ktorý pred sto rokmi pôsobil v ČSR. „Zasloužil by si jako vizionář vytáhnout na povrch, byl to velký basketbalista a trenér. Měl by ho znát každý baskeťák v této zemi.“ Začiatkom roka som napísal Jakubovi Bažantovi a dohodli sme sa, že o Pipalovi niečo napíšeme. Prvýkrát som o ňom čítal v Jakubovej knihe Nebáli se své odvahy (pozri tri texty nižšie); narodil sa v januári 1874 v obci Zachotín a v novembri toho roku s rodičmi Josefom Pípalom a Kateřinou Dubovou imigroval do New Yorku. Jeho otec zakrátko zomrel a Pipal s matkou žili nasledujúce roky na rodinnej farme vo Wisconsine. Pipal sa pôvodne chcel stať kňazom, ale jeho najväčšou vášňou boli športy. Študoval na renomovanej Yale University, na slávnom Harvarde a na Chicagskej univerzite sa vzdelával pod vedením legendárneho trénera amerického futbalu Amosa A. Stagga, ktorý hrával aj basket a nastúpil vo vôbec prvom basketbalovom zápase, ktorý videli diváci. Pipal bol predtým – okolo roku 1900 – footballistom a atlétom na Beloit College a potom vyše štyri desaťročia footballovým koučom (zaujímavosťou je, že sa mu pripisuje kredit za návrh používať kolíkové kopačky v americkom futbale a preslávil sa tým, že zaviedol do footballu prihrávku dozadu), atletickým trénerom (za zásluhy v atletike mu Helms Athletic Foundation udelila medailu) a učiteľom na univerzitách v Nebraske, Pensylvánii, Južnej Dakote, Kalifornii a Oregone. Na University of South Dakota v sezóne 1910/11 tiež trénoval basketbalový tím. Po príchode z ČSR žil v Kalifornii, konkrétne v Los Angeles. Tam vo veku 81 rokov v lete 1955 zomrel na infarkt.
***
Sportovní všeuměl, který prospěl Československu
Stará vlast a nová Československá republika se na Josefa Amose Pipala, amerického sportovního instruktora, pedagoga a trenéra atletiky, amerického fotbalu a basketbalu obrátila ústy vedoucího českých atletů M. J. Horáčka (tajemník Československé sportovní obce) na tzv. Pershingově olympiádě armád Dohody v Paříži v létě 1919. Rozhodlo, že byl původem Čech, sám v mládí závodil a znal gymnastiku i cvičení ve volné přírodě. Navíc měl bohaté zkušenosti z různých univerzit. Iniciátorem pozvání k výchově a vzdělávání vojenských instruktorů nově vzniklé demokratické armády byl přednosta odboru pro tělesnou výchovu národa Ministerstva národní obrany a současně náčelník oddělení České obce sokolské dr. Jindřich Vaníček. A byla to mimořádně skvělá volba, která přinesla mnoho podnětů pro všechny. Od vojáků, přes skauty, sokoly až po YMCA, od atletů, přes basketbalisty, volejbalisty až po baseballisty.
Do Prahy přichází J. A. Pipal v srpnu 1919 už také jako tělovýchovný ředitel YMCA, která sportovní rozvoj finančně i organizačně podporuje, pořádá od 1. září dva šestitýdenní kurzy v Praze, kterých se zúčastnili vojenští instruktoři z posádek celé republiky. Ti přespávali v kasárnách na Pohořelci a výcvik probíhal ve Strakově akademii a také na hřišti Slavie na Letné. Základem takových kurzů byla především atletika, jako doplněk výcviku a zpestření se hrály tzv. americké hry, tedy basketbal, volejbal a pushball. Právě s druhým kurzem je spojeno historicky první utkání na koše a desky u nás. Začátkem prosince 1919 uspořádala YMCA na počest 42 absolventů Pipalova kurzu banket v Obecním domě, kde frekventanti svému učiteli poděkovali a věnovali mu uměleckou plaketu. Ve středu 17. prosince 1919 zorganizoval Pipal v žižkovské sokolovně na dnešní Koněvově, tehdy Poděbradově ulici od půl deváté večer přehlídku pro veřejnost. Čerství absolventi jeho II. kurzu předvedli příchozím i přítomným atletům obou pražských „S“ základní lehkoatletická cvičení a v poslední části i ukázky tzv. amerických her, tedy i basketbalu. K rychlejšímu rozšíření amerických her, v našem zahraničním vojsku tak oblíbených, uspořádány byly tři kursy amerických her a to v Praze, v Brně a v Žilině za vedení kapitána amerických vojsk Joe Machotky, veškeré hry byly sebrány a uveřejněny z části jako příklady v časopise Bratrství a později byly vydány jako samostatná knížka-příručka ve vydavatelství Heller. To je ovšem jenom začátek Pipalových aktivit. Se zdánlivě nevyčerpatelnou energií a spolupracovníky, kterými byli zejména Josef František Machotka, A. W. Chez-Číž, významní pracovníci YMCA L. W. Riess, F. M. Marek a Josef „Joe“ First, organizuje a financuje kurzy amerických her, přednášky, atletické závody. Díky němu začali s atletikou v Uherském Hradišti, Prostějově, zavedl zimní přípravu a získal pro ni 12 jízdáren mimo Prahu. Je pověřen přípravou atletů k prvnímu vystoupení samostatné československé výpravy na Olympijských hrách v Antverpách 1920.
Koníčkem Pipala byly krosy. Hned v lednu 1920 byl jmenován vrchním rozhodčím Novoročního přespolního běhu závodu Vinohrady–Žižkov–Strašnice–Vinohrady na 7,5 kilometru. V květnu stejného roku byl hlavním organizátorem i rozhodčím 24. ročníku závodu Běchovice–Praha, který obzvlášť obdivoval. Možná proto, ještě pět let po té, co definitivně opustil Prahu, nechal při 30. ročníku pro pokořitele tehdejšího rekordu vyrobit medaili z ryzího zlata. Začátkem února vystoupil na II. sjezdu sportovních instruktorů v sále České techniky na Karlově náměstí. Přítomen byl sice předseda olympijského výboru prof. Guth-Jarkovský, ale hlavní referát o přípravě na olympiádu, systematickém tréninku a výběru reprezentantů přednesl Pipal. Následně jel do Vídně nakoupit běžecké tretry a tyče na skok, pak hned přednášel v Bratislavě a Košicích, kde druhý den organizoval přespolní běh. Další měsíc měl dvě přednášky v Českých Budějovicích a na Hluboké v Praze o americké tělesné výchově. Jako účastník kongresu Mezinárodní atletické federace se postaral o přijetí Československa do IAAF. V létě 1920 přichází jeden z vrcholů jeho práce u nás. Nejprve se se svou skupinou vystupuje mezi 50 000 cvičícími na VII. Všesokolském sletu v Praze na Letné. Po jeho skončení uspořádal ve stanovém táboře na Letné soustředění pro 26 atletů, jehož výsledkem bylo překonání deseti československých rekordů a 12 závodníků se kvalifikovalo na OH. Výsledky atletů ale pak v olympijských Antverpách nebyly takové, jak se očekávalo.
Smlouva s Ministerstvem národní obrany Pipalovi po roce skončila a v listopadu 1920 Československo opustil. Ještě jednou se do Prahy vrátil v únoru 1921, znovu byl hlavním rozhodčím Běchovic, byl na valné hromadě Československé amatérské atletické unie, ale ani v ní, ani ve vysokoškolském sportu pro něj nebylo místo. Pipal definitivně odjel z ČSR z Wilsonova nádraží v úterý 5. července 1921 ve dvě hodiny odpoledne a zaznamenala to většina největších deníků. Lidový deník Večer na poslední straně doslova napsal, že „odjíždí vynikající sportovec, muž, jenž velice zasloužil se o naši tělesnou výchovu... za dva roky svého působení u nás vykonal obrovský kus práce a my uvědomíme si až po jeho odjezdu míru ztráty, kterou jeho odchodem utrpíme.“ O tři roky později, tedy v březnu 1924 si minimálně redaktoři listu Československá samostatnost uvědomili, o koho sportovní obec v Československu přišla, a zveřejnili návrh na jeho angažování v ČsAAU, k tomu už ale nedošlo. Na Occidental College v Los Angeles J. A. Pipal působil do svých 72 let. Našim atletům pomáhal při OH 1932 a naposledy se s některými z nich setkal na OH 1948 v Londýně.
– Jakub Bažant
Zdroje: Jirka, Jan. Sto let královny. Česká atletika (1997); Československá armáda v prvém desetiletí republiky (1928); Tlustý, Tomáš. Budování národních organizací YMCA v Československu a Polsku. Rozvoj tělesné kultury v letech 1918–1939 (2017); Národní politika (17. 12. 1919); Tribuna (3. 2. 1920 a 9. 4. 1927); Večer (5. 7. 1921 a 7. 3. 1924)
***
Nasledujúci text je z knižky Sto let královny:
Josef Amos Pípal sehrál v letech 1919–1920 významnou roli při rozvoji české atletiky a jeho aktivita pomáhala naší atletice ještě mnoho let po jeho odjezdu z naší republiky. Narodil se 18. ledna 1874 v Zachotíně u Pelhřimova a v mládí se dostal s rodiči do USA. Tam studoval způsob tělesné výchovy na univerzitách, jako trenér pak působil v letech 1911 až 1915 na Occidental College v Los Angeles. Při Pershingově olympiádě v červenci 1919 v Paříži hledali naši zástupci atletického odborníka, kterého by získali pro pomoc nově vznikající republice. Padal v úvahu světový rekordman v hodu diskem instruktor irsko-amerického klubu v New Yorku James Duncan a J. A. Pípal, který byl tehdy přítomen v Paříži jako coach amerického týmu a asistent ústředního atletického trenéra USA L. Robertsona. Vedoucí naší výpravy MUDr. J. Gruss a M. J. Horáček se nakonec rozhodli pro Pípala, neboť byl původem Čech, uměl česky, ovládal praxi a v mládí sedm let závodil. M. J. Horáček zejména zdůrazňoval, že zná gymnastiku prováděnou v tělocvičnách i cvičení a hry prováděné ve volné přírodě, je jako Američan horlivým propagátorem sportu a má bohaté zkušenosti z různých univerzit.
O pozvání J. A. Pípala k nám bylo rozhodnuto, problémem jen zůstalo, jak ho zaplatit. On sám odjel na Moravu, kde uspořádal propagační přednášky a vrátil se s tím, že od 1. září 1919 začne instruktorské kursy. Úzce spolupracoval pak s organizací YMCA, odkud také čerpal peníze pro svou práci. Začal s organizováním kursů instruktorů, v dnešním pojetí trenérů, za pomoci jiných Čechoameričanů jako byli Machotka a Číž. Ti našim lidem ukázali, že nestačí jen nadšení a zájem, ale že je nutná železná energie a systematická organizátorská práce. Pípal měl na své spolupracovníky fascinující vliv. Navštěvoval výborové schůze Unie, ale i Čs. sportovní obce a všude agitoval a přesvědčoval. Jeho koníčkem byly krosy a když zjistil, že na podzimních krosech nikde nestartoval žádný sokol, dal se do jednání s ČOS, připravil s nimi dohody a na jaře 1920 už se na krosech objevila nejen v Praze, ale i v Brně a jinde více než třetina z řad sokolů. Díky jeho aktivitě se v Brně objevil významný sprinter Svoboda, v Uherském Hradišti dálkař Sobotka a začaly se pořádat velké závody, na které byli zváni atleti z celé Evropy. Jeho aktivita byla typická. Tak např. v únoru 1920 odjel do Vídně, aby tam koupil běžecké tretry a tyče na skok, pak hned přednášel v Bratislavě, v Košicích byl na konferenci instruktorů, aby tam druhý den organizoval přespolní běh, ale už za několik dnů byl zase v Praze, kde přednášel ve Smetanově síni na téma „Směr tělesné výchovy v Americe“.
V únoru 1920 začal organizovat závody v jízdárnách a YMCA k tomu rozdávala 3000 medailí s nápisem „Olympijská příprava“. Svou aktivitu zaměřil na přespolní běhy a štafetové závody. Uspořádal dva šestitýdenní kursy k šíření moderních poznatků o atletice, dal podnět k obnově Středoškolského poháru Slavie a v roce 1920 připravoval muže pro OH 1920. Jako účastník kongresu IAAF se postaral o přijetí ČSR do IAAF. Po všesokolském sletu uspořádal ve stanovém táboře na Letné soustředění pro 26 atletů, jehož výsledkem bylo překonání deseti čs. rekordů na mistrovství republiky a 12 závodníků se kvalifikovalo na OH. Jeho nové u nás neznámé formy jako tréninkové tábory, školení trenérů, organizace krosů a příprava v jízdárnách se osvědčily a ovlivnily rozvoj naší atletiky ve 20. letech. Bohužel úspěchy na OH v Antverpách nebyly takové, jak se očekávalo.
Smlouva o jeho působení u nás skončila a on se v listopadu 1920 vrátil do USA s tím, že přijede na jaře. Mezitím se pro něho hledalo uplatnění, byl zájem, aby se stal ředitelem vysokoškolského sportu, ale ministerstvo školství tento návrh neschválilo. Když se v únoru 1921 vrátil do Prahy, ihned se zapojil do své agitátorské práce, byl na valné hromadě ČAAU a také byl hlavním rozhodčím Běchovic, ale když viděl, že nemá u nás perspektivy, tak v červenci 1921 odjel definitivně do USA. Působil pak na Occidental College v Los Angeles až do roku 1946. Našim atletům pomáhal účinně a nezištně při OH 1932 a pak se s ním setkali ještě jako s důchodcem na OH 1948 v Londýně. Zemřel 10. srpna 1955 v USA.
Jako upomínka na jeho činnost se měl každoročně konat víceboj zvaný „Pípalův memoriál“. V prvním ročníku vyhrál hod oštěpem Fr. Vojta z Králova Pole výkonem 41,29 m, ve druhém ročníku zvítězil Boh. Kopal ze Slavie, oba budoucí významní funkcionáři ČsAAU. Závod, z počátku tak populární, však po válce zanikl. (strany 140 a 141)
22. června 1919 byly na novém stadionu v Paříži v Colombes zahájeny Pershingovy hry dohodových armád a zúčastnila se jich také skupina našich atletů, které měl na starosti M. J. Horáček. Závažné pro historii naší atletiky je, že na těchto hrách jednali naši zástupci se dvěma sportovci USA, který z nich by mohl přijet k nám a působit u nás. Volba padla na Josefa Amose Pípala, který k nám přijíždí v srpnu 1919, aby u nás působil jako instruktor do konce roku 1920. Josef Amos Pípal byl Čechoameričan, učitel sportu na několika univerzitách, pak trenér na Occidental College v Los Angeles do roku 1916. Jeho získaní mělo pro rozvoj naší atletiky velký význam. Jezdil po republice, aktivizoval zájemce o atletiku, konal přednášky, hned po nich atletické závody anebo aspoň přespolní běhy, finanční prostředky získával ze spolupráce s YMCA. Díky jemu začali s atletikou v Uherském Hradišti, Prostějově a jinde. Pro zimní přípravu, kterou zaváděl, získal 12 jízdáren mimo Prahu, jen v Praze se mu nepodařilo žádnou zajistit. Organizoval kursy instruktorů, jak se dnešní trenéři tehdy nazývali, jeho koníčkem byly krosy, pro které získal i sokolské závodníky, propagoval štafetové závody, jako novou formu zavedl tréningové tábory, absolventi dvou šestitýdenních kursů šířili moderní poznatky o atletice po celé republice. Dal podnět k obnově středoškolského poháru Slavie, cestoval neustále po celé republice, přednášel, vychovával, burcoval. Jeho působení dlouhá léta zanechalo stopy a pomohlo české atletice.
V červnu 1920 bylo vybráno 26 atletů z celé republiky do širší reprezentace, kteří byli soustředění na Letné, kde mezi stadiony Sparty a Slavie byly pomocí YMCA postaveny stany s celým zaopatřením pro závodníky až do odjezdu do Antverp na olympijské hry. Tam však uspěl jedině Václav Vohralík, který se umístil v běhu na 1500 m ve finále na čtvrtém místě, ostatní byli vyřazeni v rozbězích nebo v kvalifikaci, ať už to byli sprinteři Skokan, Plzák a Hašek, čtvrtkaři Frankenstein, K. Přibyl, půlkař Procházka nebo vytrvalec Pacák, překážkáři Raich a Kiehlmann, chodec Šlehofer, výškař Stejskal, tyčkař F. Přibyl, dálkař Šrett, diskaři F. Hoplíček a Kopecký, oštěpař Vydra nebo desetibojař Hašek. Tedy 17 závodníků a jen jeden úspěch, přes veškeré úsilí Pípala a celého vedení naší atletiky.
Pípal chtěl u nás působit dál, vrátil se k nám ještě na jaře 1921, ale nenašly se nikdy peníze na jeho zaplacení a proto v červenci 1921 odjíždí definitivně do USA. Díky působení Pípala se probudil zájem o atletiku i v Sokole a dr. Heller 1. února 1920 na Pražském sjezdu sportovních pracovníků, instruktorů a výkonných sportovců, který řídil dr. Jesenský, vyhlásil zájem Sokola o atletiku. Během roku 1920 se počet klubů zvýšil z 19 na 47 a valná hromada 8. února 1920 za účasti 52 delegátů z 30 klubů zvolila do čela obětavého pracovníka SK Smíchov ing. Josefa Fikla. (strany 39 a 40)
Už 25. března 1912 bylo na schůzi klubu SK Prostějov rozhodnuto zřídit lehkoatletický odbor a úkol byl svěřen dr. Zdeňku Černému. Zároveň upravili na tenisovém hřišti u pivovaru místo pro běhy a skoky. Avšak odchod dr. Černého a vypuknutí první světové války oddálilo skutečný začátek činnosti. Nový impuls dal všem po válce J. A. Pípal, u něhož absolvovali trenérský kurs v roce 1919 Jaroslav Neoral, první prostějovský trenér atletiky, a Ferenc Michálek, oba ještě jako důstojníci čs. armády, kteří ho pozvali také do Prostějova přednášet. Plnou podporu dali pak atletice funkcionáři klubu Alois Bašný a Jindřich Stav, který se stal také prvním předsedou atletického okrsku zřízeného pro oblast střední a severovýchodní Moravy v letech 1923–1925 v Prostějově. První mítink v zahradě akciového pivovaru s výkony 170 cm do výšky a 28 m diskem dal základ, na který mohli navázat první průkopníci. (strana 183)
Kde byla v tomto období centra české ženské atletiky? V prvé řadě začal organizovat ženskou atletiku Union Žižkov, v roce 1919 to byla SK Slavia Praha, kam přešly bývalé členky plaveckého odboru, zejména L. Havlíčková, Hradová a Nováková, pak ČSK Vyšehrad s M. Mejzlíkovou I a její sestrou, SK Úředníci Karlín, kde byla jiná M. Mejzlíková označována II, tehdy nejlepší sprinterka světa, dále Jirásková, Šrámková, Olmerová. Svou roli sehrál i SK Smíchov. Prof. Pípal při své činnosti u nás věnoval první tretry právě M. Mejzlíkové, která v nich bezpečně porazila M. Havlíčkovou běžící ve cvičkách. (strana 64)
Negace sokolů vůči sportu byla v jednom období skutečně velká. Např. Zpravodaj Sokola západních Čech v roce 1908 píše, že Sokol nebude sport podporovat, že sport učí jen kastovnictví, které vede pro závodění jen ješitnost a sláva. Ale i tento názor se změnil. V časopise Sport z 27. 1. 1914 je zveřejněno významné prohlášení z projevu dr. Hellera na Slavii, podle kterého ČOS povoluje sokolským borcům start na atletických závodech. V roce 1919 k nám přijel významný trenér J. A. Pípal z USA, který ovlivnil myšlení českých sportovců a zapůsobil také na Sokol. Když zjistil, že na krosu pořádaném koncem roku 1919 neběžel žádný sokol, hned se dal do jednání s ČOS a připravil s nimi dohody, jejichž výsledek byl překvapující: Pražský kros 22. 2. 1920 měl z 82 startujících závodníků 32 členů Sokola, v Brně bylo na startu krosu ze 60 závodníků 31 sokolů. Také na valné hromadě ČsAAU v březnu 1923 byl navázán úzký kontakt se sokoly, ČOS přitom zdůraznila, že základem úspěchu atletiky budou jedině silné cvičitelské sbory.
Po první světové válce vznikaly na sokolských hřištích atletické dráhy převážně v délce 270 metrů. Tato neobvyklá délka zůstala nevyjasněna a má se za to, že je to výsledek aktivity J. A. Pípala, který propagoval u nás výstavbu drah podle amerických zvyklostí v délce 300 yardů, což odpovídá délce 274,2 m. (strana 84)
YMCA měla atletiku jako sport číslo 1, a proto také pomohla ČsAAU organizačně, finančně a metodicky. YMCA také vydala v ČSR českou brožuru od L. W. Riesse Lehká atletika. Už 17. a 18. července 1920 uspořádala YMCA mítink v Moravské Ostravě, který byl zahájen propagačním během Napříč Ostravou ve formě štafet. V únoru byl také zvolen předsedou atletiky I. ČŠK Bratislava M. W. Younger, ředitel atletiky YMCA. U nás bylo několik odborníků, z nichž zejména vynikal L. W. Riess, který pomáhal evidentně české i slovenské atletice. Měl k tomu možnosti, neboť byl ředitelem YMCA pro celou naši republiku. Zajišťoval finančně přípravu na OH 1924, zorganizoval u nás start vynikajícího amerického sprintera Paddocka, pracoval na realizaci velkých Štefánikových her a navrhl zřízení okrsků na Slovensku, které podporoval. V roce 1924 byl však přeložen na nové působiště do Řecka a tím se pomoc YMCA zmírnila. V období mezi olympiádami 1920–1924 to vedle Riesse byl i Younger, Pípal, Machotka, Chez-Číž a další, někteří z nich byli naši krajané žijící trvale v USA. (strana 93)
(Zaujímavosť: Najlepším športovcom 3. letných olympijských hier v St. Louis 1904 bol americký gymnasta českého pôvodu Anton Heida/Antonín Hejda, narodený v r. 1878 v Prahe, odchovanec čechoamerického klubu Sokol Philadelphia. Získal päť zlatých a jednu striebornú medailu. Kuriózne bolo, že Heida obdržal americké občianstvo až počas olympiády, prvé dve zlaté vyhral ako rakúsky občan. Heida potom vystupoval vo vaudeville s akrobatickým súborom Olympic Trio; jedny noviny ho nazvali „najvšestrannejším športovcom sveta“. Po prvej svetovej vojne sa vrátil do Európy a pracoval ako prekladateľ pre americké vyslanectvá vo Francúzsku a Československu. V 1919 si v Prahe podal žiadosť o občianstvo a v stovežatej zostal najmenej do 1921. Jeho ďalší osud a dátum smrti je neznámy. – L. Kuba)
***
ČECHOAMERIČAN PÍPAL, ORGANIZÁTOR A PRVÝ TRÉNER
Basketbal sa do povedomia športovcov a širšej verejnosti v Československu dostal zanedlho po vytvorení republiky ako jedna z „amerických hier“, ktorú zaviedli pre spestrenie v prípravných kurzoch pre atlétov americkí vojenskí športoví inštruktori. „Bol som účastníkom prvého kurzu amerických hier v ČSR, ktorý sa konal od 1. do 11. mája 1919 v Žiline. Kurz organizovala YMCA pre inštruktorov športových hier a ľahkej atletiky vo vojenských domovoch,“ hovorí J. A. First, člen YMCA, jeden z prvých propagátorov košíkovej u nás. Ďalšie kurzy usporiadalo na jeseň 1919 Ministerstvo národnej obrany a ako hlavného inštruktora si vedenie rezortu vybralo Čechoameričana J. A. Pípala, ktorý dohliadal na atletické súťaže na tzv. Pershingovej olympiáde (správne Inter-Allied Games) v Paríži. V stredu 17. decembra 1919 zakončil profesor Pípal svoj kurz verejným cvičením 42 absolventov v žižkovskej sokolovni. Od 20:45 najprv frekventanti predviedli početnému publiku základy ľahkoatletických cvičení, na záver boli pod vedením Pípala prezentované americké hry. S najväčšou pravdepodobnosťou to bolo prvé riadené stretnutie v basketbale pod strechou, na naozajstné koše a regulárne dosky na území Československej republiky. S istotou sa dá napísať, že prvé regulárne stretnutie konané vonku bolo opäť pod vedením J. A. Pípala zohrané 4. júla 1920 v Prahe na sokolskom cvičisku na Letnej. Konalo sa teda na Deň nezávislosti, najväčšieho národného sviatku USA.
Malá, ale pre basketbal významná zmienka o prvom zápase (Národní politika, 20. 12. 1919): Prof. J. A. Pipal so svojimi žiakmi v žižkovskom Sokoli. V stredu večer zakončil prof. Pipal II. svoj inštruktorský kurz zaujímavým večerom v žižkovskej Sokolovni. Návšteva bola neobyčajne početná, bolo to najmä členstvo žižkovskej jednoty, ktoré sa dostavilo v prehojnom počte ako na dôkaz ducha ovládajúceho túto jednotu. Ako vždy pri podobných poučných veciach bolo najmenej divákov z radov športovcov. To je fakt rovnako zarmucujúci a príznačný a ukazuje, ako bude nutné pracovať k výchove nášho športového dorastu. Videli sme tam atlétov Slavie, A. C. Sparty, niekoľko členov žižkovských športových klubov a dosť. Footballová generácia má teraz asi iné starosti než zimný training. Večer bol veľmi zaujímavý a pozorovateľ mohol mnoho získať. Bola tu vykonaná škola všetkých základných cvičení ľahkoatletických, prof. Pipal upozorňoval na chyby jednotlivých slohov, ukázal svojimi žiakmi slohy správne. Všetky cvičenia boli sledované s potešiteľným záujmom, cvičenci boli často odmenení pochvalou za svoje výkony. Americké hry, zábavná časť programu, pôsobila na divákov tak, že telocvičňa otriasala sa smiechom a radosťou. Cvičené nepretržite od 8.45 do 10.15 hod., čo je známkou peknej vytrvalosti žiakov kurzu, ktorí sa pripravovali necelých 6 nedieľ a polovicu času venovali theórii. Prof. Pipal dosiahol svojou metódou plného úspechu.
ŠPORTOM ZDAR A AMERICKÝM ZVLÁŠŤ
profesor Josef Amos Pípal
Vľúdna povaha a statočný karakter. Takých športovcov chcel vychovávať Čechoameričan Pípal (Pipal je americká podoba jeho mena), profesor Occidental College z Kalifornie a vyučujúci na niekoľkých ďalších amerických univerzitách, ktorý sa prvýkrát do Československa dostal na jar roku 1919 ako inštruktor YMCA v americkej armáde. Spolu s ďalším vojenským telovýchovným inštruktorom armády USA Joeom Machotkom, ako napísala Národní politika 5. 8. 1919, sa staral o výchovu inštruktorov v kruhoch športových, vojenských, sokolských a propagoval ľahkú atletiku a športové hry. Úplne zásadnou sa pre neho aj pre celý šport vo vtedajšej mladej republike stala januárová ponuka Československej športovej obce, aby sa ujal vrchného dozoru nad prípravou našich závodníkov pre Olympijské hry v Antverpách 1920. Pípal zaistil morálnu i hmotnú podporu YMCA a pripravil veľkorysý plán, ktorý obsahoval tréningový rozpis v jedenástich strediskách v celej republike, kontrolné strediskové závody, okrskové závody a veľké mítingy. Profesor Pípal venoval energiu taktiež osvetovej práci, v marci 1920 usporiadal prednášku v pražskom Obecnom dome, v ktorej zdôrazňoval, že cieľom telesnej výchovy je nielen pripravené telo, ale aj výchova slušných ľudí. Za základ ďalšieho rozvoja telesnej výchovy považoval vzdelaných učiteľov, dostatok ihrísk, životosprávu a nadšenie pre vec. Profesor Pípal sa definitívne vrátil do Kalifornie 5. júla 1921. Na Wilsonove nádražie ho vyprevádzala veta z článku v Národnej politike: „Za dva roky svojho pôsobenia vykonal obrovský kus práce, ktorého výsledky budeme dlho prospešne pociťovať.“ Profesor Pípal spolu s profesorom F. M. Markom získali od demobilizujúcich jednotiek americkej armády športové náradie a náčinie vrátane košov. Umiestnili ich okrem iného v letných táboroch YMCA. V tej dobe sa o propagáciu košíkovej a športu vôbec u nás staral aj novinár M. J. Horáček, ktorého menovite profesor Pípal pred odjazdom ocenil.
***
Najväčšou legionárskou basketbalovou osobnosťou v predvojnovom Československu bol JOHN BRUSIL (1909–1994), kapitán legendárneho mužstva YMCA Praha a skvelý basketbalový technik. Ako napísali v Nebáli se své odvahy J. Bažant s J. Závozdom, Brusil – prezývaný Johny – bol v ČSR pre všetkých pod košmi veľkým vzorom. Podľa Josefa Klímu bol Johny „výborný hráč a nádherný kamarád. Nebyl střelec, ale vynikající obránce a osoba, která vtiskla celé naší košíkové vlastní styl.“ Nebol však Čechoameričan, ako sa o ňom tvrdilo. Jeho rodičia pochádzali zo Záhoria: otec Pavel Brúsil (Dojč) a matka Alžbeta Kollárová (Gbely). Johny sa narodil v newyorskom Binghamtone a podľa všetkého pricestoval do Prahy koncom 20. rokov. Od 1929 do 1936 bol v zostavách pražskej YMCA, s ktorou získal sedem čs. titulov v rade a dvakrát zvíťazil vo významnom turnaji o pohár Dr. Rajtoru. Predstavil sa aj na Slovensku, v Bratislave v zápasoch proti bratislavskej YMCA. Keďže mal slovenských rodičov, bol prvým etnickým Slovákom v československej reprezentácii – roku 1933 v prvých zápasoch čs. nároďáku proti Taliansku a Rumunsku (celkovo odohral šesť repre zápasov v '33 a '34). Na ME 1935, kde ČSR získala bronz, nehral, nemal totiž čs. občianstvo. Johny v Prahe vyštudoval vysokú školu a neskôr sa oženil s učiteľkou Májou Tringlerovou, rodáčkou z Plzne. V 1938 utiekli pred nacistami do Ameriky. Najskôr žili v Binghamtone u Johnyho rodičov, kde bývala aj Brusilova mladšia sestra s manželom z Bratislavy. Brusilovcom sa v 40. rokoch narodili dve deti a Johny naďalej zostával v kontakte so svojimi čs. priateľmi. Roku 1948 pricestoval do Londýna na olympiádu za kamarátom, čs. basketbalistom Ladislavom Trpkošom, ktorého lákal do USA, ale bez úspechu. Brusil žil až do svojej smrti v Binghamtone, spolu s manželkou boli členmi Czechoslovak Moravan Clubu a sokolskej jednoty Slovak Gymnastic Union. Vo filme Zlatý podraz hral jeho postavu Ivan Gvera.
