Kdo jsou Ti lidé, které denně potkáváme?

Co víme o lidech, které denně potkáváme. Co víme o lidské bolesti a našich slabostech. Co víme o lidském srdci, jenž se někdy chvěje láskou a radostí, jindy zas roní slzy smutku a osamělosti. A přesto, jak zázračné je lidské srdce, jak jemné a něžné dokáže být, jak krutým, zrádným a bezcitným se někdy stává. Jak záhadné je lidské srdce, co všechno ukrývá v tajemných hlubinách své věčnosti.
Lidské srdce je jako zrcadlo, ve kterém se zrcadlí naše duše. To, čím jsme, se odzrcadluje v našem konání. Naše činy ukazují na to, jak daleko jsme došli na své cestě za světlem, za poznáním. Naše poznání se odhaluje právě v oněch jednotlivých střípečkách našich životů. Každý den míjíme lidi a cítíme se být od nich oddělení. Pokládáme je za cizí. Neuvědomujeme si, že mají podobné starosti, bolesti či trápení, jako máme i my. Neuvědomujeme si, že jejich slzy, jsou podobné těm našim a že náš úsměv je stejně krásný jako ten jejich. A tak je míjíme bez toho, aby jsme o ně zavadili aspoň letmým pohledem. Naše láska je sobecká, soustřeďuje se jen na naši rodinu, na skupinu našich přátel či kamarádů. Chceme-li však překročit tuto hranici sobecké lásky, nesmíme naši lásku omezovat na úzký okruh lidí. Naopak, naše láska se musí více otevřít a pojmout do sebe celičký svět. Lásku nesmíme nikdy zaškatulkovat do zaužívaných rozměrů. Taková láska je nedokonalá a pomíjivá. Drazí přátelé, až příště potkáte člověka, darujte mu svůj úsměv. To úplně stačí, aby svět byl jiný než jak jej známe.