Příběh, který Vám budu vyprávět se udál asi před sedmi lety. Tento zážitek pro mě nebyl v žádném případě příjemným. Pokaždé, když si na něj vzpomenu, tak cítím mráz, který mi běhá po zádech. Vše se odehrálo jedné studené noci ve velkém asi 50 – letém domě. V té době jsem obýval společný pokoj se svým bratrem Robertem. Já jsem měl postel na pravé straně pokoje, Robert na levé straně. Tu noc jsem ulehl ke spánku asi okolo desáté hodiny. Nevím kolik mohlo být hodin, když jsem si zcela náhle uvědomil, jak mi někdo osahává ucho. Dotyk to byl velmi studený a nepříjemný. potom jsem uslyšel u mého ucha zvláštní zvuk. Bylo to něco jako TS, TS, TS. Jak jsem byl ještě rozespalý, hodil jsem očkem po Robertovi, jestli je ve své posteli. Byl tam, takže on to být nemohl. Potom jsem si myslel, jestli to není myš a tak jsem otočil hlavu na druhou stranu a pokoušel se zaspat, ale zase jsem pocítil, jak mi někdo osahává i druhé ucho, byl to stejný dotyk a opět ten samý zvuk – TS, TS, TS. To už jsem dostal strach a tak jsem vyletěl z postele a rozsvítil jsem světlo. Nic neobvyklého jsem však neviděl. Vše se zdálo být v pořádku. Robert spal na své posteli a neprobudil se ani, když jsem rozsvítil. Tak jsem ho vzbudil a řekl mu, co se mi stalo. Robert, velký hrdina, se mi začal vysmívat a řekl mi, že jsem strachopud a chovám se hůř než malé dítě. Potom řekl, abych zhasl, ale já jsem se bál zhasnout. Měl jsem jakési tušení, že ten nepříjemný zážitek bude pokračovat. Když však Robert začal naléhat, abych zhasl a nedělal ze sebe vola, tak jsem mu řekl, že dobře teda, zhasnu, ale lehnu si k němu do postele a lehnu si ke zdi. Když viděl, že se mnou nepohne, tak souhlasil. Zhasnul jsem tedy a skočil k němu do postele a tváří jsem se otočil ke stěně. Chvilku se nic nedělo, všude byl klid. Tak jsem se postupně uklidnil, ale když jsem si už začal myslet, že se mi jen něco zdálo a vše je v pořádku, náhle jsem uslyšel smrtelně podbarvený Robertův hlas jak tiše, ale přesto zřetelně a hrůzostrašně říká: „ Ty Zdeno, tam něco jéééééé!!!!!“ Hned jak jsem zaslechl jeho strašidelný hlas, po těle mi vyskočily kapičky studeného potu. Pomalu jsem se otáčel směrem k mé posteli. Nejdříve jsem nic neviděl, až po malé chvilce jsem spatřil černou ruku a hned jak jsem si uvědomil tuto černou ruku, spatřil jsem jakousi dívčí postavu. Ležela na zádech. Celá byla v bílém ošacení. Dokonce i přes její tvář byl položen průhledný bílý závoj. Té bílé postavě dominovala černá ruka. Robert i Já jsme najednou vystřelili z postele, křičeli jsme a mlátili do vypínače, aby jsme rozsvítili. Když se nám to podařilo a pokoj se osvětlil umělým světlem, postava zmizela. Sedli jsme si na Robertovu postel a civěli na mou postel jako úplní cvoci. Robert měl pod postelí ukrytou takovou velkou hůl, tak ji vytáhl a hodil ji do mé postele. Do rána jsme už nezaspali a ani jsme nedokázali zhasnout světlo. Druhý den to bylo ještě horší. Mě osobně pronásledoval neurčitý pocit strachu. Týden jsem trpěl nespavostí. Na závěr musím říct, že v tom domě zemřelo několik lidí. Jako padesátiletá tam zemřela mamčina mamka na rakovinu. Také tam umřel mamčin bratr ve svých 32 letech. Podle lékařů se mu roztrhlo srdce a nakonec tam spáchal sebevraždu další mamčin bratr Martin. Ten si střelil pistolí do pusy. Jeho orgány pak lékaři využili na záchranu jiných lidí. Nevím, jestli to má souvislost právě s těmito úmrtími, každopádně v tom domě se děly i jiné nevysvětlitelné záhady. Nyní je už několik let v domě relativně pokoj. Možná to bude i tím, že v tom pokoji jsem často meditovával a vysílal láskyplné myšlenky. A proto zlo odešlo, protože jejich vibrace se neslučovali s vibracemi, které jsem se snažil vysílat. Každopádně doufám, že se už žádní duchové neobjeví, protože tento svět patří živým a ne mrtvým.
