Na konci třicátých let nebyla situace v oblasti útočné vozby v Československé armádě příliš růžová. Bojově prakticky nepoužitelný tančík Tč vz.33 (ČKD) v počtu 70 ks. Hlučná a pomalá soukromá iniciativa ČKD - lehký jezdecký tank LT vz. 34 (zpětně přijatý - armádní technická specifikace proběhla až po výrobě a předvedení prototypů) a sloužící v počtu 50 ks. Nejpočetnějším typem byl po Agrární stranou ovlivněném výběrovém řízení "vítězný" LT vz.35 (pro uklidnění situace vyráběný půl-napůl vítězem i poraženým) v počtu 298 ks (1. PÚV Milovice - 197 ks, 2. PÚV Olomouc/Vyškov - 49 ks a 3. PÚV Turčianský Sv. Martin - 52 ks), poruchový a konstrukčně složitý. Nutno ovšem podotknout, že situace v ostatních zemích byla velice podobná.
Jako na smilování se tedy čekalo na dokončení vývoje vozidla s plánovaných označením LT vz.38. Do výběrového řízení a zkoušek (leden-duben 1938) se přihlásily dva výrobci - Škoda s vylepšeným LT vz.35 a ČKD/Praga s exportně osvědčeným typem TNH (THNPS). Ve zkouškách zvítězil druhý jmenovaný, vyvinutý týmem šefkonstruktéra ing. A.M. Surina, 20.4.1938 byla podepsána objednávka na 150 ks těchto vozidel a v zhoršující se situaci v září 1938 na dalších 150 ks.
LT vz.38, byl na svou dobu moderně řešený lehký tank (všeobecně je uznáván jako jeden z nejlepších LT WWII), s hmotností 9,7 tuny a maximální rychlostí 42 km/h. Čtyřčlennou osádku chránil pancíř o síle od 8 mm (podlaha) do 25 mm (čelo korby a věže) a k boji mohla použít "škodovácký" kanon A7 (ráže 37 mm) s 90 náboji a dva "zbrojovácké" kulomety (ZB vz.37, 7,92 mm) se zásobou 2400-2700 nábojů. Poháněn benzinovým šestiválcem Praga (92 kW/7750 ccm) a s výborně řešeným podvozkem se světlou výškou 40 cm vykazoval velice dobrou ovladatelnost a pohyblivost v terénu a max. dojezd 250 km. Korba byla nýtovaná na úhelníky. Bohužel z časových důvodů čs. armáda nepřevzala ani kus, do března 1939 bylo vyrobeno pouze 20 ks bez výzbroje a schopnosti tohoto vozidla využil až německý WH.
Po německém dvoufázovém záboru RČS (1938-39) byly čs. tanky většinově zařazeny do německých lehkých a tankových divizí a částečně odprodány spojencům (např. Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko). LT vz.35 (německé označení PzKpfw 35 (t)) se účastnil polské kampaně (1. lehká divize - 114 ks), francouzské kampaně (6. pancéřová divize - 132 ks a 3. divize Waffen SS Totenkopf - okolo 10 ks ) a operace Barbarossa (6. pancéřová divize - 160 ks). Na počátku roku 1942 byly vyřazeny s prvosledových jednotek a přestavěny na pásové tahače.
LT vz.38 však prošel zajímavějším vývojem. Po některých úpravách (+ 1 člen osádky, radiostanice, světlomety) se prvních bojů (jako L.T.M. 38) účastnil v polské kampani (3. lehká divize - 57 ks), ve větším měřítku útoku na Francii, již jako PzKpfw 38(t) (7. a 8. pancéřová divize - 229 ks), balkánské kampaně (8. PzDiv - 118 ks) a po té i útoku na SSSR (7., 8., 12., 19. a 20. PzDiv - celkem 665) a v roce 1942 jimi byla vyzbrojena i 22. PzDiv - 114 ks. Několik kusů také sloužilo jako kořistní v DRRA. Jelikož v tomto období (1941-42) probíhal vývoj pancéřových jednotek velice rychlým tempem, lehké tanky na bojištích začaly ztrácet využití. Vozidla byla tedy přestavována (podvozky) na různé typy podpůrných zbraní - samohybných (Marder III, Grille) a protiletadlových (Flakpanzer 38(t)) děl, vyprošťovacích vozidel a velitelských a plamenometných tanků. Mezi nejznámější konstrukce však patří stíhač tanků Jagdpanzer 38(t) Hetzer, vyráběný od března 1944 do května 1945 (2800 ks). Poválečná výroba v ČSR dobíhala 150 ks ST-1 pro čs. armádu a 158 ks Panzerjäger G-13 pro armádu švýcarskou, kde u jednotek aktivně sloužily do roku 1973.
