináší duševní svobodu.“ Jiní jsou naopak hmotných věcí přesycení a podvědomě hledají svobodu jinde. Zmiňují to mezi řečí, jako třicetiletá Kateřina: „Líbilo se nám mezi čtyřmi holými zdmi a krabicemi, v bytě, kde kromě postele a představ, jak to tu zařídíme, nebylo nic.“
Jsou tu i úsměvné, ironické postřehy: „Amíci se mohli ufotit. Pak pokračovali k Firedrichstrasse. „I am tired, I want to shop!“ zaslechla jsem ještě bručet jednu stárnoucí Marylin Monroe.“ Či záznamy planých řečí, pózerství: „Felix mě jednou dotáhl na jejich koncert, takový nudný kytarový pištění, kňouravý zesilovače, spíš vážný písničky než legrace.“ Co však nakonec zvítězí, nihilsmus?: „Nils zahne do Sonnenburské, je půl osmé ráno, pár lidí pospíchá s taškami v rukou přes most nad kolejema tramvaje. Ada je pozoruje a vrtí hlavou. Proč by se měla udřít? Vždyť je H&M a Burger King. Drahý věci jsou out.“ Těžko říct, v knize je odpovědí spoustu. Hranice mezi přežíváním a žitím je tenká a nedá se najít.
