Vyrazili jsme na první golfovou dovolenou. Měli jsme za sebou těžké období a potřebovali jsme někam hodně daleko. Venezuelu jsme neplánovali, nápad nám spadl jako z nebe. Letecká společnost nám za nalétané míle poslala nabídku s možností čerpání různých výhod a stalo se. Venezuela nás zaujala a přišla v pravou chvíli. Dlouho jsme se nerozmýšleli. Hrací kartu jsme si udělali na podzim a možností hrát doma jsme už kvůli počasí moc neměli. Nápad vyrazit i s holemi se nám zamlouval a moc jsme se nezabývali technickou stránkou, jakou byla přeprava holí letadlem. Měli jsme štěstí nezkušených. Zatím jsme oba hráli jenom železy, takže hlavy holí jsme omotali ručníky a bagy jsme si nechali na letišti zabalit do bezpečnostní fólie. Když si na to dnes vzpomenu, shrnula bych to jedním slovem. Blázni.
Vybrali jsme si nejlepší hotel na ostrově Isla Margarita, výstavné skříni turizmu ve Venezuele. Hotel měl vlastní pláž a golfové hřiště. Vzpomínám na to s nostalgií, protože v té době jsme neměli žádné srovnání. Podmínky jsme moc neřešili, potřebovali jsme hlavně pryč.
Hřiště bylo hezké, ale úplně opuštěné. Ve 40 stupních C a tak silném větru, že míčky odfoukávalo z greenu moc lidí hrát nechtělo. Nám to nevadilo. Hotel byl obrovský, ale kvůli úsporám netekla odpoledne voda a elektřinu také vypínali. Nevadí, měli jsme čas sami na sebe. Po prvně v živote jsem viděla kolibříka. Nejdřív jsem si myslela, že je to přerostlá vážka. Také jsem poprvé jela na vodním skútru, a když manžel řezal zatáčky a dělal vývrtky, můj nadšený křik zanikal v řevu motoru. Dopřáli jsme si i malý výlet do blízkého nákupního centra, kde nabízeli v cukrárně obří porci cheesecaku, který vážil snad půl kila. Dali jsem si dva.
Pak se najednou jako mávnutím kouzelného proutku situace na hotelu změnila a my jsme si naivně mysleli, že si konečně začali všímat hostů. Něco ale nesedělo. Z hřiště zmizeli golfové buginy, pořád nám nad hlavami létal vrtulník a dělal ještě větší vítr a na střeše hotelu se objevili vojáci se samopaly. A úplně největší šok byl, když na krásnou bílou písečnou pláž najeli náklaďáky a začali ji zavážet ještě jemnějším a bělejším pískem! Všechno a všichni se připravovali na příjezd nejdůležitějšího. Přijel Hugo Chávez. Mával nám z vrtulníku, když nám při přeletu nad jamkou zkazil ránu a také, když se synem jezdil po hřišti a učil ho řídit buginu. My jsme mu mávali také. Co jiného se dá v takových chvílích dělat.
Víkend skončil , Chávez se vrátil k povinnostem státníka a hotel do zajetých kolejí. A my jsme odletěli domů s neopakovatelným zážitkem. Vida, jakou přidanou hodnotu může mít neplánovaná dovolená na opačném konci světa.
