Datumy jsou dle Gregoriánského kalendáře
28.7.1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Na základě mezistátních dohod se do válečného konfliktu začaly zapojovat další a další státy, mezi nimi i Rusko. Rusko, které mělo v té době největší mírovou armádu na světě (115 divizí se 1,42 miliony mužů), mobilizovalo během několika týdnů na 4,6 milionů mužů. Optimisticky se očekávala krátká a vítězná válka, na více než půl roku nemělo Ruské impérium systém přípravy náhradních vojenských kádrů a dostatečně ekonomicky a hospodářsky silné zázemí. Opak byl ale pravdou, válka se protahovala bez jasné naděje na vítězství a do jara 1917 muselo být mobilizováno dalších 14,5 milionu mužů (téměř 40% mužského práceschopného obyvatelstva z použitelných regionů). Vlivem bojových ztrát, zranění, nemocí a dezercí ruská armáda ztratila okolo 7 milionu mužů. Hospodářství se zhroutilo, i přes spojenecké dodávky se odlivem pracovních sil (venkov byl v podstatě pracovně vyrabován) drasticky snížily dodávky potravin a paliv, kolaboval dopravní systém, prudce se zvýšil počet důstojníků a poddůstojníků (60%) pocházejících z rolnických a dělnických rodin a to vše vedlo k radikalizaci mas a armády.
8.3.1917 začala v Petrohradské textilní továrně hladová stávka za chleba, která se rozšířila do celého města a nabrala politického charakteru. 12.3. vznikl Petrohradský sovět dělnických a vojenských zástupců, který společně s Výkonným výborem Státní dumy dohodl na zřízení Prozatímní vlády. 15.3. abdikoval, již naprosto bez mocenských prostředků Imperátor Mikuláš II. Romanov a tentýž den vznikla Prozatímní vláda v čele s knížetem G.E.Lvovem. Tímto nastalo v podstatě dvojvládí - Prozatímní vláda a Petrohradský sovět, složený s většinově s liberálních politických sil, menševiků, kadetů, eserů, radikálních demokratů a Trudoviků. Radikální, extremistické a plebejské proudy (např. bolševici a anarchisté) tvořili nezásadní menšinu. Již 14.3. vydala Prozatímní vláda, snažíc se posílit svůj vliv na rozkládající se armádu, rozkaz č.1 O demokratizaci armády, který však úplně rozložil již téměř nulovou morálku. Všechny pokusy o zvrácení tohoto stavu se míjely účinkem, situace byla již taková, že vojáci se odmítali podřídit rozkazům velitelů, bojovat a obrovským způsobem vzrostly dezerce. Ruská společnost volala po změně.
To vše poněkud zaspala bolševická strana, jejímž vůdcům se s exilu, vyhnanství a vězení podařilo dostat do centra dění až během dubna a června. O to razantněji a agresivněji se pokoušeli dohnat ztracený čas. Po "dubnové krizi" mění Prozatímní vláda svoje složení a snaží se o omezení dvojvládí a přímější spolupráci se Sověty. Ty ovšem s jejich radikalizací tuto snahu nesdílely a po "červnové" a "červencové" krizi, po ozbrojených střetech mezi radikálními demonstranty vedenými bolševiky s petrohradskou a moskevskou posádkou, odtržení Finska a některých jižních regionů je vytvořena Druhá prozatímní vláda pod vedením A Kerenského. Pod tlakem hroutící se fronty, ozbrojených střetnutí politických frakcí a naprosté nefunkčnosti státní moci navrhuje vrchní velitel ruských vojsk gen. L.G.Kornilov na Moskevské konferenci v srpnu pochod jemu loajálních jednotek na hlavní město a nastolení vojenské diktatury, stanného práva a eliminaci extremistického levicového živlu. Kerenskij v tom vidí vojenský puč a nechává jej zatknout a uvěznit.
27.9. je zahájena Všeruská demokratická konference, svolaná s podnětu ústředního výkonného výboru Sovětu dělnických a vojenských zástupců a výkonného výboru Všeruského sovětu rolnických zástupců. Bolševici se toto jednání pokoušeli sabotovat návrhy všeobecně nepřijatelných požadavků a pak jej opustili. Konference zvolila Preparlament - poradní výbor Prozatimní vlády, která 25.9. již počtvrté za půl roku mění složení.
Moc a vláda nad již poněkud okousaným Ruským impériem se válí na dlažbě Petrohradu. Kdo ji zvedne?
A do bolševického puče zbývá necelý měsíc ........
