Sebastian Kantor
Gabríela Fridriskdóttir – INSIDE THE CORE
(Migrosmuseum fur Gegenwartskunst Zürich, 24.června – 13.srpna 2006)
(Migrosmuseum fur Gegenwartskunst Zürich, 24.června – 13.srpna 2006)
I někdy v polovině knihy jsem měl pocit, jako bych byl pořád na jejím začátku. A když mě ten pocit nepřešel ani s poslední přečtenou stranou, začalo mi docházet, že to tak má být. Že o tom je ta kniha asi nejvíc, když pomineme, že může být i ódou na současný Berlín (ale ty už jsem četl lepší, třeba Nebe pod Berlínem Jaroslava Rudiše). Koneckonců, všechno je to zachyceno ve výborném doslovu Tomáše Dimtera. Že jsou to jen detailní popisy každodenních situací, několika lehce nezvyklých postav a příběhů. Záznamy toho, jak v Berlíně utíká život. Utíká bizarním způsobem, třebaže je to někdy bizarnost umělá a za každou cenu.
Hudební server Pitchfork měl dnes jako vůbec první možnost slyšet novinku Thoma Yorka z Radiohead, která vyjde 10.července . A takové jsou první dojmy recenzenta Matthewa Solarskiho:
Alan Carl Newman je z Kanady a obvykle skládá a zpívá se skupinou The New Pornographers. Když však vydával desku předminulé léto, chtěl být na ni raději sám.
Začínalo zrovna jaro, procházel jsem si hudební servery a nešlo si toho nevšimnout. Nejdřív obal desky – příď rozbité lodi plující do nikam, potom nadšený, lyrikou nešetřící text a pod ním spousta bodů, hvězdiček a procent. Jakoby se všichni rozhodli psát recenze na míru. Vycházet vstříc počasí a kalendáři.
Kouř z cigaret, žádný jarní vítr. Je poslední dubnová noc a dýchá se těžce. Fléda dávno spolykala všechny předkrmy, dozněli v ní britští Index i skřeky Nihilstů a teď jakoby si znovu mnula oči. Jakoby nedočkavě přemítala, uvidí-li už konečně přízrak. Tu a tam se vynořující a znovu mizející stíny mezi mikrofony se ještě snaží zjistit, zda je ho technika schopna pojmout. Jinak je ale neděle a jeviště zatím prázdné. No ani jedno nemá platit dlouho.
Znáte díky silné propagaci jednoho z našich mobilního operátorů. První skladbu určitě. Od rozhlasu a televize jste soudnost a přiměřený vývoj čekat/chtít už dávno přestali. Posledním z masových médií, ve kterém se (občas a po důkladnějším průzkumu) dá hudbu kvalitní produkce najít, zůstává reklama. Větší progrese se vám tím, paradoxně, mnohdy dostane v přestávce hudebního pořadu a nikoliv, jak bývalo dobrým zvykem, v jeho průběhu.
Sigur Rós nahráli už třetí desku v řadě, jež mě nutí dát ji plný počet bodů. To říkám schválně hned na začátek, aby jste to náhodou nepřehlédli. Ve zbytku recenze se už jen pokusím vysvětlit, proč tomu tak je.
Nejlepší kávy jsou ty po ránu z automatu. Po třech nebo čtyřech hodinách tvrdého spánku na tvrdé zemi. Sednete si do předsálí kina, vhodíte mince a trpělivě čekáte. Usrkujete z kelímku a čtete si ve Filmových listech tak dlouho, dokud nezačne den.
Mají třetí desku. Nemá to tu atmosféru Parachutes, když jste zas jednou objevovali tu novou anglickou kapelu. Nejsou tam tak silné hity jako na A Rush of Blood To The Head a pořád je to slušná vykrádačka Radiohead.
Bratr Filipa z Psích Vojáků. Míň hraje a víc píše (kdysi i pro ně). Jedna z hlavních postav českého undergroundu v pozdním komunismu, moderní poezie prózy. Toho, čemu dnes angličané říkají post-kundera generation.
V Anglii se jednou za pár let zrodí něco, co tu před tím ještě tak úplně nebylo aco je svým způsobem nové. Virtuálně se to k nám dostane tak za dva roky, fyzickyza deset, nebo taky vůbec. To je obvyklý model, u beta band musíte násobit.