Přímá otázka po „Já“ mimo múry akademie je raritní. Kdo by měl čas zaměřovat se na vznikání vlastních myšlenek, kdo pozoruje vlastní šum? Salto mortale neboli reflexe je jiným člověkem nekontrovatelná činnost, je nezaměnitelnost, reflexe není na prodej. I Heidegger o sobě říká, že to co poskytuje, jsou pouze směrovky, kterým říká formální nástin.
MARION útočí na populární rozumění DESCARTOVU myšlení. Ve všeobecném povědomí totiž DESCARTES rozsekává tělo a ducha. A to konkrétně své druhé Meditaci učiní:
Zde na něco přicházím: je to myšlení, jedině to se ode mne nedá odloučit. Já jsem, já existuji, to je jisté. Ale jak dlouho? Inu, pokud myslím; neboť je snad možné, že jakmile bych naprosto přestal myslet, zmizel bych. Nepřipouštím led' nic než to, co je nutně pravdivé, a jsem tudíž precizně pouze věc myslící, to jest, řečeno výrazy, jejichž význam mi dosud nebyl znám: mysl čili duch čili chápavost čili rozum.
(DESCARTES, AT VII, 27)
Pochybnost se prý měla zastavit už na corpus et sensus, na mém cítícím, „vněmo-tvorném“ těle. Bylo uznáno, že tělo není těleso mezi tělesy a bezcitné (umelá) chápavosti nepředstavitelná. Razí se tedy jiný výklad DESCARTA, který možno shrnout do teze: Já není tělo, Já není bez těla, cítění předchází chápání .
Tělo se dočkalo o téměř tři století později v HUSSERLOVÝCH rozborech vědomí. Co ovšem znamená, jestli se s odkazem na BOUDLAIRA řekne ´tělesnost spiritualizuje´ , nebo odcituje téměř-bonmot z HUSSERLOVÝCH Idejí II, totiž, že ´ duše má tělo´? Tělo rozvádím do spojení vnímavá schránka (Leibkörper, feeling body, corpus et sensus). Schránkou myslím postavu (Körper, body). Její vnímavé založení nazvu citlivostí (Leib, flesh).
„ELEANOR: Rozřezali, vypálili a odstranili mi prsa, vaječníky, dělohu, polovinu vnitřností a kousek mozku, a já jsem pořád celá, přesně taková, jaká jsem vždycky byla. Moje tělo nejsem já. Beze mě je moje tělo nic, tak je to. (Rozhalí si šaty) Podívej se, co z něj zbylo. Pořád se zabývá klasiky, tak trochu se hlásí k feminismu, produkuje lásku, touhu, žárlivost, strach – Panebože, jak to se dokáže bát! – takže, kde je to já, co je pořád z jednoho kusu?
MAX: Já to vím – já vím, že tvoje mysl je všechno.
ELEANOR: (zuří) Opovaž se Maxi – opovaž se vytahovat to slovo teď. Já nechci tu tvoji „mysl“, co se dá vyrobit z plechovek od piva. Na můj pohřeb jí neber. Chci tvoji truchlící duši, anebo nic. Nechci ten tvůj úžasný biologický přístroj - !
Chci to, čím mne miluješ.“
(TOM STOPPARD: Rock´n´Roll, úryvek ze hry)
Soustředění a důraz se klade na citlivost (mrtvým tělem je cum grano salis schránka bez vnímání, tedy bez duše ). Citlivost je vystavěna z umělého rozlišení hmatu, dálkových smyslů, pohyblivosti a středovosti.
•Hmat (počivy, Empfindnisse) je reakce na dotyk na konkrétním místě (v těle nebo na něm). Tělo zobrazeno jako citlivé polem schopné okamžité hmatové reakce.
•Pohyblivost je vyjádřením toho, že vnímavá schránka je „jediný objekt, jenž je ve vztahu k vůli mého čistého Já bezprostředně spontánně pohyblivý a je prostředkem k vyvíjení zprostředkovaného spontánního pohybu jiných věcí,“ (HUSSERL, s. 145).
•Dalším živlem je středovost - centrum orientace, fenomenologická axis mundi. Vše má vůči nám svou polohu, tělo určuje prostorové vztahy. Je to absolutní tady, není možné se z něho vystěhovat a zároveň ho vnímat jinak než daným nedokonalým způsobem.
•Nevyhnutně se však k tomu přidává „akční rádius“ dalších vzdálených vrstev smyslových podnětů, které vyvíjejí nátlak na zpracování dálkovými smysly – světelné, zvukové nebo pachové efekty světa .
Kvarteto elementů je u HUSSERLA podkladem vědomí. Podkladem, který se dá vystopovat ve všem, co se nám, v nás a z nás děje, podkladem, ze kterého je duše člověka.
Chápání tedy vyrůstá ze ztělesnění, myšlení je přibito na citlivost. Tohle je vytyčení nepřekročitelnosti hranic a nemovitosti Já. Autorství myšlenek ani schopnost jim naslouchat z nás nedělají osobnosti, Vytvarováni do jedinečné podoby jsme tělem. Myšlení se většinou odehrává v instantních (předvařených) frázích, v úryvcích textu dané kultury. Kdoví, jaký poměr vlastních myšlenek bychom mohli právoplatně podepsat. Neprodyšně uzavřeni v těle jsme tímto podpisem samým.
Ilustrace a implikace
To, že ztělesnění je otcem (každé) myšlenky dokazují zkušenosti rozkoše a bolesti. Má rozkoš i má bolest zůstávají nekomunikovatelné – nevystřídatelné – neodevzdatelné a unikátní zážitky, které nás uzamykají v sobě, plní "nás námi", vyprazdňují nás od idejí nebo je radikálně ovlivňují - „nitky masa nikam nevedou“. Vytvoření této atmosféry umožňuje sebe-vědomí.
•Kalendář a (karneval s popelcem) vnukuje vztyčení otázky po vztahu duševní aktivity a tělesného půstu.
•Změna akcentů by snad také vedla i k proměně trajektorií savoir vivre, myslitelé by snad téma dosahování blaženosti (štěstí/spásy) opětovně pořečtili.
•Posledním zastavením je otázka vlivu nových médií na spolužití, resp. komunikaci, která se podle některých ve své většině odehrává právě tělem, tj. gestem – vzdáleností – vzájemnou polohou a ne slovy. Telekomunikační omezení rozhovorů na výměnu zpráv (telefonování, smskování, ICQ, Seznamky.xy, Facebook.com, etc.) je funkčně bombastický přínos, (dosavadní) absence tělesnosti v nich v kombinaci s jejich požíráním volného času mění povahu spolužití. O osud hospod ovšem strach nemám, pouze tuším, že jesliže bych jim udělil víc než pouhou věcnost v oblasti přátelství/intimity, hodně by jsem si tím uškodil.
