Hoci práca, ktorú Tibor robil, nebola až taká namáhavá, už zo svojho princípu ju nemal rád. Doslova sa tešil na odchod do dôchodku. Aj ho prehovárali, aby ostal pracovať ďalej, ale Tibor nemal ani ten najmenší záujem. Tešil sa na celodenné túry hlbokými lesmi v okolí Adamova. Lesy sú tam plné muflónov, vtákov, veveričiek, takmer celý rok tam rastú nejaké huby, dá sa tam do sýtosti nadýchať čerstvého vzduchu. Po tom Tibor túžil celý život, preto si papierovo vybavil všetko tak, aby v deň svojich šesťdesiatich narodenín nemusel do Adamovských strojární ani vstúpiť.
Pre spolupracovníkov nakúpil nejaké fľašky, s taškou prišiel pred vrátnicu, vyvolal vrátnika von a poprosil ho, aby zavolal niekoho z dielne.
Keď kolega prišiel, aj on musel vyjsť pred vchod až na ulicu. Tibor mu podal céger s fľaškami.
- Na, vem to kamarádům, nech si vypiju na mé zdraví, jestli si na mne ešče spomínaju, lebo já sem tam ból naposledy včéra a odtedy sy nyšt nepamatám.
- Tož, pojď si s náma trochu posedět. Alespoň na chviličku.
- Kdepak, vy jste všichni nemocný na prácu, já bych se móhol od vás nakazyt. Prah týchhle dveří – ukázal na vstupné dvere do závodu, - ten já už nikdy neprekročím. Odkáž kamarádům, že mne práce nygdy nebavyla. A keho práce baví, je smrtelne nemocný, je to nákazlyvé, každý by se měl dát léčyt dochtorům. Protože je to proti přírode. Ani volům se nechce dělat, proč by to tedy mělo tešyt člověka?. Kukny sa hore na ftákof, jak sa vyhýbaju závodu. Račšyk lecá okolo, len aby sa nemosely kukat, jak tam vy pracujete. A když nékerý preca jenom letí nad váma, tak jenom proto, aby se na vás mohl z vysoka vysrat. Tak je to! Čest práci a naschledanou.
Taký bol Tiborov rozlúčkový prejav, ktorý si však z jeho spolupracovníkov vypočul iba jeden a spolu s ním ešte vrátnik.
Doma na dverách Tibor vymenil menovku. Meno síce ostalo, no slovo robotník pod menom nahradilo slovo rentier (čo vo francúzštine označuje človeka, žijúceho z renty, teda dôchodcu).
Po skončení výmeny menovky - spokojný sám so sebou - vybral sa Tibor na pivo.
- Kam si to hasíš, Tiborku? – volal na neho známy.
- Jdu do Útěchova na pivo.
- Co blbneš? Vždyť je to lesem šest kilometrů.
- Nevadí, já su dúchodce, mám času dost! – hrdo odpovedal Tibor.
Skutočne, do Útěchova to je šesť kilometrov, naspäť druhých šesť, to je dohromady dvanásť kilometrov! A pre jedno pivo!
Ja si však myslím, že nie to pivo bolo dôležité. Dôležitá bola tá cesta krásnym lesom, radosť z pohybu.
Jeden zo susedov to komentoval slovami:
- Tibor je blázen. Dělat se mu nechce a pro jedno pivo šlape dvanáct kilometrů. To bych nedělál ani kdyby mi za to platili dvakrát tolik, co na dílně. To stejný pivo má přece tady pod nosem v hospodě, ani né pět minut.
Lesy okolo Adamova, to bola skutočne veľká Tiborova láska.
