Dohodnuté hranice však odmítá akceptovat jeho nově vznikající severní soused - Polsko a 31.10. obsazuje většinu Těšínska. A v dalším roce, sebevědomě si tvoříce nové hranice stylem "urvi co můžeš" rozpoutá několik válek s okolními státy. Československo je v celkem nezáviděníhodné situaci, jeho bojově nasaditelné jednotky se zatím nacházejí ve Francii, Itálii a Rusku, horko těžko skládá jednotky s dobrovolníků z bývalých Rakousko-Uherských (teď již rozpuštěných) jednotek a se sokolských dobrovolníků. Obsazení Těšínska přerušuje i tkzv. košicko-bohumínskou dráhu, která je hlavním spojením s Horními Uhrami, nyní již Slovenskem, kterého s nehodlá vzdát další nástupnický stát - Maďarsko, se kterým hrozí další konflikt. E. Beneš protestuje u Dohodové komise v Paříži, ta sice potvrzuje československé hranice, ale Polsko je odmítá akceptovat. Situaci se snaží dočasně řešit Zemský národní výbor pro Slezsko uzavřením Prozatímní dohody o zatímní demarkační linii s Polským národním výborem Těšínského knížectví.
Sbírání sil a počátek ozbrojených střetů
První pluky dorazivší (první polovina prosince 1918) z Itálie (části 6. a 7. divize) jsou urychleně odesílány na Slovensko, kde je situace pro novou republiku dramatická - maďarské orgány odmítaly předat správu státu novým majitelům. Po příjezdů prvních ešalonů z Francie vydává Ministerstvo obrany 19.1. 1919 rozkaz k obsazení Těšínska silou a 21.1. vyzývá čs. vláda Polsko k respektování hranic. To však odmítá a polská vláda, ve snaze upevnit svůj vliv vypisuje 25.1. na Těšínsku volby. Je vydán rozkaz k obsazení oblasti - operace má začít 23.1. pod vedením francouzského legionáře pplk. Josefa Šnejdárka a má se jí účastnit třípraporový 21. střelecký pluk, 2 prapory dobrovolníků (Bohumín a Orlová), prapor 54. pěšího pluku (Olomouc), prapor 93. pěšího pluku (Šumperk) a 17. myslivecký prapor (Fryštát) s podporou těšínské Národní gardy. Pro případ nutnosti podpůrného útoku ze Slovenska je připraven 35. legionářský pluk (plk. Graselli). Na polské straně pod velením plk. Francziska X. Latinika je v oblasti 5 praporů pěchoty, jezdecký a několik kulometných oddílů, dělostřelecká baterie, milice a dobrovolníci.
Po neakceptovaném ultimátu k vyklizení území za řeku Biala přichází 23.1. ve 13:00 čs. útok na polské pozice v oblasti Bohumína a Karviné. Bohumín a Orlová jsou obsazeny téhož dne večer a další den jsou obsazeny za tvrdých bojů Karviná, Horní Suchá a Jablunkov. 27.1. je dobit Těšín a jednotky dostávají rozkaz k zajištění trati Bohumín-Těšín-Jablunkov a postupu za Vislu. Po posílení Šnejdárkových jednotek (posiluje i tvrdostí útoku překvapená polská strana) dalšími šesti prapory pěchoty, jezdeckou eskadronou a dělostřeleckou baterií je 30.1. překročena Visla (vytvořeno předmostí u Strumieně). Mezitím polská strana bombarduje rozhořčenými depešemi Dohodovou komisi. Tvrdé boje probíhají u Kyselówa a Louk. Poláci jsou vytlačeni i z jimi obsazeních území na Spiši a Oravě. Polská obrana je před zhroucením a záchranu pro ni představuje zastavení plánovaného čs. postupu na nátlak Dohodové komise.
Ukončení bojů a další jednání
V noci na 31.1. zastavuje MO z čs. strany bojové akce a je uzavřeno prozatímní příměří Šnejdárek-Latinik. 3.2. je v Paříži uzavřena Čs.-polská dohoda a na jejím základě 26.2. se čs. jednotky stahují na novou demarkační linii. Tento krátký konflikt, který poznamenal čs. - polské vztahy na několik dalších desetiletí stál naši republiku 44 (53) mrtvých, 121 raněných a 7 nezvěstných a polskou stranu 92 mrtvých, 855 raněných a 813 nezvěstných (většinou dezertérů). Obě strany se osočovaly z válečných zločinů (na čs. straně ubití asi 20 polských zajatců francouzskými legionáři, na polské střelba od neoznačených civilistů a používání poloplášťových střel). Znamenal také jednu z větších názorových rozmíšek mezi T.G. Masarykem a E. Benešem.
Územní spory byly částečně ukončeny podpisem mezistátní dohody ve Spa 28.7.1920 a po nátlaku SSSR smlouvou O konečném vytyčení státních hranic z 13.6.1958.
