.
Zbieranie rozprávok zorganizoval Francisci
Slováci začali svoje ľudové rozprávky zapisovať v 40-tych rokoch 19. storočia. Ich celoslovenské zbieranie inicioval v školskom roku 1842/3 vtedy 20-ročný študent bratislavského evanjelického lýcea Ján Francisci. Inšpiroval ho počas prázdnin r. 1842 revúcky farár Samuel Reuss, ktorý si zapisoval miestne rozprávky. Výsledkom činnosti Francisciho, jeho spolužiakov i ďalších mladých ľudí z celého Slovenska bolo vytvorenie viacerých zväzkov rukopisných rozprávkových zbierok, ktoré nazývali Prostonárodnými zábavníkmi. Vo svojom životopise o prvotnom podnete zbierať rozprávky Ján Francisci napísal:
Pohnútkou k tomu podniku bolo to, že v prázdninách roku 1842 navštívil som bol svojich dobrých kamarátov Ľudovíta Reussa (Kozáka) a Adolfa Reussa (Amora), synov evanjelického farára vo Veľkej Revúcej Samuela Reussa, všeobecne váženého a cteného, učeného a charakterného muža. Pri tej príležitosti mi starý pán ukázal ním vlastnoručne nárečím ľudu tak verne a zručne napísané tri prostonárodné slovenské povesti, akoby boli z úst samého prostonárodného rozprávača vypadli. Tie tri povesti boli, ak sa dobre rozpamätám: Svetská krása, Berona a O kocúrikovi; táto posledná v nárečí gemersko-hronskom. Tie tri povesti i prudkosťou i ohňom vzbudili vo mne účinnejšie oddať sa zbieraniu povestí. Ja zo svojho detinstva mal som hodnú zásobu povestí v pamäti, ktorú som si bol nazbieral v starootcovskom dome v zimných časiech od prichádzajúcich s praslicami susediek, prikladajúc na kozub triesočky. Keď som prišiel do Prešporka z prázdnin, hneď spočiatku školského roku založil a začal som usporadovať Prostonárodný zábavník.
.
Francisci vydal prvý diel slovenských rozprávok r. 1845
Zo zapísaných rozprávok vydal Ján Francisci r. 1845 ich prvý diel pod názvom Slovenskje povesťi. Rozprávok bolo desať. V úvode knižky napísal, že budú nasledovať ďalšie časti, rozprávok by vraj mohlo vyjsť okolo 200. Žiadny ďalší diel však stále nevychádzal, hoci sa o to pokúšali aj niektorí Francisciho spolupracovníci – buď kvôli zaneprázdnenosti alebo pre nedostatok peňazí.
.
Slovenské rozprávky zaujali Češku Němcovú
Začiatkom 50-tych rokov 19. stor. sa s Jánom Franciscim stretla česká spisovateľka a zberateľka českých rozprávok Božena Němcová. Jej manžel v tom čase pracoval v meste Balážske Ďarmoty v Uhorsku. Manželka, s ktorou už mal 4 deti, sa za ním z Čiech nepresťahovala, len ho navštevovala. Keď bola u neho r. 1852, vzal ju aj na svoju služobnú cestu do Zvolenskej stolice. Práve vtedy sa v Banskej Bystrici stretla s Jánom Franciscim, od ktorého dostala prvý diel jeho Slovenských povestí (vydal ich pod pseudonymom Janko Rimavský) z r. 1845. Boženu Němcovú slovenské rozprávky zaujali a keď prišla r. 1853 opäť za manželom do Ďarmôt, už si nechala rozprávať ľudové rozprávky od tamojších slovenských slúžok a zaznačovala si ich (práve v tomto období si napr. zapísala rozprávku O dvanástich mesiačikoch).
.
Literárno-liečebná cesta Němcovej na Slovensko r. 1855
V roku 1855 išla Božena Němcová znova na Slovensko – liečiť sa na Sliač a zároveň zbierať rozprávky (v samotných kúpeľoch napr. získala od jednej staršej ženy rozprávku Soľ nad zlato). V Banskej Bystrici sa znova stretla s Jánom Franciscim, ktorý jej povedal, že druhý diel slovenských rozprávok sa stále nedarí vydať. Preto mu ponúkla, že sa ich pokúsi vydať ona po slovensky v Prahe. Zároveň sa opýtala, či by v prípade svojho neúspechu so slovenčinou ich mohla vydať po česky. Francisci s tým súhlasil a poslal ju do Revúcej za farárom Ľudovítom Reussom, synom vtedy už mŕtveho Samuela Reussa, ktorý Francisciho v mladom veku podnietil k zbieraniu rozprávok, lebo práve tam sa rukopisy slovenských rozprávok nachádzali. Němcová teda išla do Revúcej. Cestou si zároveň zapisovala od Slovákov ďalšie rozprávky. Keď napokon prišla do Revúcej, Ľudovít Reuss jej rukopisy nedal. Prisľúbil však, že niektoré rozprávky prepíše a pošle jej do Prahy - čo aj urobil.
.
Němcová vydala slovenské rozprávky v Prahe v r. 1857-8
Božena Němcová napokon slovenské rozprávky vydala v rokoch 1857-8 v niekoľkých zošitoch v Prahe pod názvom Slovenské pohádky a pověsti. Ako v doslove uviedla, pôvodne ich chcela vydať po slovensky, vydavatelia s tým však z ekonomických dôvodov nesúhlasili - báli sa, že kniha by v Čechách nemala odbyt. Němcová aspoň v českých textoch zachovala slovenské dialógy. Z doslovu spisovateľky:
(...) byl úmysl můj najíti v Praze nakladatele, který by pověsti ty vydal v slovenském nářečí, poněvadž takovéto národní pověsti v překladu, a byť i do příbuzné řeči a přísným držením se originálu, přece jen z původního rázu mnoho tratí. (...) Navzdor vší snaze rozpadlo se však všeliké jednání u věci té jedině na ohledech kupeckých. Kdyby se bylo toto moje i mnoha jiných přání uskutečnilo, nebyla bych se déle při tom zúčastňovala; sbírka pověstí těch bylať by úplná bývala a pod jménem a správou vydavatelů, Slováků, vycházela. – Když se ale jinak stalo, užila jsem uděleného mi dovolení a k těm, co jsem dříve již byla sama sebrala, při svém pobytí na Slovensku, a od jiných dostala, zpracovala jsem do češtiny tištěnou sbírku páně Rimavského a část sbírky páně Reussovy, s ponecháním však pro větší živost a původnější ráz v rozpravě nářečí slovenské a všechny zvláštní významy a slova.
.
Němcovej rozprávka O dvanástich mesiačikoch
Začiatok rozprávky O dvanástich mesiačikoch, ktorú si Božena Němcová zapísala od slovenskej slúžky. Ako v ostatných rozprávkach je text rozprávača v češtine, dialógy sú slovenské:
Byla jedna matka a měla dvě dcery; jedna byla vlastní, druhá pastorkyně. Svoji velice milovala, ale na pastorkyni ani hleděti nemohla, jedině proto, že byla Maruška krásnější než její Holena. - Dobrá Maruška neznala svoji krásu, nemohla si pomysliti, kterak to je, že se máteř tak velmi na ni hněvá, kdykoli na ni pohlédne. Všecku práci sama podělati musela: poklízela v chyži, vařila, prala, šila, předla, tkala, trávu nosila i kravičku samotinká obstarávati musela. Holena se jen strojila a na zasíní si hověla. Než Maruška všecko ráda pracovala, byla trpělivá, snášíc lání, hřešení sestřino i matčino jako beránek. Nebylo to však nic platno, ony byly den ode dne horší, a to jedině proto, že se Maruška stávala čím dále tím krásnější a Holena škaredější. I pomyslila matka: „Načože by mně to bolo, abych si ja nechávala peknú pastorkyňu v dome; keď prídu chlapci na ohľady, zaľúbia si Marušu a něbudú chceť ľúbiť Holenu.“ - Od toho okamžení hleděly macecha i dcera její, jak by se ubohé Marušky zprostily; hladem ji mořily, bily ji, než ona trpěla a při tom všem stávala se den ode dne krásnější. Takových utrpení si na ni vymyslily, že by statečnému člověku ani na um nepřišly. Jednoho dne, bylo to v polovici ledna, zachtělo se Holeně vůně fialek. „Choj, Maruša, donesieš mně z hory kyticu fialiek, chcem ich mať za pásom, aby som mohla k nim čichať,“ - rozkázala sestře. „Jaj bože, sestro milená, čože ti to prišlo na um; či to kdo slýchal, aby rostly pod snehom fialky?“ - pravila ubohá dívka. „Ty švandro, ty gryňo, ty, čože máš vraveť, keď ti ja rozkážem? - Chytro choj, a jak nědoněsieš z hory fialiek, zabijem ťa!“ - zahrozila jí Holena.
.
Němcová podnietila Dobšinského k vydávaniu slovenských rozprávok
Vydávanie slovenských rozprávok v češtine od r. 1857 nenechalo mnohých Slovákov ľahostajnými - vážne sa zamysleli nad tým, že by si svoje ľudové rozprávky mali začať vydávať sami. Podujali sa na to farár z Rozložnej August Horislav Škultéty, ktorý bol taktiež ich zberateľom, a farár v Rožňavskom Bystrom Pavol Dobšinský, taktiež ich zberateľ. Obaja ich začali od r. 1858 v niekoľkých zošitoch spoločne vydávať pod názvom Slovenské povesti. To, že k tomuto počinu ich podnietila aj Božena Němcová, napísali v predslove:
(...) usporiadal a vydal Janko Rimavský I. zväzok, obsahujúci desať slovenských povestí ešte r. 1845 v Levoči. Ďalšie vydávanie pretrhli nastalé po krajine nepokoje. Po navrátenom pokoji oddal sa do porovnávania celej zbierky p. Ľudovít Reuss vo V. Revúcej. S veľkou trpezlivosťou a obozretnosťou vytiahol obsah všetkých znamenitejších povestí a pozrovnával jednu s druhou. Aj bol pripravil do tlače zväzok druhý, ale že sa nenašiel nakladateľ, obdržala povesti doň určené p. Božena Němcová z Prahy a koncom r. 1857 spolu aj s tými zo zväzku Rimavského na svetlo ich vydala. Z jednej strany sme tu vďační tomu, že ctená spisovateľka tieto skryté poklady Tatier pred oči najbližšieho bratského kmeňa vystavila, ale z druhej strany všetko sa nám tak vidí, že by nás to ani pred svojimi ani pred zrakom celého Slovanstva nectilo, keby sme my naše povesti z vlastného domu, v opravdovom slovenskom kroji, vypraviť či nechceli, či nevedeli. Z tejto jedinej príčiny, hľadiac na česť národnú, pripravili sme slovenské povesti z nadrečených zbierok do tlače a podávame vám, drahí Slováci, tuto jeden veniec z nich.
.
„Abych vydala slovenské pověsti, to mi ani císař pán nezabrání“
Božena Němcová na predslov Škultétyho a Dobšinského zareagovala. Dňa 6. júla 1858 o tom napísala svojmu priateľovi, slovenskému lekárovi a spisovateľovi Gustávovi Kazimírovi Zechenterovi-Laskomerskému, ktorý jej predtým Slovenské povesti z r. 1858 poslal:
Za pověsti srdečně děkuju; jsem tomu ráda a těším se z toho, že chtějí Slováci ve sbírce pokračovat, více se těším z toho než Slováci nad mojím vydáním, jak z předmluvy vidno. - Ráda bych věděla, proč by to mělo Slovanstvo znectit, že Češka vydala a do bratrského jazyka přeložila pověsti slovenské, jež Slováci ještě vydané nemají?! (...) Zdá se mi ale, jako by i mnozí Slováci mysleli, že to byla jen industrie a že jsem je, po česku pravíc, oklamala. — Mínění moje, jak sám víte, nebylo zpracovati je tak, ale nechati je slovenské, když se ale báli nakladatelé vydati je skrze odbyt, zpracovala jsem je dle rady profesora Hattaly a mého zdání a přidala k nim i oné, co jsem sama sebrala i dostala z Bystrice a odjinud. - Všech je 65, od Reussovců 11, Rimavského sbírka 10 obnáší, je tedy mých nejvíc, co jsem sama sebrala. - Sbírku tu byla bych vydala, i kdybych nebyla od Rimavského dovolení k překladu ani sbírku od Reusse dostala, ale později, až bych byla více ještě sebrala. A abych si vydala slovenské pověsti, když je sama seberu, neohlížejíc se na to, či se to Slovákům líbí nebo ne, to mi ani císař pán nezabrání, to je svoboda spisovatelská, použíti a sebrati, kde se co dá. - Já psala Reussovi, že nemožno, abych je v slovenčině vydala, že je tedy přeložím a původní rukopis jim pošlu, aby je měli, kdyby je chtěli někdy v původním jazyku vydat. To jsem také udělala. - Tím, co praví v předmluvě: „jen z té jediné příčiny že je vydávají, protože já je vydávám a aby svět nemyslil, že je nechtějí neb neumí vydat,“ - tím si neudělali páni vydavatelé velký kompliment. Když vyšel první svazek Slovenských pověstí od Rimavského, to bylo v r. 1845 - od té doby uplynulo 12 let; proč si nevzpomněli páni spisovatelé a sběratelové pověstí, že by to byla svatá jich povinnost a ke cti jim sloužilo, aby je vydali, za celých 12 let? (...) Ale nyní, když jsem já vydurila zaprášený poklad a zapomenutý z Reussové komory a použila ho, nuž se zdá Slovákům, že je to pro ně nečest!
.
Rozsiahle vydanie slovenských rozprávok Dobšinským v 80-tych rokoch 19. stor.
Pavol Dobšinský sa v 80-tych rokoch 19. stor. podujal na ďalšie, komplexnejšie vydávanie slovenských rozprávok - pod názvom Prostonárodné slovenské povesti. Zahrnul do nich aj niektoré rozprávky zozbierané Boženou Němcovou – preložené do slovenčiny.
.
Knihu slovenských rozprávok pripravoval už r. 1843 Rus Sreznevskij
Knižku slovenských ľudových rozprávok začal už r. 1843 pripravovať ruský slavista Izmail Sreznevskij. Bolo to teda skôr, ako sa na tento krok chystali Slováci. Folklórny a národopisný materiál si do Ruska priniesol r. 1842, keď bol niekoľko mesiacov na študijnej ceste na Slovensku. Zároveň sa vtedy lepšie spoznal aj s predstaviteľmi slovenského života. Veľmi dobrý vzťah mal s Ľudovítom Štúrom. Práve list Štúra Sreznevskému písaný 8. mája 1843 z Bratislavy potvrdzuje, že Sreznevskij sa chystal tlačou vydať slovenské rozprávky. Štúr mu zároveň napísal, že mu okrem iného poslal aj slovenské rozprávky zapísané poslucháčom evanjelického lýcea v Bratislave Jánom Kalinčiakom z Liptovského Jána. Úryvok zo Štúrovho listu:
Tvůj braterský list z Poznaně sem přijal, i děkoval Ti zaň srdečně v mysli. Potěšilo nás všech Slováků naměření Tvé vydávati pověsti a rozprávky naše Slovenské, jako též písně a pověsti Tatranů.
.
Sreznevskému sa napokon slovenské rozprávky vydať nepodarilo
Historik Jozef Ambruš r. 1954 skonštatoval, že sa nevie, ktoré Kalinčiakom zapísané rozprávky Štúr Sreznevskému poslal. Ruský slavista Nikolaj Kondrašov však po dôkladnom preštudovaní Sreznevského pozostalosti v ruských archívoch našiel aj Kalinčiakove zápisy slovenských rozprávok a r. 1973 bola z nich aj časť publikovaná. Medzi zápismi boli aj dovtedy na Slovensku neznáme rozprávky. Podľa folkloristky Viery Gašparíkovej k vydaniu prvej zbierky slovenských ľudových rozprávok tlačou Sreznevským napokon nedošlo pre jeho pracovnú zaneprázdnenosť.
