.
Po r. 1848/9 rakúska vláda Štúrovi nedôverovala
Po potlačení maďarskej revolúcie 1848/9 rusko-rakúskymi vojskami Ľudovít Štúr nedostal od vlády vo Viedni žiadnu ponuku na miesto v novej štátnej správe na Slovensku a nepovolili mu ani vydávať noviny, o ktoré si podal žiadosť. A to aj napriek tomu, že Štúr počas bojov spoluorganizoval slovenských dobrovoľníkov, ktorí pomáhali rakúskemu vojsku. Úlohu slovenských dobrovoľníkov rakúska vláda oficiálne ocenila, ale Štúra nie. Bol bez práce. Po potlačení revolúcie bol najmocnejším mužom v krajine minister vnútra Alexander Bach, po ňom sa aj táto éra nazýva Bachov absolutizmus. S Bachovým súhlasom vláda vo Viedni od r. 1849 vydávala aj Slovenské noviny. Jedným z ich redaktorov bol Daniel Lichard, bývalý Štúrov starší spolužiak na evanjelickom lýceu v Bratislave. Lichard sa s Bachom poznal. V liste z konca roku 1849 jednému priateľovi Lichard napísal, že „zo všetkých slovenských vodcov je Štúr pre svoj prejav prednesený na Slovanskom zjazde človekom, ktorému vláda najmenej dôveruje“.
.
Čo povedal Štúr na Slovanskom zjazde v Prahe v júni 1848
Revolučné hnutie r. 1848 sa prehnalo celou Európou. V Prahe sa od 2. júna 1848 konal tzv. Slovanský zjazd, na ktorom Slovania z rôznych častí Rakúskej monarchie (ako hostia aj zo zahraničia) diskutovali o svojej budúcnosti v nových časoch. Už 3. júna došlo na neverejnom rokovaní tzv. českoslovanskej sekcie Slovanského zjazdu, v ktorej boli Česi a Slováci, k sporu medzi českým historikom Františkom Palackým a slovenským novinárom Ľudovítom Štúrom. Palacký chcel, aby účastníci Slovanského zjazdu potvrdili v prvom rade záujem zachovať Rakúsko. Štúr takúto formuláciu odmietol. Podľa neho ich záujmom by malo byť predovšetkým zachovanie Slovanov, až potom Rakúska. Štúr vyhlásil:
Cíl náš měl by býti zachovati říši Rakouska? Náš cíl jest zachovat nás. Nejdříve musíme sloužit sobě, pak jiným. Dosavád Rakousko stálo, my jsme hnili. Co by nám řekl svět, kdybychom o nic více nestáli, než o zachování Rakouska! Pádem Rakouska nepadáme my.
.
Frič: Štúr hovoril o Rakúsku v neverejnej diskusii; bola vynesená
Zápis o neverejnom rokovaní tzv. českoslovanskej sekcie, vrátane Štúrových slov, zo dňa 3. júna 1848, bol však doslovne odtlačený 6. a 7. júna 1848 v českých novinách Pokrok. Niekto teda Štúrove slová, ktoré odzneli v utajenej časti rokovania, vyniesol na verejnosť. Josef Václav Frič, účastník schôdzky, vo svojich neskorších pamätiach napísal, že išlo o udanie Ľudovíta Štúra z údajného buričstva:
Nezmíním se schválně, kdo všechno účastnil se této soukromé porady, dalek toho podezřívati někoho z našinců bez podstatných důvodů; ale vím o dvou až třech tam přítomných, které mám dle pozdějšího chování se jejich za schopny, že nejnepovolanějším osobám donesli, co tam byli slyšeli a ovšem hned v hotové strašidlo vzpoury zveličili. Tolik jasno, že Palacký, ledva první větu svého návrhu pronesl, byl většinou mu naslouchajících zakřiknut, načež on, mrštiv svým archem s nevolí na stůl, opustil celý rozhořčen poradní síň. Zatím co pohlíželi jsme celí zadivení jeden na druhého, kdy hlásilo se hned více řečníků proti návrhu a celému vystoupení Palackého k slovu, prohlásil předseda sekce Šafařík schůzi tu za tajnou, přijav od každého slib naprosté mlčenlivosti. Tu teprv spustil L. Štúr velkou, ano vášnivou filipiku proti návrhu českého dějepisce. Ne snad, že bychom stáli, aneb zasazovat se měli o ztroskotání společné nám říše, vždyť doufali jsme všichni, že právě naším úsilím podaří se proměnit ji v útočiště všech ohrožených středoevropských národů, s převahou slovanských, ale, prost všeliké licoměrnosti, pravil Štúr, že nechápe, proč bychom veřejně, celému světu a tudíž i vůči rozhodujícím státníkům rakouským nepřiznali, že sešli jsme se, abychom v první řadě o svých tužbách i potřebách, o svých nárocích do budoucna porokovali.
.
Frič: Windischgrätz obviňoval Slovanský zjazd zo vzbury – pre Štúrove slová
Dňa 12. júna 1848, teda stále počas trvania Slovanského zjazdu, vypukli v Prahe pouličné nepokoje. V týchto dňoch mal v meste udržiavať verejný poriadok rakúsky generál Alfred Windischgrätz, ktorý napokon nepokoje po niekoľkých dňoch vojensky potlačil. Slovanský zjazd bol predčasne rozpustený. Josef Václav Frič vyhlásil, že práve tajne vynesený a zveličený Štúrov prejav o možnom „páde Rakúska“ bol príčinou vojenského zákroku Windischgrätza v Prahe. Úryvok z Fričových pamätí:
V českoslovanské sekci však, jejímuž rokování byl jsem spolu s otcem svým přítomen, přišlo hned s počátku, hlavně vinou Palackého, k nemilému výstupu. Jelikož tuto scénu, o níž nenalézám nikde zmínky, mám proto v živé paměti, že pokládám onu srážku zásad i osobních různých náhledů za prvotní, hlavní příčinu násilného zakročení Windischgraetze proti nám, poněvadž byl spolu s Thunem o jejím průběhu, třeba klamně zpraven, ač bylo jednohlasně uzavřeno, že má zachovati se v tajnosti, zmíním se nyní o ní dle pravdy podrobněji. (...) Myslím, že ani tato resoluce, povyšlá z jediné mi povědomé tajné porady sjezdu, nezavání ani zblízka, ani zdaleka jakousi nebezpečnou vzpourou, odštěpnou snahou aneb sebeslabší choutkou na odtržení a vymknutí se ze svazku rakouské monarchie, z čehož nás všeho Windischgraetz veřejně obviňoval.
.
Štúr bol po r. 1848/9 odstavený z verejného života; r. 1851 napísal proruský spis
Po potlačení revolučných pohybov v Rakúskej monarchii r. 1849 vláda preorganizovala správu krajiny a na miesta dosadila nových, pre vládu dôveryhodných ľudí – aj na Slovensku. Ľudovít Štúr však, hoci patril k spoluorganizátorom slovenských dobrovoľníckych zborov, ktoré pomáhali rakúskym vojskám potláčať maďarskú revolúciu, žiadne miesto nedostal. Štúr si r. 1850 podal aj žiadosť o vydávanie novín, no neúspešne. Zostal odstavený od verejného života. Vzápätí, r. 1851, napísal bez toho, aby sa o tom niekde zmienil, po nemecky proruský spis Slawenthum und die Welt der Zukunft (Slovanstvo a svet budúcnosti), ktorého rukopis odovzdal tajne na ruskom veľvyslanectve vo Viedni. Podľa tohto diela by sa všetci Slovania mali pripojiť k Rusku. Z pohľadu Rakúska sa to mohlo považovať za vyzývanie na podvratnú činnosť voči celistvosti štátu. O tom, že Štúr toto dielo napísal, sa stalo verejne známe až r. 1867, keď sa „objavilo“ v Rusku preložené do ruštiny.
.
Literatúra: H. Turcerová-Devečková: Ľudovít Štúr a myšlienka slovenskej nezávislosti, 2024; Paměti J. V. Friče; Listy Ľ. Štúra; Ľ. Štúr: Das Slawentum und die Welt der Zukunft, 1931, ed. J. Jirásek; Ľ. Štúr: K přátelům, k bratrům, 1956; V. Matula: Štúrov spis Slovanstvo a svet budúcnosti (In: Ľudovít Štúr v súradniciach minulosti a súčasnosti, ed. I. Sedlák), 1999
