....... a smrt je krásna věc .......

Umieranie malo v našich zemiach po stáročia zaužívaný scenár a z generácie na generáciu sa odovzdávala skúsenosť, ako sa starať o umierajúceho. Smrť pôsobila na vnútorné vzťahy v rodine a na jej usporiadanie. Vezmime si napríklad taký citový vzťah k deťom. Mnohí si myslíme, že bol vždy pevne zakorenený nezávisle na vonkajších okolnostiach. Nie je to však celkom tak. Dnešné postavenie dieťaťa v jednodetnej rodine je nepredstaviteľné v pomeroch, kedy sa deti rodili jedno za druhým a jedno za druhým tiež umierali. Ako sa vôbec mohla stupňovať bolesť rodičov, keď zomrelo druhé, tretie alebo ôsme dieťa? Rodičia nemohli venovať toľko citu ku každému sotva narodenému dieťaťu, pretože by prekročili svoju ľudsky obmedzenú schopnosť znášať utrpenie. Podľa Iva Možného všetko nasvedčuje tomu, že vzťah k deťom bol chladný a poznamenaný nedbalosťou. Mnoho maličkých nechtiac zadusili na spoločnom lôžku celej rodiny. Bez denného kúpania a plienok umierali na infekcie, nehovoriac o tom, že podvyživené matky ich nekojili. Takýto výber spôsobil, že stredoveký človek znášal aj vlastné utrpenie s úžasnou tvrdosťou. Citová výchova bola skrátka iná a je zaujímavé je, že menej lásky znamenalo menej dôvodov ku sklamaniu, trpkosti a menej psychických chorôb. Vznik viacgeneračnej rodiny bol prakticky nemožný. Podvyživené a uťahané mladé páry boli menej plodné, zvýšila sa ženská úmrtnosť v strednom veku pri pôrode a začali sa šíriť pohlavné choroby. Aj naši predkovia sa smrti báli a priali si šťastnú smrť. Čo to znamenalo? Bola to smrť staršieho človeka, ktorý vlastným pozorovaním svojho tela, svojich schopností a možností vycítil, že nadišla jeho "určená hodina". "Človek umieral v kruhu svojich blízkych a veci prebiehali podľa ustáleného poriadku. Umierajúci v duchu prešiel celý svoj život, prežil svoju ľútosť nad utrpením, ktorú spôsobil druhým. Poprosil prítomných o odpustenie a požehnal im. Rozdelil medzi najbližších, čo po ňom zostáva a niekedy vyslovil želanie, kde by chcel byť pochovaný. Keď bol katolík, tak sa vyspovedal a prijal posledné pomazanie. Potom poručil svoju dušu Bohu a čakal. Keď sa smrť oneskorovala, tak sa umierajúci ponoril do mlčania. Tomuto svetu nemal už čo povedať." V dnešnom svete všetci vieme, že umrieme a napriek tomu myšlienky na smrť často vytesňujeme. Bojíme sa bolesti a hlavne rozlúčky s ľuďmi, ktorých máme radi a je pre nás nepredstaviteľné, že ich už nikdy neuvidíme. V ten pondelok 15. septembra v Lurdoch pápež Benedikt XVI. hovoril tiež o prijatí smrti v „určenej hodinej“ a podľa mnohých týmto vyjadroval odmietavý postoj cirkvi k eutanázii.Lekári sú spokojní, keď zvíťazia nad smrťou, ale zdráhajú sa pomáhať pri umieraní. Ťažkosti nastávajú pri ordinovaní liekov tíšiacich bolesť, ktoré by mohli smrť urýchliť a mať za následok takzvaný dvojitý účinok. Pritom aj rímskokatolícka cirkev, ktorá stojí v opozícii voči eutanázii, v skutočnosti dvojitý účinok uznáva.M. Scott Peck píše:„Například pacientovi s rakovinu plic a daleko sahajícími metastázami by bylo dovoleno odmítnout pozoruhodný prostředek, který představuje mechanický respirátor. Co by pak ale měl udělat lékař, aby se postavil pacientově bolesti a úzkosti při hrozícím kolapsu plic? Podle římskokatolického učení by lékař mohl pacientovi dát morfin, třebaže by takový léčebný postup uspíšil pacientovu smrt. Věc je založena na princípu dvojitého účinku, podle něhož je přípustné učinit krok, který má určité negativní účinky za předpokladu, že úmyslem je dosáhnout účinku pozitivního. Negativní účinek však nemůže být použit jako prostředek k dosažení pozitiva. Pacientovi s rakovinou by tedy k omezení bolesti a úzkosti mohly být ordinovány stále se zvyšující dávky morfinu, třebaže by mu tato léčba v konečném důsledku mohla zkrátit život. Předně by nebola přípustná smrtelná dávka, protože v tom případě by bylo úmyslem způsobit smrt a nikoli ulevit od bolesti. Římskokatolický postoj tedy dovoluje lékařum užít efektivních prostředků ke zmírnění utrpení umírajících pacientů, ale neschvaluje přímé zabíjení.“Konkrétny prípad: Mary byla pred dvěma lety, kdy jí bylo bezmála padesát let, diagnostikován zhoubný nádor,tvořící metastázy v kostech. U onkologa v chemoterapeutickém centru dosti vzdáleném od domova se podrobila několika chemoterapeutickým kúrám. Onkolog ani středisko nebyli hospicům vlídně nakloněni. Chemoterapie na počátku růst nádoru zbrzdila a s výjimkou zakoušeného nepohodlí Mary netrpěla žádnou vážnější bolestí. Onkolog jí nicmeně před pěti měsíci sdělil, že nádory se jí znovu rozrůstají a že ji nejspíše nezbývá více než šest měsíců života. Mary mírně sdělila tuto prognózu svým přátelům, z nichž jeden se silně angažoval v hospici. Ačkoli byla zrětelně stále ve fázi popírání, Mary souhlasila se zápisem do místního hospice, načež k ní začali chodit domů dobrovolníci této organizace. Dva měsíce po tomto spíše pasivním zápisu, začala Mary pociťovat slabou bolest, kterou potlačovaly po dobu dalších tří tídnů mírné dávky ustně podávaných opiátů. Stále pokračovala v popírání. Jedné noci ji však zasáhly nesmírně silné bolesti. V panice nepřivolala lidi z hospice, nýbrž svého onkologa, s nímž byla ve styku delší dobu. Ten ji nechal sanitkou převézt do nemocnice a začal ji podávat nitrožilní infuze morfinu vždy, když o ně požádala. Nebyla však připojena na morfinovou pumpu, ani na dávkovač analgetik, který by si Mary mohla sama regulovat. Sdělil ji, že podle výsledků rentgenu se jí metastázy rozšířili vedle kostí i do plic. Doporučoval další chemoterapii, ne proto, že by po ní nemoc mohla nějak výrazně ustoupit, nýbrž proto, že by po ní mohla Mary dostávat nižší dávky morfinu.V této fázi, kdy čelila mučivé skutečnosti fyzické bolesti, Mary přestala svůj stav popírat.I když jí byla nabídnuta příležitost, neprokazovala žádnou tendenci rozebírat se svými přáteli z hospice a dalšími návštevníky psychoduchovní aspekty svého umírání, byla však svolná hovořit o technických aspektech. O eutanazii se sice nikdy nezmińovala, ale neviděla žádný smysl v dalším pokračování v nepříjemné chemoterapii kvůli částečné či dočasné úlevě od bolesti.Další obtíže jí způsobovalo to, že ačkoli sestře okamžite oznamovala opětovný výskyt bolesti, v době, kdy k ní sestra přišla s injekcí,už opět ležela v agonii. Přítelkyně a dobrovolníci z hospice jí řekli, že v místní nemocnici právě v tom týdnu otevřeli hospic, a doporučili jí, aby podala žádost o převoz. Tuto radu přijala. Po převozu na novou jednotku a do jednoho z jejích útulných pokojů byla okamžitěpřipojena na dávkovač analgetik. Byla vděčna za naprostou úlevu od bolesti. Vypadala,že se celé čtyři následujíci dny těší z návštev příbuzných, přítelkyně z hospice, místních dobrovolníků i primáře nového oddelení. Potom se jí však pomalu, ale neúprosně, začalo vzhledem k narůstajícímu nádoru na plících těžce dýchat. Tento jev se podobá pomalému tonutí a Mary to náležitě vyděsilo. Primář oddělení se na ní zpříma zadíval: „Mary, to je jeden z nejděsivějších způsobů umírání. Abych vám od této hrůzy ulevil, můžu vám dát víc sedativ, ale patrně vám to o pár dní zkrátí život, a proto je třeba, aby to bylo vaše rozhodnutí.“„Dejte mi ta sedativa,“ odpovdela Mary. „Jsem připravena zemřít.“Sedativa byla přidána k dávkám morfinu a o čtyřiadvacet hodin později Mary klidně ve spánku zemřela, aniž by trpěla nějakou zjevnou bolestí či hrůzou. Čím se to lišilo od eutanazie či sebevraždy za asistence lékaře? Lékař v hospici pacientce podal smrtelné dávky narkotik, aby jí na její žádost uspíšil smrt, a učinil tak, aby zmírnil hrůzu ze zadušení – druhu utrpení, které lze považovat stejně tak za emocionální, jako za fyzické. Jsou to dva rozdíly. V načasování a povaze utrpení. Lidé neobeznámení s cíly paliativní péče asi shledávají jen malý rozdíl mezi podávaním sedativ za účelem potlačení neustávající fyzické bolesti a eutanazii. To, co se z filozofického hlediska jeví jen jako jemné rozmezí, je v praxi zející propast.