V nakladatelství Labyrint se rozhodli pro chvályhodnou věc. Založit edici „fresh“, ve které budou vycházet svěží a nová díla mladých českých autorů. Prvním, komu se v ní začátkem letošního roku dostalo prostoru, je Šimon Šafránek
Letos je mu osmadvacet a novela 23 je po sbírce povídek Ohnivá kola, vyšlé před pěti lety, jeho druhou vydanou knihou. Zkusím začít od obalu a pomalu se prokousat až dovnitř. Knihu obepíná dnes čím dál tím oblíbenější páska s doporučením či upozorněním na literární cenu, magnet pro bloudící oči v knihkupectví. Publicista Michal Nanoru z magazínu Živel tady píše: „rekviem za taneční scénu“. Má talent vystihnout jádro věci. O grafickou stránku se postarala firma Redesign která mimo jiné balí zmíněný Živel, a to je záruka, že je o nás dobře postaráno. Příběh není složitý a není dlouhý, tak na jedno odpoledne. Čtyři mladé postavy, které se při vystoupení schovávají za důležitější bedny a gramofony, jedou starým autobusem po Evropě trasou Vídeň, Lublaň, Itálie, Praha. Cesta má dva cíle. Za prvé hrát Hudbu a taky tím vydělat Peníze. Ale není to žádná rock’n’rollová kapela a taky to není turné. Tohle je totiž jenom systém a jeho pár zastávek na trase. A je tady až přehnaně „moderní“ jazyk, který může zpočátku vadit. Dá se na něho však zvyknout a taky tady asi patří. Taneční scéna je totiž omezená. Slyšíte zvuky někým tvořené a díváte se do beden. Vy nevidíte autora a autor nevidí vás. Atmosféra je jednotvárná a bezvýchodná. Ne knihy (dobře že taková vyšla), ale oné scény, kterou popisuje. Podává vysvětlení sama za sebe. Pozorujete, jak jejich hudba mizí v tunelu. Strašně rychle.
